Mistrovství Světa Ironman 70.3 Jižní Afrika
Top 100 ve světě!
Když jsem přesně před rokem odjela závod v Zell am See a kvalifikovala se na mistrovství světa IRONMAN 70.3, začal nebývalý kolotoč. Jeden trénink střídal druhý a napětí rostlo. Tři týdny před dnem D jsem navíc během cyklistiky v rámci Albrechtického triatlonu předvedla ohromující kaskadérský kousek a kromě odřenin jsem si pěkně narazila koleno. Z předzávodního ladění se tak rázem stalo spíše léčení. Nebyl ale důvod brečet nad rozlitým mlíkem, a přece jen se mi to nakonec podařilo rozběhat.
Takže vzhůru do Afriky! Po četných cestovních peripetiích se všichni (a o den později dokonce i kolo) dostáváme až na samé pobřeží Indického oceánu do Port Elizabeth. Do města vlastně přilétá jedno letadlo za druhým a ven se hrnou přívaly závodníků. Atmosféra je strhující, celé město vře a žije nadcházejícím závodem. Obrovské molo je lemováno 90 vlajkami všech participujících zemí. Zátoku Nelsona Mandely zahaluje zpěv a tanec černošských skupin. Závodu samotnému předcházejí ceremoniály, vystoupení domorodých umělců a uvítací projevy hostitelů.
Závod je rozdělen do dvou dnů, vůbec poprvé tak startuji jen se samými ženami. I tak nás je téměř 1500. Startujeme z koridorů podle věkových kategorií a vždy po deseti závodnicích. Čekání na start je hrozné, písek zebe do nohou a všem z očí kouká nervozita. Čeká nás ledová lázeň o teplotě 15 °C. Neopreny jsou povinné. Na pláž dorážejí vlny, které je třeba neobratně prohopsat, aby člověk mohl začít plavat. Blížím se ke startovnímu koridoru. Komentátoři roztleskávají, diváci jásají, černí bubeníci bubnují, ale já z toho všeho slyším jen devět pípnutí odpočtu…a poslední dlouhé píííííp! Tryskem vyrážíme do prvních 100 m závodu po pláži, pak už následuje voda. 1900 m vody. Co nejdále se pokouším proskákat a pak už se pokládám do vln oceánu. Bójky se mi ztrácejí za vodní stěnou. Po chvíli se ale voda uklidní a já se prokousávám dál a dál do oceánu. Dále od břehu nám pomáhá i teplý proud. Kolem nás rejdí pořadatelé na kajacích a skútrech, u posledních bójek jsou na stráži i potápěči. Cesta zpět ke břehu je o něco těžší a brzo se vrací i ledová voda. Co nejblíže ke břehu plavu, vlny mi tak nepodráží nohy, ale zato mi poslední vlna hází na hřbet čtyři soupeřky, pořádně nás to mele. Výběh na břeh je na promrzlých nohou hodně rozpačitý, to už ale na mě volají mí fanoušci a já jim mávám do kamery. Na uších mám přilepené dvě čepice a slyším, jak mi v hlavě duní můj vlastní hluboký dech. Přebíhám celou pláž až ke koberci s dobrovolníky. Tady se odehrává jednoznačně nejvtipnější část celého závodu. Rekordních 3000 dobrovolníků totiž dává vzniknout takovým pozicím, jako jsou maséři, ukladači kol či svlékači neoprenu. Lehám si na záda a každý z dobrovolníků se chytá jedné nohavice a táhne. Když je dílo dokonáno, vyhodí mě zpátky na nohy, neopren vrazí do ruky a posílají dále do depa. Minimálně minuta ušetřená!
V depu je mým úkolem najít tašku v sektoru D, pod číslem 1526 a kolo v sektoru F, ze strany od G, pod stejným číslem. Ještěže už se mi krev napumpovala zpátky do hlavy. Nasedám na kolo, a za dalšího povzbuzování svých věrných fanoušků vyrážím na 90 km projížďku. Něco ale není v pořádku, v kole něco podivně píská. Nechápu, co se děje, ještě předevčírem šlapalo jako hodinky. Nedá se nic dělat, pojedu, co to dá. Vjíždíme do vnitrozemí, profil trasy je zvlněný a vítr je proti nám. Ať dělám, co dělám, rychlost nenabírám a kopce se zvyšují. Před námi se otevírají úchvatné pohledy na písečné hory, oceán narážející na skaliska a další a další kopce. Povrch cesty se zhoršuje, ve sjezdech si nejsem moc jistá. Do kopce mi to jde, pískání mého kola navíc irituje většinu soupeřek. Po otočce si užijeme ještě pár kopců nazpátek a odbočujeme k moři. Pobřeží bičuje vítr od vody. Je to hukot jako ve větrném tunelu, ale jako zázrakem se tachometr umoudřuje, kolo stále drží pohromadě a závodění zase začíná být zábava. Poslední 2 km cyklistiky už jsou hustě lemovány fanoušky a i když jsou nohy, jak se patří vyšťavené, s radostí přijíždím do druhého depa.
Další změna vybavení a trocha bloudění v depu, ale už mě dav fanoušků zase nese dále do hry. Od cesty na mě křičí mamka, taťka i Ondra a já se rozbíhám do půlmaratonu. Kolem fandících diváků to jde samo, občas někdo zahlédne jméno vytištěné pod startovním číslem: „Karolina, go, go, go!“ Běží se dva okruhy s pěkně záludnými obrátkami na kopečku. Poslední kilometry zrychluji. Usmívat se do objektivů už tak nějak nejde. Míjím šipku „TO FINISH“ a ocitám se na červeném koberci. Ondra mi podává českou vlajku, zvedám ji nad hlavu a ukrajuji poslední metry svého největšího závodu. Pod cílovým obloukem vychutnávám opojnou atmosféru mistrovství světa.
Bylo to za 5:42 – cyklistika mě hodně potrápila. V kategorii jsem se umístila na rovném 100. místě. Ale výsledek vlastně není vůbec podstatný, protože i když jsem se o to tady snažila, tak zážitek to byl nepopsatelný.
Moc děkuji svým rodičům, manželovi a taky všem, kteří fandili na dálku. Bez podpory nejbližších by se neobešla jak příprava, tak samotný závod. Tak zase příště!
