Dělal jsem supportera na Xtri Jánošík

by Materazzi 4. září 2018 17:20

Ahoj všem. Původně jsem nechtěl o tomto závodě nic psát. Přeci jen závodil Lumír a ne já. Nicméně tento závod ve mně zanechal tak silný dojem, že si neodpustím k němu pár řádek. Hned na začátku musím napsat, že jde o extrémní dlouhý triatlon. Ale ne extrémní, jak si všichni představujete. Ale o extrémní….. tak extrémní, že bych tomu nevěřil, kdybych tam nebyl. No a vlastně ani neočekávám, že tomu někdo uvěří. Kdybych věděl do čeho jdu, tak nevím, jestli bych před časem Lumírovi slíbil, že mu budu dělat supportera. Být s ním v depu, chvíli mu svítit autem na cestu při kole a hodit si 42 km horský běh je sice náročné, ale nezdálo se, že by to bylo nějak extrémně zničující. Spíš jsem si jen říkal, že Lumíra snad nebudu brzdit. Přeci jen rozdíl ve výkonnosti je značný, a na IM i po kole běhá časy, s kterými mám co dělat na běžném maratónu. Jediná věc, která mne odrazovala, byl pojem Jánošíkovy diery. A to proto, že mám docela hodně strach z výšek. Koukal jsem však na obrázky a vidím všude žebříky, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě.

Image may contain: 2 people, including Vilém Strakoš, people smiling, people standing, sky, outdoor and nature

Čas plynul a já jsem se ocitl o půlnoci z pátku na sobotu 1.9 v Námestově, kde byl start plavání. Plavalo se v noci, plavci měli světýlka, na břehu ohně …. prostě fajn atmosféra … předvěst pekla, které na všechny čekalo. Lumír vyplaval čtvrtý, třetí vyjel z depa, a já uháněl s jeho věcmi do auta, aby se mohlo jet za ním, a svítit mu na cestu. To nakonec obstarával Lumírův kamarád Petr, který potřeboval zajet nové auto a udělal si výlet až z daleké Prahy. Mi to dávalo možnost si v autě zdřímnout. Jen občas jsme najeli vedle něho a podal jsem mu bidon, gely, nebo tyčinky. Trasa kola byla výživná – 2600 výškových metrů. Když jsem viděl tu dřinu, začal jsem být klidnější, že na běhu nebudu Lumíra brzdit. Po 120 km, někdy v 6 ráno byl Petr už naprosto vyřízen a tak jsme dali Lumírovi to, co chtěl na zbytek trasy a otočili to do Terchové, kde bylo druhé depo a kde jsem se měl připojit na běh. Nakonec jsem ho stihl jen tak tak …. v momentě kdy Lumír přijížděl do depa, mi ještě organizátorka kontrolovala povinnou výbavu v baťozích. No a kolem osmé jsme vyrazili ha horský maraton. Po pravdě ale mělo to s během pramálo společného.

imageimage

První kilák poklidné tempo a mírné stoupání po asfaltce. Pak ale hups doprava mezi skály a tam to začalo. Zpočátku jen strmé stoupání, ale pak přišly řetězy, přelézání skal, chodník kousek od propasti (sice všude řetězy, ale i tak jsem byl málem posraný strachy). Tento úsek se jmenuje zbojnický chodník a já si při něm pořádně zanadával Lumírovi, kam mne to jako vzal. Když jsme to překonali tak jsem si oddechl, že už nic horšího nebude, ale to jsem se mýlil. Následovala pohodová zvlněná pasáž po lukách a pak spalující rovina po hlavní cestě zpět do Terchové. To jsem sotva Lumírovi stačil. A už jsem se těšil, až se to zase zvedne, jelikož ve stoupáních se více projevilo to jeho absolvované kolo a já ho mohl v pohodě následovat.  A tak se také stalo, k rozhledně nahoru, pak dolů, a zase do kopce a zase dolů. Až jsme se dostali k hotelu Diery zhruba na 24 km s docela dobrým časem a zdálo se, že ten maraton dáme pod osm hodin s pohodovou rezervou. Tam to všechno ale začalo. Trasa vedla skrz Jánošíkovy diery nahoru a nahoru. Samé žebříky a lávky, pak pořád víc a víc do kopce. Pak už zase přelézání skalisek a řetězy. Naštěstí pro mne bez exponovaných míst. Vylezli jsme na hřeben mezi malým a velkým Rozsutcem. Celou dobu jsem si byl jistý, že na tyhle skaliska tento závod přeci nemůže vést, ale trasa nekompromisně odbočila směrem Velký Rozsutec a já měl v kalhotách skoro naděláno. Výhoda byla, že už jsem měl únavou zúžené zorné pole a neviděl ty výšky kolem sebe. Bylo jasno, prý byly krásné výhledy. Ale já si říkal, že odteď mě zajímají jen Lumírové nohy přede mnou kam šlape a stezka pode mnou …. no stezka … často spíše přelézání nekonečných skalisek. No a tak jsem se dostal nahoru. Tam kde bych se svým strachem z výšek dobrovolně nevylezl, ani kdyby mi za to zaplatili. Tak fajn a ještě dolů. A hned následoval asi nejvíc exponovaný úsek. Viz 2 fotky.

imageimage

Doteď nechápu, jak mne Lumír přinutil toto projít. Následovalo opětné nekonečné přelézání skal, tentokrát směrem dolů. V sedle poslední občerstvovačka, a zase prudce nahoru na Stoh. Naštěstí už žádné skály. Pak zase dolů a pak zase nahoru na hřeben a po něm už to rychle ubíhalo do cíle. Nakonec skoro 9 a půl hodiny na trase cca 42km dlouhé. Převýšení dle organizátorů 3200m. Ale ten terén…. To byl opravdický masakr. Lumír byl na trase přes 17 hodin. Já dnes v úterý musím potupně používat výtah do kanclu do 2 patra. A to jsem nejel to brutální kolo. Za mne bezmezný obdiv pro ty, kteří toto zvládnou. Klobouk dolů. Obyčejný dlouhý triatlon se ve světle tohoto závodu zdá snadná záležitost. Viděl jsem něco, co jsem snad ani nechtěl vidět, jelikož mi to nasadilo brouka do hlavy. Doufám, že mne to časem přejde. Je to kousek, a kdo si chce hrábnout na dno, tak vřele doporučuji.

Nakonec musím poděkovat Lumírovi, že mne vzal s sebou. I když jsem byl jen supporter, tak jsem prožil během závodu hodně emocí a opravdu to stálo za to.

Tags: ,

Závody 2018

Comments are closed

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov