Mistrovství Světa Ironman 70.3 Jižní Afrika

by Karolína 24. září 2018 08:41

Top 100 ve světě!

Když jsem přesně před rokem odjela závod v Zell am See a kvalifikovala se na mistrovství světa IRONMAN 70.3, začal nebývalý kolotoč. Jeden trénink střídal druhý a napětí rostlo. Tři týdny před dnem D jsem navíc během cyklistiky v rámci Albrechtického triatlonu předvedla ohromující kaskadérský kousek a kromě odřenin jsem si pěkně narazila koleno. Z předzávodního ladění se tak rázem stalo spíše léčení. Nebyl ale důvod brečet nad rozlitým mlíkem, a přece jen se mi to nakonec podařilo rozběhat.

Takže vzhůru do Afriky! Po četných cestovních peripetiích se všichni (a o den později dokonce i kolo) dostáváme až na samé pobřeží Indického oceánu do Port Elizabeth. Do města vlastně přilétá jedno letadlo za druhým a ven se hrnou přívaly závodníků. Atmosféra je strhující, celé město vře a žije nadcházejícím závodem. Obrovské molo je lemováno 90 vlajkami všech participujících zemí. Zátoku Nelsona Mandely zahaluje zpěv a tanec černošských skupin. Závodu samotnému předcházejí ceremoniály, vystoupení domorodých umělců a uvítací projevy hostitelů.

Závod je rozdělen do dvou dnů, vůbec poprvé tak startuji jen se samými ženami. I tak nás je téměř 1500. Startujeme z koridorů podle věkových kategorií a vždy po deseti závodnicích. Čekání na start je hrozné, písek zebe do nohou a všem z očí kouká nervozita. Čeká nás ledová lázeň o teplotě 15 °C. Neopreny jsou povinné. Na pláž dorážejí vlny, které je třeba neobratně prohopsat, aby člověk mohl začít plavat. Blížím se ke startovnímu koridoru. Komentátoři roztleskávají, diváci jásají, černí bubeníci bubnují, ale já z toho všeho slyším jen devět pípnutí odpočtu...a poslední dlouhé píííííp! Tryskem vyrážíme do prvních 100 m závodu po pláži, pak už následuje voda. 1900 m vody. Co nejdále se pokouším proskákat a pak už se pokládám do vln oceánu. Bójky se mi ztrácejí za vodní stěnou. Po chvíli se ale voda uklidní a já se prokousávám dál a dál do oceánu. Dále od břehu nám pomáhá i teplý proud. Kolem nás rejdí pořadatelé na kajacích a skútrech, u posledních bójek jsou na stráži i potápěči. Cesta zpět ke břehu je o něco těžší a brzo se vrací i ledová voda. Co nejblíže ke břehu plavu, vlny mi tak nepodráží nohy, ale zato mi poslední vlna hází na hřbet čtyři soupeřky, pořádně nás to mele. Výběh na břeh je na promrzlých nohou hodně rozpačitý, to už ale na mě volají mí fanoušci a já jim mávám do kamery. Na uších mám přilepené dvě čepice a slyším, jak mi v hlavě duní můj vlastní hluboký dech. Přebíhám celou pláž až ke koberci s dobrovolníky. Tady se odehrává jednoznačně nejvtipnější část celého závodu. Rekordních 3000 dobrovolníků totiž dává vzniknout takovým pozicím, jako jsou maséři, ukladači kol či svlékači neoprenu. Lehám si na záda a každý z dobrovolníků se chytá jedné nohavice a táhne. Když je dílo dokonáno, vyhodí mě zpátky na nohy, neopren vrazí do ruky a posílají dále do depa. Minimálně minuta ušetřená!

91_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_121293-21030540

V depu je mým úkolem najít tašku v sektoru D, pod číslem 1526 a kolo v sektoru F, ze strany od G, pod stejným číslem. Ještěže už se mi krev napumpovala zpátky do hlavy. Nasedám na kolo, a za dalšího povzbuzování svých věrných fanoušků vyrážím na 90 km projížďku. Něco ale není v pořádku, v kole něco podivně píská. Nechápu, co se děje, ještě předevčírem šlapalo jako hodinky. Nedá se nic dělat, pojedu, co to dá. Vjíždíme do vnitrozemí, profil trasy je zvlněný a vítr je proti nám. Ať dělám, co dělám, rychlost nenabírám a kopce se zvyšují. Před námi se otevírají úchvatné pohledy na písečné hory, oceán narážející na skaliska a další a další kopce. Povrch cesty se zhoršuje, ve sjezdech si nejsem moc jistá. Do kopce mi to jde, pískání mého kola navíc irituje většinu soupeřek. Po otočce si užijeme ještě pár kopců nazpátek a odbočujeme k moři. Pobřeží bičuje vítr od vody. Je to hukot jako ve větrném tunelu, ale jako zázrakem se tachometr umoudřuje, kolo stále drží pohromadě a závodění zase začíná být zábava. Poslední 2 km cyklistiky už jsou hustě lemovány fanoušky a i když jsou nohy, jak se patří vyšťavené, s radostí přijíždím do druhého depa.

55_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_080587-21030504

Další změna vybavení a trocha bloudění v depu, ale už mě dav fanoušků zase nese dále do hry. Od cesty na mě křičí mamka, taťka i Ondra a já se rozbíhám do půlmaratonu. Kolem fandících diváků to jde samo, občas někdo zahlédne jméno vytištěné pod startovním číslem: „Karolina, go, go, go!“ Běží se dva okruhy s pěkně záludnými obrátkami na kopečku. Poslední kilometry zrychluji. Usmívat se do objektivů už tak nějak nejde. Míjím šipku „TO FINISH“ a ocitám se na červeném koberci. Ondra mi podává českou vlajku, zvedám ji nad hlavu a ukrajuji poslední metry svého největšího závodu. Pod cílovým obloukem vychutnávám opojnou atmosféru mistrovství světa.

73_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_098192-21030522

Bylo to za 5:42 - cyklistika mě hodně potrápila. V kategorii jsem se umístila na rovném 100. místě. Ale výsledek vlastně není vůbec podstatný, protože i když jsem se o to tady snažila, tak zážitek to byl nepopsatelný.

Moc děkuji svým rodičům, manželovi a taky všem, kteří fandili na dálku. Bez podpory nejbližších by se neobešla jak příprava, tak samotný závod. Tak zase příště!

Výsledky.

Tags:

Závody 2018

Dělal jsem supportera na Xtri Jánošík

by Materazzi 4. září 2018 17:20

Ahoj všem. Původně jsem nechtěl o tomto závodě nic psát. Přeci jen závodil Lumír a ne já. Nicméně tento závod ve mně zanechal tak silný dojem, že si neodpustím k němu pár řádek. Hned na začátku musím napsat, že jde o extrémní dlouhý triatlon. Ale ne extrémní, jak si všichni představujete. Ale o extrémní….. tak extrémní, že bych tomu nevěřil, kdybych tam nebyl. No a vlastně ani neočekávám, že tomu někdo uvěří. Kdybych věděl do čeho jdu, tak nevím, jestli bych před časem Lumírovi slíbil, že mu budu dělat supportera. Být s ním v depu, chvíli mu svítit autem na cestu při kole a hodit si 42 km horský běh je sice náročné, ale nezdálo se, že by to bylo nějak extrémně zničující. Spíš jsem si jen říkal, že Lumíra snad nebudu brzdit. Přeci jen rozdíl ve výkonnosti je značný, a na IM i po kole běhá časy, s kterými mám co dělat na běžném maratónu. Jediná věc, která mne odrazovala, byl pojem Jánošíkovy diery. A to proto, že mám docela hodně strach z výšek. Koukal jsem však na obrázky a vidím všude žebříky, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě.

Image may contain: 2 people, including Vilém Strakoš, people smiling, people standing, sky, outdoor and nature

Čas plynul a já jsem se ocitl o půlnoci z pátku na sobotu 1.9 v Námestově, kde byl start plavání. Plavalo se v noci, plavci měli světýlka, na břehu ohně …. prostě fajn atmosféra … předvěst pekla, které na všechny čekalo. Lumír vyplaval čtvrtý, třetí vyjel z depa, a já uháněl s jeho věcmi do auta, aby se mohlo jet za ním, a svítit mu na cestu. To nakonec obstarával Lumírův kamarád Petr, který potřeboval zajet nové auto a udělal si výlet až z daleké Prahy. Mi to dávalo možnost si v autě zdřímnout. Jen občas jsme najeli vedle něho a podal jsem mu bidon, gely, nebo tyčinky. Trasa kola byla výživná – 2600 výškových metrů. Když jsem viděl tu dřinu, začal jsem být klidnější, že na běhu nebudu Lumíra brzdit. Po 120 km, někdy v 6 ráno byl Petr už naprosto vyřízen a tak jsme dali Lumírovi to, co chtěl na zbytek trasy a otočili to do Terchové, kde bylo druhé depo a kde jsem se měl připojit na běh. Nakonec jsem ho stihl jen tak tak …. v momentě kdy Lumír přijížděl do depa, mi ještě organizátorka kontrolovala povinnou výbavu v baťozích. No a kolem osmé jsme vyrazili ha horský maraton. Po pravdě ale mělo to s během pramálo společného.

imageimage

První kilák poklidné tempo a mírné stoupání po asfaltce. Pak ale hups doprava mezi skály a tam to začalo. Zpočátku jen strmé stoupání, ale pak přišly řetězy, přelézání skal, chodník kousek od propasti (sice všude řetězy, ale i tak jsem byl málem posraný strachy). Tento úsek se jmenuje zbojnický chodník a já si při něm pořádně zanadával Lumírovi, kam mne to jako vzal. Když jsme to překonali tak jsem si oddechl, že už nic horšího nebude, ale to jsem se mýlil. Následovala pohodová zvlněná pasáž po lukách a pak spalující rovina po hlavní cestě zpět do Terchové. To jsem sotva Lumírovi stačil. A už jsem se těšil, až se to zase zvedne, jelikož ve stoupáních se více projevilo to jeho absolvované kolo a já ho mohl v pohodě následovat.  A tak se také stalo, k rozhledně nahoru, pak dolů, a zase do kopce a zase dolů. Až jsme se dostali k hotelu Diery zhruba na 24 km s docela dobrým časem a zdálo se, že ten maraton dáme pod osm hodin s pohodovou rezervou. Tam to všechno ale začalo. Trasa vedla skrz Jánošíkovy diery nahoru a nahoru. Samé žebříky a lávky, pak pořád víc a víc do kopce. Pak už zase přelézání skalisek a řetězy. Naštěstí pro mne bez exponovaných míst. Vylezli jsme na hřeben mezi malým a velkým Rozsutcem. Celou dobu jsem si byl jistý, že na tyhle skaliska tento závod přeci nemůže vést, ale trasa nekompromisně odbočila směrem Velký Rozsutec a já měl v kalhotách skoro naděláno. Výhoda byla, že už jsem měl únavou zúžené zorné pole a neviděl ty výšky kolem sebe. Bylo jasno, prý byly krásné výhledy. Ale já si říkal, že odteď mě zajímají jen Lumírové nohy přede mnou kam šlape a stezka pode mnou …. no stezka … často spíše přelézání nekonečných skalisek. No a tak jsem se dostal nahoru. Tam kde bych se svým strachem z výšek dobrovolně nevylezl, ani kdyby mi za to zaplatili. Tak fajn a ještě dolů. A hned následoval asi nejvíc exponovaný úsek. Viz 2 fotky.

imageimage

Doteď nechápu, jak mne Lumír přinutil toto projít. Následovalo opětné nekonečné přelézání skal, tentokrát směrem dolů. V sedle poslední občerstvovačka, a zase prudce nahoru na Stoh. Naštěstí už žádné skály. Pak zase dolů a pak zase nahoru na hřeben a po něm už to rychle ubíhalo do cíle. Nakonec skoro 9 a půl hodiny na trase cca 42km dlouhé. Převýšení dle organizátorů 3200m. Ale ten terén…. To byl opravdický masakr. Lumír byl na trase přes 17 hodin. Já dnes v úterý musím potupně používat výtah do kanclu do 2 patra. A to jsem nejel to brutální kolo. Za mne bezmezný obdiv pro ty, kteří toto zvládnou. Klobouk dolů. Obyčejný dlouhý triatlon se ve světle tohoto závodu zdá snadná záležitost. Viděl jsem něco, co jsem snad ani nechtěl vidět, jelikož mi to nasadilo brouka do hlavy. Doufám, že mne to časem přejde. Je to kousek, a kdo si chce hrábnout na dno, tak vřele doporučuji.

Nakonec musím poděkovat Lumírovi, že mne vzal s sebou. I když jsem byl jen supporter, tak jsem prožil během závodu hodně emocí a opravdu to stálo za to.

Tags: ,

Závody 2018

Epic3Challenge 2018

by Benny 22. srpna 2018 16:33

3 races in 3 days.

logoEpic 3 Challenge, that was a very interesting concept and I immediately wanted to be part of this. Minor issue was that I did not swim for at least a year.

 

After some thoughts how to make it to the swim part I decided to register. I had enough stamina to make the swim as all the races where short distance.

 

First race was at the Zermanice water reservoir. Distances were 400 m swim, 15 km bike and a 4 km run.

Start was at 18.00 hours and after some hot weeks this was the correct time for the weather to change. It was raining and thunderclouds were all over the place. The weather cleared a bit and start was on numeric order.

https://img33.rajce.idnes.cz/d3302/15/15423/15423756_632ab6d984724a008403825033a10dd4/images/IMG_7630.jpg

Swim was not good and I had to change to classic breaststroke due to breath shortage. After 8 min it was time for the bike part. Immediately out of the transitzone there was a steep climb and I had to give all my power to keep riding. Up the hill it went downwards and I was able to keep up the pass and follow some athletes in front of me. They give me a good focus point to keep up the speed. With some rolling hills and a steep climb at the end I was back at the transit zone in 33 min. Now time to see if the legs were any good. After a quick transit I started to run at a reasonable pace, but find out that the rain made the course at the shore very slippery. I decided to slow down to avoid any injuries. Finally some pavement, but with a very steep climb that really hurt my legs. I had to walk the last part of the climb and started to run again at the top down. The course had to be run 2 times and after the second run I was back into the transitzone in 24 min. Total time 1 .07 hour. Not bad for the first day.

https://img33.rajce.idnes.cz/d3302/15/15423/15423756_632ab6d984724a008403825033a10dd4/images/IMG_8714.jpg

Second day started at 11.00 at the Water reservoir of Terlicko. Distances were 750m swim, 22 km bike and 6 km run. It was still raining a bit, but the temperature was fine. After a mass start I was able to find my pace and finished the swim in 18 min. After a quick transition and a climb at the beginning I find my pace and started with a strong speed. The course contained some climbs where I had to slow down to keep my strenght for the last part of the race. After 42 min I was back and ready to start the run. First part of the run was a very nice uphill part and keeping the pace slow but consistent payed of. I had good legs today and was able to give it a go to finish strong. After 27.56 min I finished the second race with a time of 1.29.56. Not bad as I did my last races 2 years ago.

https://img25.rajce.idnes.cz/d2503/15/15432/15432902_22298f17d980424b13e1ee97b18e4dde/images/IMG_9470.jpg

Third day was the last race and everyone was exited to see who had some strenght left to finish strong. Todays distance was a 1 km swim, 30 km bike and a 9 km run.

Start at 11.00. we had to start accordingly to the time you were behind the number one from saturdays race.

I was able to swim all distance crawling and after 22.58 min I got out of the water to make a run to the transition zone which was 1.5 km away from the swim part. By far the longest transition I ever made and after 9.30 min I got to the bike part. First 5 km was uphill and really challenging for the legs. as I live in Holland I have no experience with hills so I was really working hard to get to the top. After the climb the course went down and I got the chance to speed up and move some places up. The second part of the course contained a second climb and with smart cycling I could keep my legs fresh for the second lap. This time my legs were already warmed up and it went better then the first lap. Quickly back into the transition zone just under 1 hour and ready to for the run. Legs were feeling a bit tired but I was able to run at a reasonable speed untill the climb. I could run uphill  2/3 of the climb and had to walk the last part to save my legs. After the hill it went down and I could speed up to make it up for the lost time. Second lap was a bit harder and I decided to follow my first lap strategy. Finally the last lap and I was able to maintain the same speed as lap1 and 2 and after 47.40 min I finished with a total time of 2.20 hour.

https://img29.rajce.idnes.cz/d2903/15/15430/15430049_f1be56e7fc69e0c0d61c0c61ab7b437f/images/IMGP5107.jpg

3 races in 3 days proofed to be a concept that worked out well. Organisation of all races were good and I think that E3CH is here to stay. I will sure be back to try to improve my time of this years race.

Results.

Photo by Radim (day 1, day 2, day 3) and Iveta (day 1, day 2, day 3).

Tags: ,

Závody 2018

Epic3Challenge 2018–celkové výsledky

by Lumír 14. srpna 2018 00:03

Celkové výsledky Epic3Challenge 2018

Celkové

Muži do 39 let

Muži nad 40 let

Ženy

Fotky od Radima z jednotlivých dnů:

Pátek

Sobota

Neděle

logo

Tags: ,

Závody 2018

Epic3Challenge mistrovství – výsledky

by Lumír 11. srpna 2018 20:03

Výsledky druhého závodu série Epic3Challenge

Výsledky si můžete stáhnout zde:

Celkové

Muži do 39 let

Muži 40+

Ženy do 39 let

Ženy 40+

Žáci

Žačky

Dorostenky

Junioři

Juniorky

Tags: ,

Závody 2018

ÖTILLÖ Engadin 2018 Swimrun World Series

by Viktor 19. července 2018 12:45

Nováčkové na startu alpského swimrun závodu.

Od své drahé polovičky jsem na Vánoce kromě bačkor, houpacího křesla a fajfky dostal  startovné na závod SWIMRUN, který by se měl konat ve Švýcarské oblasti Engadin. Z internetu jsem věděl, o co se zhruba jedná, ale po prostudování konkrétního závodu jsem zjistil, že to rovina zrovna nebude a ve vodě se taky nějak neohřeju...., to nejhorší ale bylo, že se tyto závody běží a plavou ve dvojici a na konci té mé spojující šňůry nebude nikdo jiný než náš teamový lídr Lumír (smajlík co valí oči), který dokáže vypnout mozek a jít fakt hranu (tu svou, nikoliv mou:-) ). Už jsem měl v hlavě scény, jak Lumír běží do kopce a já za ním vlaju jak mastný papír  někde v průchodu do doby, než ze mně zbyde jen zkrvavené torzo bez známek života:-). No, Vánoce utekly jako voda a s množstvím svátečního alkoholu jsem na věc rychle zapomněl. Hned v lednu jsem skočil do tréninku s Jardou Hýzlem, který mi dopomohl k letošní formě.... Nicméně závod se blížil a přeci jen to nebyl triatlon či běh, na který jsme všichni zvyklí a krapet mně tížila zodpovědnost, abych závod a prožitek  z něj Lumírovi nepokazil. No co, koupili jsme si oba od Petra Vabrouška SWIMRUN neopren (bez něj by to vážně nešlo:-) ), dali jeden společný trénink a závod byl za dveřmi. Teoreticky jsme byli připraveni:-)

clip_image001

Lumír vyrazil do švýcarské vesničky v rámci své kočovnické tour o nějaký den dříve a hned mi přes whatsap zvěstoval, že vysoká nadmořská výška jde poznat a že to není tak fajn jako u nás v smogem zamořeném Mordoru :-) no a kromě toho, že poprchává, fučí a je kosa jak *** (překlad - hornický pomocník-učeň). Na nadmořskou výšku mi má manželka sehnala homeopatika, které zaručeně fungují a užívají je prý i horolezci, tak proč by nefungovaly na mně :D... Placebo zafungovalo a já po příjezdu v pátek do Švýcar necítil nic... Teda ten vítr, zimu, déšť  samozřejmě ano.... Následně jsem také v sobotu den před závodem cítil teplotu vody v jednom z jezer. Jak jsem předpokládal ve studené vodě se srazilo nejen mé triatlonové ego na minimum:-)

36776548_10155344080661433_3847600848158851072_o

No, alespoň se oteplilo a v den závodu 8.7.2018 mělo být také pěkně. Kontrola výstroje a výzbroje proběhla dobře a s Lumírem jsme naplánovali taktiku, že půjdeme na pohodu a pokud to v poslední třetině půjde, tak zrychlíme. BZZZ, BZZZ, zvuk budíku hlásí (samozřejmě mám jiný tón budíku, ale neumím vtipně vystihnout tu melodii, tak vám BZZZ bude muset stačit), že mám vstávat a vypravit se na start závodu. Vše bylo přichystáno z večera, obloha bez mráčku, tak už jen něco sníst a naskočit s fanoušky do auta na místo startu závodu, který se nacházel ve vesničce Maloja a odkud se pak trať vinula přes několik jezer  "dolů" do údolí, kde byl cíl. S Lumírem jsme se na startu rychle potkali, vyprázdnili měchýře, potvrdili si taktiku a celkem se i těšili na zážitek, který se bude odehrávat doslova v dechberoucím prostředí plném jezer, hor a pasek posetých kravinci od těch  modrých kraviček s nápisem Milka.

36810622_10155345978881433_7416592695449092096_o

V 8:00 byl start...teda měl být, zde pověstné švýcarské hodinky krapet zaspaly a my vyběhli asi  v 08:04.... V Japonsku by za to padaly hlavy, ale tady nic :-). Celý závod byl nahráván LIVE a hned před startem se v úvodní reportáži objevila i moje Kamča, která při fotografování našich maličkostí opakovaně běhala v záběru kamery a drcla si i do reportérky (samozřejmě to lze dohledat na internetu, kdo by měl zájem).

36860342_1720768604625999_4831885143402610688_o

Zpět k závodu... po startu vyběhlo XY dvojic (bylo přihlášeno tuším 175 párů a v cíli se objevilo 135, ale mnoho jich ani nepřijelo) a hned do kopce k prvnímu jezeru na 40km dlouhou běžeckou trať s převýšením okolo 1600 (a to vše v neoprenu!). Po celou dobu závodu jsme se pohybovali v nadmořské výšce 1750 m.n.m až někam k 1900? těžko říct. Po asi čtyř kilometrovém běhu jsme si dali 300 metrů v křišťálovém jezeru a po něm hned zase do kopce. Zde bych trať přirovnal k trati Oravamana….úzká stezka "hore kopcom" a potom "dole kopcom"....no prostě něco pro moje koleno, které jsem ještě cítil ze svatby Honzy Zubaře a jeho teď již chotí opravářky psů (veterinářka):-). Po seběhu do blízkosti startu, kde byla občerstvovačka, zde pouze s tekutinami a mými fanoušky  - Kamčou a tchány - se pokračovalo k dalšímu jezeru o dost chladnějšímu, než tomu výše položenému (jak překvapivé, ale zřejmě to dělala hloubka jezer, kdy to poslední bylo podle mně nejchladnější). Nebudu to prodlužovat... šup do vody, z vody ven, pomoct si svléknout neopren do půli pasu, "hore kopcom" "dole kopcom", oblíknout neopren, nasadit čepku brýle, packy, piškot mezi nohy a šup do vody.

36838552_1720768837959309_1728543531401740288_o

Tohle se samozřejmě opakovalo, kdy ve vodě jsme byli 8x a nejdelší plavání mělo asi 1400 metrů. Zde bylo zajímavé sledovat, jak tělo po "výběhu" z vody nefungovalo... hlava se motala, nohy jak ze dřeva... prostě se krev přesouvala jen k těm orgánům, které byly potřeba. Přeskočím k poslední části závodu, kde po nejdelším plavání následoval dlouhý výběh a seběh zpět k vodě. Energie už ubývala, ale i tak se nám podařilo všechny spíše předbíhat. Poslední plávání v délce 600 metrů před závěrečným během bylo u mně i u Lumíra okořeněno o křeče v plaveckých svalech, které už toho chladu a šesti kilometrového plavání s packami měly zřejmě dost. Na posledních dvou kilometrech jsme se ještě museli trochu kousnout, neboť dvojice, kterou jsme "zařízli" na plavecké části nám to evidentně chtěla vrátit na běhu, ale marně:-). V cíli nás jen vítali slovy “Welcome guys from the Czech Republic , Lumir and Viktor, SK FUGA” v čase 7:43:42 na 82 pozici.

36813565_1720768487959344_938126565181489152_o

Čekali nás tam taky dvě Kamči, jedna Lumírova a jedna moje, rovněž jeho potomci a mí tcháni. Tímto bych chtěl všem fandům poděkovat za jejich podporu a psychickou pomoc na trati, kde přejížděli jak zběsilí, aby nás podpořili kde to šlo:-) Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a myslím, že nám s Lumírem taktika vyšla na jedničku, podporovali jsme se, pomáhali si, dokázali předvést i nějaký výsledek a tak by to mělo být;-) Sice jsme s i řekli, že výběhy a seběhy už nikdy, ale kdo ví, znáte Lumíra.... :-)

Výsledky.

Tags: , ,

Závody 2018

Orca triatlon 2018

by Materazzi 17. července 2018 17:03
V sobotu jsem jel Orca Triatlon

V sobotu 14.7, týden po Pálavě, kde byla Karolína, jsem i já jel závodit. Vybral jsem si Orca triatlon u Žďáru, a jelikož jsem potřeboval nejen intenzivní, ale i dlouhý tréning, tak jsem jel na závod i zpět na kole. Orca triatlon se pořádá na pěkném rybníku Velké Dářko a je to takový větší sprint triatlon s parametry 0,9km - 30km - 5,5km . Kousek cyklistického okruhu se pak kryje s cyklistikou, co se jede na Pilmanovi. Tak tak jsem stihl registraci na závod a o půl dvanácté jsem již nasoukaný v neoprenu očekával start asi stovky závodníků. Hned po startu jsem zjistil, že 3 týdny nebýt ve vodě je pro mé plavecké schopnosti zničující a plácal jsem se někde na chvostu startovního pole. Naštěstí jsem to časem trošku chytl do ruky a z vody jsem vylezl na 64 místě.

Cyklistika byla zpočátku hektická, neboť každý měl pocit, že je lepší než ostatní a nikdo nechtěl moc spolupracovat. Nicméně stejně mi nikdo neujel a postupně se lidi zklidnili a začalo se to kolem mne nabalovat. V polovině trasy jsem už napočítal přes 10 jezdců a to jsme pak ještě několik lidí sjeli. Prostě slušný pelotonek a já se takticky držel někde kole pátého fleku, ať jsem schovaný, ale ne moc vzadu kdyby se to chtělo rozpojit. Na kole jsem měl nakonec 47 čas. To docela jde.

No a pak samozřejmě ještě čekal běh. Vzal jsem si normální zavazovací boty, takže než jsem se přezul, byli všichni, s kterými jsem přijel do depa už fuč. No a to nebylo všechno. Nemohl jsem se pořádně rozběhnout a tak mne posléze ještě pár lidí zezadu seběhlo a předběhlo. Alespoň jsem si to vynahradil kousek před cílem předběhnutím druhé ženy. Čas v cíli jsem měl 1:45 a to dalo 59. místo z 99 startujících.

http://www.sportnavysocine.cz/content/files/2018_orka_vysl.pdf

Tags:

Triatlon | Závody 2018

Pálava Race 2018

by Karolína 16. července 2018 14:46

Vlny a vedro na jihu Moravy.

V sobotu 7.7. jsem se opět po dvou letech postavila na start Pálava Race. Tratě se od minula dost změnily, ale měla jsem kvalitně natrénováno, nebylo se čeho bát. Hned při přesunu z parkoviště na start mi povolil starý defekt v galusce, takže tradá zpátky, zalepit a napumpovat trošičku méně.

Následovala kraťoučká rozprava, kde jsme se toho moc nedozvěděli, příprava depa, kvalitní nátěr opalovacím krémem a rozplavání.

Před startem jsme si trochu netradičně vyslechli požehnání místního faráře a českou hymnu. Po výstřelu jsme vyrazili do středu Novomlýnských nádrží. Namísto dvou bójek viditelných ze břehu se ale plavalo mnohem dál. Kolem bóje číslo 1 rovně, následovala bóje číslo 4, stále rovně, dále dvojka, konečně zatáčka a pak trojka...proč ne... čím dále od břehu, tím horší byly vlny, tentokrát to až na poslední pár set metrů bylo opravdu těžké.

IMG_2471

Výběh z vody. Trochu moc jsem se upnula na vypínání hodinek a při výběhu po slizkém koberci do kopečka mi podjela noha a při dopadu na břicho se ozvalo mohutné PLESK! následované sborovým „Eeeeej!“ z řad diváků. Díky tomu jsem nestihla sundat neopren dost rychle, u kola jsem se ho snažila sešlapat, čímž jsem si přivodila křeč v lýtku. Od depa k trati to bylo pěkně daleko, běželo se přes celý kemp. Šárka, se kterou jsem vyplavala a v podstatě i doplavala mi během mého neoprenového trápení trochu odskočila. Po první otočce svůj náskok ještě zvýšila, ale pak přišlo brutální stoupání přes centrum Pavlova a já jsem, světe, div se, začala předjíždět! Na tomhle jsme s Matějem pár posledních týdnů makali! Pustevny rulez! Šárku jsem lehce předjela. Fičelo mi to pěkně, na rovince to šlo krásně přes 40, sjezd v Bulharech paráda, až do otočky v Lednici. Pomalu začínalo foukat, za sebou jsem zaslechla závodníka. Že by to byl ten, co jsem ho před chvílí předjela? Ne, byl to jiný, ale ten pomalejší se s ním v pohodičce vyvezl a zařadil se těsně přede mě. No nádhera, tak zvolním a napiju se, pomyslela jsem si. Hlavou mi blesklo, jak geniální nápad to vlastně je, protože v případě, že by mě třeba nějaký rozhodčí viděl, jak se občerstvuju, tak by přece nemohl mít ani stín pochybnosti o tom, že zrovna vytvářím předepsaným odstup. Přesně v tom okamžiku se ozvalo hlasité písknutí, někdo mi do ucha zařval „Tohle není 10 metrů!!!!!!!“ a už se mi před očima míhala modrá karta. Nezmohla jsem se ani na slovo. Teda vlastně na jedno jo, ale to už byl naštěstí pryč, jinak by to byla červená.

Vyneslo mi to 5 minut v penalty boxu. Nebudu lhát, trochu mi to sebralo vítr z plachet. Ale nechtěla jsem se jen tak vzdát a proto jsem závodila dál. Díky penalty boxu, jsem si do druhého kola nevzala novou vodu, to byla velká chyba. Ve třetím kole mi pak došly síly. Vítr byl čím dál tím víc protivnější, šlo to ztěžka.

Po dalším dlouhatánském přeběhu do depa nás čekal běh po nábřeží přehrady. To byl očistec, v té výhni nám dal přežít jen silný vítr, který nás ale zase brzdil v běhu. První úsek byl vůbec nejhorší. Zakopla jsem, ale při představě jak si na tom žáru rozdírám kůži o všudypřítomný štěrk, jsem udělala pár rychlých krůčků a těsně nad zemí jsem to vybrala. Tělem mi projela neskutečná bolest. Takhle to bolí, když si v únavě dáte kousek naplno. Od jedné občerstvovačky k druhé to bylo 3,5 km, jak se blížila, nohy začaly samovolně zrychlovat a na závěr jsem na oslavu strčila hlavu do džberu s houbami. Za odměnu jsem si na vzdálenějším konci brala pomeranče, mimochodem po melounu nejlepší jídlo na světě. Člověk musí absolvovat 100 km v peci s průvanem, aby to zjistil.

IMG_3017

Po dlouhé, téměř 6hodinové makačce jsem se konečně ocitla v cíli. Čas 5:45 mě hodně nemile překvapil. Přes to všechno, co mě ten den provázelo, jsem se cítila celkem dobře a dávala jsem do toho maximum, co v těchto podmínkách šlo. Opravdu škoda, asi to chce ještě zabrat.

