Na plný boty 2014

by Karolína 2. listopadu 2014 16:04

Vítězství v mixech.

S ukecáváním začal Milan už na Havířské desítce, definitivně jsem mu ale „Na plný boty“ kývla, až v pondělí. A čtyři dny nato jsem už zase stála na startu dalšího podivného nočního horského závodu. Pro ty, kteří ještě nejsou fanoušky Havířovských vytrvalců, dodávám, že Milan Holeš je profi běžec z Životic a takové ty horské ultramaratony si dává jako zákusek po obědě. (To, že si k sobě vybral mě, si vysvětluji tak, že letos ještě neměl ve sbírce žádný závod v Mix týmu.)

Letošní ročník Na plný boty startoval z Valašské Bystřice, hodinu před startem jsme se dozvěděli jména tří vrcholků, na nichž byly kontroly, takže jsme si trasu mohli dopředu trochu naplánovat, pořadí vrcholů bylo na nás. Očekávaná vzdálenost byla mezi 30 a 35 km. Našim záměrem bylo pokořit vrcholy v tomto sledu: Zvonový, Ptáčnice, Štípa. Turistická značka vedla jen na Ptáčnici, takže bylo jasné, že půjdeme i terénem.

Ve 22:00 bylo odstartováno. Rozhodnutí oběhnout budovu a dát se po červené nahoru, padlo prakticky ihned, protože Milan uviděl, jak jeho známí orienťáci běží jinam, a jal se je následovat. Já jsem z toho byla trochu zmatená, ale na začátku jsem řekla, že orientaci nechávám na něm, tak jsem s novým směrem musela souhlasit. Vesnicí jsme proběhli docela svižně, zvolnili jsme až s prvním kopcem. Milan mě ujistil, že mám dobré tempo, ale ať to zbytečně nepřeháním. Asi tak za dvě minuty už to asi přehodnotil a navrhl, že si mě zapne na gumu a případně mě potáhne. Tak myslela jsem, že na to dojde až na konci, ale no co. Navíc z Milana vypadlo něco jako, že ještě nikdy v mixech neskončil hůř jak druhý a mě došlo, že to s tím závodem myslí asi fakt vážně. Kontrolu na Zvonovém jsme objevili mezi prvníma. Nebylo to nic jiného, než stan schovaný v hustém lese (mimochodem prodírat se houštím na tom provaze byl fakt zážitek). Trochu jsem se těšila, že nahoře trochu vydechnem, ale nekonalo se. Rychlý seběh dolů, během kterého Milan neustále kontroloval mapu. Pak jsme to střihli mezi nějaké baráky, přes zahradu, pak zas lesem, loukou a pak nevím, jak to Milan dokázal, ale našel cestu. Na Ptáčnici bylo už docela rušno, dorazili jsme tam patnáct minut před půlnocí. Potkali jsme se tam také s první ženou, orientační běžkyní, takže jsme usoudili, že na tom asi nejsme tak špatně. Před námi byla poslední hora, nikoli nejvyšší, ale špatně dostupná, s nejistým chodníkem a s nejprudším stoupáním. Vyrazili jsme rozbahněnými cestami dolů po žluté, té jsme se chvíli drželi, pak ale přišla zkratka po poli a najednou jsme narazili na ohradník. Milan ho zkusil a zahlásil, že kope. Já jsem zaprotestovala, že se mi k býkovi dvakrát nechce, to už byl ale můj parťák uvnitř a mě si držel na vodítku, takže jsem musela taky. Po pár metrech se ze tmy ozvalo takovéto známé zlověstné zafunění a zvuk kopyt řítících se na nás. Nevím jak Milanovi, ale mě teda zatrnulo. Potom se kolem nás přeřítilo stádo koní. No než jsem se uklidnila, tak jsem ještě chvíli musela přemýšlet, jestli nemůžou být v ohradě společně s býkem, nebo co nám tak může udělat naštvaný kůň. Pak už nás čekala jen jedna kravská ohrada cestou na Štípu (doufám, že to byly krávy). Nahoru to byl fakt krpál, ale po necelých třech hodinách závodění jsme získali poslední skalp a běželi roklí dolů, na cestičky už nebyl čas. Jakmile jsme narazili na asfaltku, začal Milan vymýšlet nejkratší trasu jak na základnu. Co čert nechtěl, vyšlo to zrovna na tak sviňský kopec, že oběhnout ho by možná bylo rychlejší. Myslím, že jsem v životě nešla nic nekonečnějšího. Ale dali jsme ho. Nahoře jsem uslyšela známé „popoběhnem“ a už jsem zase vlála na vodítku za Milanem. Seběh byl celkem v pohodě, i ta cesta do vesnice, ale jak Milan uviděl známé značky, zavětřil cíl, napnul lano a sprintovalo se. Dveře do společenského domu ve Valašské Bystřici jsme rozrazili po čtyřech hodinách a dvou minutách od startu.

Moc lidí tam teda zatím nebylo a po rozkoukání jsme zjistili, že jsme první MIX, a já první holka v cíli!!! Ještě pořád z toho mám strašnou radost, takže se pochlubím. Další mix dorazil až 48 minut po nás a první žena až za 26 minut. No prostě bezvadně naplánováno, za což patří velký dík Milanovi. A vůbec jsem moc ráda, že mě tam vzal, protože teď už mám konečně nějaký ten horský dokončený a navíc s bednou! Už teď se těším, až narazíme tu vyhranou bečku a zavzpomínáme si Veselý obličej.

Tags: , ,

Závody 2014

Comments

2.11.2014 18:09:42 #

Materazzi

Výborně Karolíno. To bys mohla jit v lednu LH24, ne? Když už jsi tak rozjetá ....

Materazzi |

3.11.2014 6:33:06 #

Adam

Super, gratuluju.

Adam Czech Republic |

Comments are closed

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov