Moraviaman 2018 – premiéra na tratích Ironmana

By Martin Kučera On 4 července 2018 In Závody 2018

Úspěšná premiéra a nějaké osobáky.

Když jsem před více než 4 lety potkal blázny z SK Fuga, zněly mi věty typu „Třikrát týdně chodím plavat v 6 ráno“ nebo „Za víkend natrénuju 200 km na kole a 40 běžecky“ nebo „Teď zrovna máme výzvu uběhnout 140 km za 7 dní“ či nejlepší „Letos se chystám na tři železňáky“ jako absolutní šílenství. Poslední červnovou sobotu roku 2015 jsem absolvoval svůj první triatlon a to Albrechtický sprintriatlon (blog.skfuga.cz/post/Albrechticky-sprint-triatlon-2015.aspx) a vůbec netušil, že to „trošku“ ovlivní můj život. Zároveň jsem si předsevzal, že do 3 let dokončím ironmama. Netušil jsem, že to vyjde takhle přesně.

Vstávat na závody ve 4 ráno, to je skutečná lahůdka. Pro jistotu jsem posouval budík až do půl 5, pak už jsem se zvedl a šel si chystat snídani – kaši s ořechy a ovocem. Kupodivu jsem byl celkem klidný, což mi vydrželo až do startu. Předpokládal jsem větší nervozitu. V depu jsem byl po půl 6, abych si v klidu vše nachystal. Počasí vypadalo jako na objednávku. Ráno studených 11 stupňů, přes den max okolo 20, takže ideál. Měl jsem jen strach, zda na kole nebude moc zima, což jsem vyřešil alespoň návleky na ruce.

K mé radosti byly povoleny neoprény a v 7 bylo pro zhruba 400 závodníků odstartováno. Zvolil jsem start ze zadních pozic – nestál jsem o nějaký kopanec do zubů – a v pohodovém tempu si užil plaveckou část. Vybíhal jsem z vody za 1:10. Na kole byla ze začátku zima, ale s přibývajícími hodinami a kilometry už bylo fajn. Nasadil jsem tempo na 32 km/h s tím, že podle situace udržím, nebo zpomalím. Foukal dost nepříjemný silný vítr, takže to bylo náročné i na hlavu. Ve třetím okruhu navíc přišel pěkný ledový liják, byl jsem rád, že když už premiéra, tak se vším všudy Přesto se mi jelo celkem dobře, tempo jsem udržel lehce přes 31, posledních několik km už jsem se psychicky připravoval na závěrečný maraton, který bude nekonečný, bolavý a měl jsem z něj největší respekt.

Říkal jsem si, že když nepřišla krize na kole, tak o to větší bude na běhu. Prvních cca 17 km jsem nechápal, jak se mi běželo dobře, nohy byly lehké, tempo okolo 5:30/km. O to víc jsem nechápal, co přišlo na 18 km. Přišla krize a pořádná. Trvala vlastně až do cíle. Nohy ztuhly, tempo šlo přes 6 a tělo začalo dávat silně najevo, že tohle se mu nelíbí. Hlava naštěstí držela a tělu poručila vydržet a bojovat. Energii především mentální dodávalo také potkávání spolubojovníků z Fugy a vzájemná podpora a hecování. Lumírovo „Vítej v pekle“ doprovozené úsměvem kombinujícím soucit, ironii a radost zároveň na nějakém 22 km pak není potřeba nijak komentovat, bylo naprosto výstižné. Byl to boj, ve kterém jsem se dopustil jednoho velkého omylu. Myslel jsem si, že jakmile budu na poslední obrátce 5 km před cílem, tak už mám vyhráno… a právě ty poslední km byly nejtěžší a nekonečné. Hlava už se viděla v cíli, plácala si s diváky v cílové rovince, zvedala ruce nad hlavu apod, ale tělo bylo stále na 38. km maratonu…Ale i ta hlava se nakonec dočkala a pocity, které jsem zažíval na posledních několika metrech běhu a vlastně celého závodu bych přál zažít každému, bylo to něco nepopsatelně nádherného!