Pálava Race 2018
Vlny a vedro na jihu Moravy.
V sobotu 7.7. jsem se opět po dvou letech postavila na start Pálava Race. Tratě se od minula dost změnily, ale měla jsem kvalitně natrénováno, nebylo se čeho bát. Hned při přesunu z parkoviště na start mi povolil starý defekt v galusce, takže tradá zpátky, zalepit a napumpovat trošičku méně.
Následovala kraťoučká rozprava, kde jsme se toho moc nedozvěděli, příprava depa, kvalitní nátěr opalovacím krémem a rozplavání.
Před startem jsme si trochu netradičně vyslechli požehnání místního faráře a českou hymnu. Po výstřelu jsme vyrazili do středu Novomlýnských nádrží. Namísto dvou bójek viditelných ze břehu se ale plavalo mnohem dál. Kolem bóje číslo 1 rovně, následovala bóje číslo 4, stále rovně, dále dvojka, konečně zatáčka a pak trojka…proč ne… čím dále od břehu, tím horší byly vlny, tentokrát to až na poslední pár set metrů bylo opravdu těžké.
Výběh z vody. Trochu moc jsem se upnula na vypínání hodinek a při výběhu po slizkém koberci do kopečka mi podjela noha a při dopadu na břicho se ozvalo mohutné PLESK! následované sborovým „Eeeeej!“ z řad diváků. Díky tomu jsem nestihla sundat neopren dost rychle, u kola jsem se ho snažila sešlapat, čímž jsem si přivodila křeč v lýtku. Od depa k trati to bylo pěkně daleko, běželo se přes celý kemp. Šárka, se kterou jsem vyplavala a v podstatě i doplavala mi během mého neoprenového trápení trochu odskočila. Po první otočce svůj náskok ještě zvýšila, ale pak přišlo brutální stoupání přes centrum Pavlova a já jsem, světe, div se, začala předjíždět! Na tomhle jsme s Matějem pár posledních týdnů makali! Pustevny rulez! Šárku jsem lehce předjela. Fičelo mi to pěkně, na rovince to šlo krásně přes 40, sjezd v Bulharech paráda, až do otočky v Lednici. Pomalu začínalo foukat, za sebou jsem zaslechla závodníka. Že by to byl ten, co jsem ho před chvílí předjela? Ne, byl to jiný, ale ten pomalejší se s ním v pohodičce vyvezl a zařadil se těsně přede mě. No nádhera, tak zvolním a napiju se, pomyslela jsem si. Hlavou mi blesklo, jak geniální nápad to vlastně je, protože v případě, že by mě třeba nějaký rozhodčí viděl, jak se občerstvuju, tak by přece nemohl mít ani stín pochybnosti o tom, že zrovna vytvářím předepsaným odstup. Přesně v tom okamžiku se ozvalo hlasité písknutí, někdo mi do ucha zařval „Tohle není 10 metrů!!!!!!!“ a už se mi před očima míhala modrá karta. Nezmohla jsem se ani na slovo. Teda vlastně na jedno jo, ale to už byl naštěstí pryč, jinak by to byla červená.
Vyneslo mi to 5 minut v penalty boxu. Nebudu lhát, trochu mi to sebralo vítr z plachet. Ale nechtěla jsem se jen tak vzdát a proto jsem závodila dál. Díky penalty boxu, jsem si do druhého kola nevzala novou vodu, to byla velká chyba. Ve třetím kole mi pak došly síly. Vítr byl čím dál tím víc protivnější, šlo to ztěžka.
Po dalším dlouhatánském přeběhu do depa nás čekal běh po nábřeží přehrady. To byl očistec, v té výhni nám dal přežít jen silný vítr, který nás ale zase brzdil v běhu. První úsek byl vůbec nejhorší. Zakopla jsem, ale při představě jak si na tom žáru rozdírám kůži o všudypřítomný štěrk, jsem udělala pár rychlých krůčků a těsně nad zemí jsem to vybrala. Tělem mi projela neskutečná bolest. Takhle to bolí, když si v únavě dáte kousek naplno. Od jedné občerstvovačky k druhé to bylo 3,5 km, jak se blížila, nohy začaly samovolně zrychlovat a na závěr jsem na oslavu strčila hlavu do džberu s houbami. Za odměnu jsem si na vzdálenějším konci brala pomeranče, mimochodem po melounu nejlepší jídlo na světě. Člověk musí absolvovat 100 km v peci s průvanem, aby to zjistil.
Po dlouhé, téměř 6hodinové makačce jsem se konečně ocitla v cíli. Čas 5:45 mě hodně nemile překvapil. Přes to všechno, co mě ten den provázelo, jsem se cítila celkem dobře a dávala jsem do toho maximum, co v těchto podmínkách šlo. Opravdu škoda, asi to chce ještě zabrat.
