WINTERMAN 2018

8. úspěšně dokončený dlouhý triatlon.

Je 4.30h ráno 14.10.2018. Nasedám do jednoho ze dvou autobusů vezoucí necelou stovku závodníků na start již mého osmého ironmana. Tentokráte je to Winterman. Je trošku více specifický v tom, že se plave 8,6 km po proudu v řece Labi o teplotě 12°C. Dále už je klasických 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton končí pro zpestření na Ještědu.

Po páte hodině ranní vysedáme u startu závodu. Mám zhruba půl hodiny na převlečení se do plaveckého. Neoprén je povinný, doporučená je neoprénová čepice nebo kukla a ponožky. Volím kuklu a ponožky, pod neoprénem si nechávám jen trenýrky.

V 5.30 zazní start a všichni můžeme naskákat do vody. Po pár metrech zjišťuju, že tmavá skla v úplné tmě nejsou to pravé, jedinné co vidím jsou blikačky připevněné na závodnících přede mnou. No nic, už jsem tu tak budu plavat dokud neuvidím třetí most, u kterého je první depo. V té tmě se mi to jeví jako nekonečné, absolutně nevím, ve kterém místě koryta jsem. Asi dvakrát jsem minul naváděcí bojku maximálně o dva metry a sem tam skončím někomu na zádech. Po asi 80 minutách vidím konečně depo ve kterém mě čeká můj „ povinný support“ Honza.

Pomáhá mi z vody a doprovází mě do depa. V něm mi pomáhá se převlíknout a vysušit. Po plavání mi naštěstí není vůbec zima a mám kupodivu dobrou náladu. Převlékání nám zabírá asi 10 minut varážím na kolo. Povinné je přední světlo a blikačka. Vyjíždím totiž skoro za tmy na asi 30 místě.

Kolo je v současné době mou nejslabší stránkou, tak mám trochu obavy s převýšení přes 3000 metrů a opravdu silným větrem. Plán je zajet pod 8 hodin. Prvních 13 je po proudu Labe a pěkně odsýpá.Pak už ale začíná jen stoupání a klesání až do cíle cyklistiky. S Honzou jsme domluveni na každých cca 20 kilometrech s občerstvením. To nám celkem vychází. Na 30. Kilometru se převlíkám do méně teplého oblečení. Další dvě delší pauzy na vetší jídlo dávám na 80. a 150. kilometru. Poslední stoupání po přestávce už mi přijde nekonečné a začínám se těšit na běh. Po necelých 10 hodinách od startu přijíždím do druhého depa, kde už mě čeká můj parťák. Pomáhá mi se převlíknout a dodává mi dobrou náladu.

Dohodli jsme se, že se mnou pohěží celý maraton a kamarádka Jana, u které máme celý víkend azyl nás bude doprovázet autem a co 2 kilometry se budeme případně občerstvovat. Na prvním kilometru mi Honza sděluje jeho taktiku“ „Hele prvních 30 kilometrů dáme za 3 hoďky a na závěrečné stoupání máme 2 hodiny, to bude v pohodě“. Začínám se smát, ale je to myšleno vážně. Kupodivu tento plán vychází a dokonce co pět kilometrů někoho předběhneme.

Až do 25. Km to běží opravdu dobře. Na 26. Mám krizi a vůbec se mi nechce pokračovat. Honza mě ale nenechá zvolnit a pronáší druhou hlášku: „Víš jaká je výhoda krize na 26. Kilometru? Že už nepřijde na 30 :-D“ Měl Pravdu. Dobíháme pod stoupání, jen se přioblíkneme, dáme čelovky a pokračujeme. Stoupání je běhatelné, dokonce se daří kousek před cílem doběhnout druhou ženu. Po 15 hodinách jsme konečně v cíli, kvůli silného větru nás už nepustili na nejnáročnější závěrečné stoupání, teď mě to mrzí ale v tu chvíli jsem byl rád. Alesň je větší důvod se vrátit. Nahoře dáváme jen pití, společné foto a hodem domů se vyspat.

Vyhlášení a společné focení probíhá druhý den dopoledne v resortu Malevil, kde máme i bohatý brunch. Pak už honem domů,…

Pokud někdo o závodě uvažuje, tak mu ho určitě doporučuji. Opravdu krásná příroda, rodinná atmosféra závodu a velice emotivní vyhlašování. Za mne zatím nejhezčí závod v životě.

P.S: Ještě jednou děkuji parťákovi Honzovi, bez kterého bych byl na trati ještě teď a doufám že se postavíme na start i v příštím roce,..