ÖTILLÖ Engadin 2018 Swimrun World Series
Nováčkové na startu alpského swimrun závodu.
Od své drahé polovičky jsem na Vánoce kromě bačkor, houpacího křesla a fajfky dostal startovné na závod SWIMRUN, který by se měl konat ve Švýcarské oblasti Engadin. Z internetu jsem věděl, o co se zhruba jedná, ale po prostudování konkrétního závodu jsem zjistil, že to rovina zrovna nebude a ve vodě se taky nějak neohřeju…., to nejhorší ale bylo, že se tyto závody běží a plavou ve dvojici a na konci té mé spojující šňůry nebude nikdo jiný než náš teamový lídr Lumír (smajlík co valí oči), který dokáže vypnout mozek a jít fakt hranu (tu svou, nikoliv mou:-) ). Už jsem měl v hlavě scény, jak Lumír běží do kopce a já za ním vlaju jak mastný papír někde v průchodu do doby, než ze mně zbyde jen zkrvavené torzo bez známek života:-). No, Vánoce utekly jako voda a s množstvím svátečního alkoholu jsem na věc rychle zapomněl. Hned v lednu jsem skočil do tréninku s Jardou Hýzlem, který mi dopomohl k letošní formě…. Nicméně závod se blížil a přeci jen to nebyl triatlon či běh, na který jsme všichni zvyklí a krapet mně tížila zodpovědnost, abych závod a prožitek z něj Lumírovi nepokazil. No co, koupili jsme si oba od Petra Vabrouška SWIMRUN neopren (bez něj by to vážně nešlo:-) ), dali jeden společný trénink a závod byl za dveřmi. Teoreticky jsme byli připraveni:-)
Lumír vyrazil do švýcarské vesničky v rámci své kočovnické tour o nějaký den dříve a hned mi přes whatsap zvěstoval, že vysoká nadmořská výška jde poznat a že to není tak fajn jako u nás v smogem zamořeném Mordoru 🙂 no a kromě toho, že poprchává, fučí a je kosa jak *** (překlad – hornický pomocník-učeň). Na nadmořskou výšku mi má manželka sehnala homeopatika, které zaručeně fungují a užívají je prý i horolezci, tak proč by nefungovaly na mně :D… Placebo zafungovalo a já po příjezdu v pátek do Švýcar necítil nic… Teda ten vítr, zimu, déšť samozřejmě ano…. Následně jsem také v sobotu den před závodem cítil teplotu vody v jednom z jezer. Jak jsem předpokládal ve studené vodě se srazilo nejen mé triatlonové ego na minimum:-)
No, alespoň se oteplilo a v den závodu 8.7.2018 mělo být také pěkně. Kontrola výstroje a výzbroje proběhla dobře a s Lumírem jsme naplánovali taktiku, že půjdeme na pohodu a pokud to v poslední třetině půjde, tak zrychlíme. BZZZ, BZZZ, zvuk budíku hlásí (samozřejmě mám jiný tón budíku, ale neumím vtipně vystihnout tu melodii, tak vám BZZZ bude muset stačit), že mám vstávat a vypravit se na start závodu. Vše bylo přichystáno z večera, obloha bez mráčku, tak už jen něco sníst a naskočit s fanoušky do auta na místo startu závodu, který se nacházel ve vesničce Maloja a odkud se pak trať vinula přes několik jezer „dolů“ do údolí, kde byl cíl. S Lumírem jsme se na startu rychle potkali, vyprázdnili měchýře, potvrdili si taktiku a celkem se i těšili na zážitek, který se bude odehrávat doslova v dechberoucím prostředí plném jezer, hor a pasek posetých kravinci od těch modrých kraviček s nápisem Milka.
V 8:00 byl start…teda měl být, zde pověstné švýcarské hodinky krapet zaspaly a my vyběhli asi v 08:04…. V Japonsku by za to padaly hlavy, ale tady nic :-). Celý závod byl nahráván LIVE a hned před startem se v úvodní reportáži objevila i moje Kamča, která při fotografování našich maličkostí opakovaně běhala v záběru kamery a drcla si i do reportérky (samozřejmě to lze dohledat na internetu, kdo by měl zájem).
Zpět k závodu… po startu vyběhlo XY dvojic (bylo přihlášeno tuším 175 párů a v cíli se objevilo 135, ale mnoho jich ani nepřijelo) a hned do kopce k prvnímu jezeru na 40km dlouhou běžeckou trať s převýšením okolo 1600 (a to vše v neoprenu!). Po celou dobu závodu jsme se pohybovali v nadmořské výšce 1750 m.n.m až někam k 1900? těžko říct. Po asi čtyř kilometrovém běhu jsme si dali 300 metrů v křišťálovém jezeru a po něm hned zase do kopce. Zde bych trať přirovnal k trati Oravamana….úzká stezka „hore kopcom“ a potom „dole kopcom“….no prostě něco pro moje koleno, které jsem ještě cítil ze svatby Honzy Zubaře a jeho teď již chotí opravářky psů (veterinářka):-). Po seběhu do blízkosti startu, kde byla občerstvovačka, zde pouze s tekutinami a mými fanoušky – Kamčou a tchány – se pokračovalo k dalšímu jezeru o dost chladnějšímu, než tomu výše položenému (jak překvapivé, ale zřejmě to dělala hloubka jezer, kdy to poslední bylo podle mně nejchladnější). Nebudu to prodlužovat… šup do vody, z vody ven, pomoct si svléknout neopren do půli pasu, „hore kopcom“ „dole kopcom“, oblíknout neopren, nasadit čepku brýle, packy, piškot mezi nohy a šup do vody.
Tohle se samozřejmě opakovalo, kdy ve vodě jsme byli 8x a nejdelší plavání mělo asi 1400 metrů. Zde bylo zajímavé sledovat, jak tělo po „výběhu“ z vody nefungovalo… hlava se motala, nohy jak ze dřeva… prostě se krev přesouvala jen k těm orgánům, které byly potřeba. Přeskočím k poslední části závodu, kde po nejdelším plavání následoval dlouhý výběh a seběh zpět k vodě. Energie už ubývala, ale i tak se nám podařilo všechny spíše předbíhat. Poslední plávání v délce 600 metrů před závěrečným během bylo u mně i u Lumíra okořeněno o křeče v plaveckých svalech, které už toho chladu a šesti kilometrového plavání s packami měly zřejmě dost. Na posledních dvou kilometrech jsme se ještě museli trochu kousnout, neboť dvojice, kterou jsme „zařízli“ na plavecké části nám to evidentně chtěla vrátit na běhu, ale marně:-). V cíli nás jen vítali slovy “Welcome guys from the Czech Republic , Lumir and Viktor, SK FUGA” v čase 7:43:42 na 82 pozici.
Čekali nás tam taky dvě Kamči, jedna Lumírova a jedna moje, rovněž jeho potomci a mí tcháni. Tímto bych chtěl všem fandům poděkovat za jejich podporu a psychickou pomoc na trati, kde přejížděli jak zběsilí, aby nás podpořili kde to šlo:-) Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a myslím, že nám s Lumírem taktika vyšla na jedničku, podporovali jsme se, pomáhali si, dokázali předvést i nějaký výsledek a tak by to mělo být;-) Sice jsme s i řekli, že výběhy a seběhy už nikdy, ale kdo ví, znáte Lumíra…. 🙂