Výsledky.

Tags: ,

Triatlon | Závody 2018

Moraviaman 2018 – premiéra na tratích Ironmana

by MartinK 25. června 2018 15:02

Úspěšná premiéra a nějaké osobáky.

Když jsem před více než 4 lety potkal blázny z SK Fuga, zněly mi věty typu „Třikrát týdně chodím plavat v 6 ráno“ nebo „Za víkend natrénuju 200 km na kole a 40 běžecky“ nebo „Teď zrovna máme výzvu uběhnout 140 km za 7 dní“ či nejlepší „Letos se chystám na tři železňáky“ jako absolutní šílenství. Poslední červnovou sobotu roku 2015 jsem absolvoval svůj první triatlon a to Albrechtický sprintriatlon a vůbec netušil, že to „trošku“ ovlivní můj život. Zároveň jsem si předsevzal, že do 3 let dokončím ironmama. Netušil jsem, že to vyjde takhle přesně.

mora_0

Vstávat na závody ve 4 ráno, to je skutečná lahůdka. Pro jistotu jsem posouval budík až do půl 5, pak už jsem se zvedl a šel si chystat snídani – kaši s ořechy a ovocem. Kupodivu jsem byl celkem klidný, což mi vydrželo až do startu. Předpokládal jsem větší nervozitu. V depu jsem byl po půl 6, abych si v klidu vše nachystal. Počasí vypadalo jako na objednávku. Ráno studených 11 stupňů, přes den max okolo 20, takže ideál. Měl jsem jen strach, zda na kole nebude moc zima, což jsem vyřešil alespoň návleky na ruce.

mora_1

K mé radosti byly povoleny neoprény a v 7 bylo pro zhruba 400 závodníků odstartováno. Zvolil jsem start ze zadních pozic - nestál jsem o nějaký kopanec do zubů – a v pohodovém tempu si užil plaveckou část. Vybíhal jsem z vody za 1:10. Na kole byla ze začátku zima, ale s přibývajícími hodinami a kilometry už bylo fajn. Nasadil jsem tempo na 32 km/h s tím, že podle situace udržím, nebo zpomalím. Foukal dost nepříjemný silný vítr, takže to bylo náročné i na hlavu. Ve třetím okruhu navíc přišel pěkný ledový liják, byl jsem rád, že když už premiéra, tak se vším všudy Přesto se mi jelo celkem dobře, tempo jsem udržel lehce přes 31, posledních několik km už jsem se psychicky připravoval na závěrečný maraton, který bude nekonečný, bolavý a měl jsem z něj největší respekt.

mora_2

Říkal jsem si, že když nepřišla krize na kole, tak o to větší bude na běhu. Prvních cca 17 km jsem nechápal, jak se mi běželo dobře, nohy byly lehké, tempo okolo 5:30/km. O to víc jsem nechápal, co přišlo na 18 km. Přišla krize a pořádná. Trvala vlastně až do cíle. Nohy ztuhly, tempo šlo přes 6 a tělo začalo dávat silně najevo, že tohle se mu nelíbí. Hlava naštěstí držela a tělu poručila vydržet a bojovat. Energii především mentální dodávalo také potkávání spolubojovníků z Fugy a vzájemná podpora a hecování. Lumírovo „Vítej v pekle“ doprovozené úsměvem kombinujícím soucit, ironii a radost zároveň na nějakém 22 km pak není potřeba nijak komentovat, bylo naprosto výstižné. Byl to boj, ve kterém jsem se dopustil jednoho velkého omylu. Myslel jsem si, že jakmile budu na poslední obrátce 5 km před cílem, tak už mám vyhráno… a právě ty poslední km byly nejtěžší a nekonečné. Hlava už se viděla v cíli, plácala si s diváky v cílové rovince, zvedala ruce nad hlavu apod, ale tělo bylo stále na 38. km maratonu…Ale i ta hlava se nakonec dočkala a pocity, které jsem zažíval na posledních několika metrech běhu a vlastně celého závodu bych přál zažít každému, bylo to něco nepopsatelně nádherného!

mora_3

Cílový čas 11:19:05 je pro mě příjemným překvapením, ale nutno dodat, že nebýt chladného počasí, možná bych se tam trápil ještě teď.

Gratulace taky všem 4 parťákům z Fugy, dvě dvojnásob k osobáčkům.

Lumír: 9:55:44 PB

Viktor: 10:56:09 PB

Malda 12:41:38

Vilém 12:42:10

Výsledky.

Tags: ,

Triatlon | Závody 2018

Blanenský plecháč 2018

by Materazzi 20. června 2018 15:40

Můj první letošní triatlon

Zatímco většina týmu závodila v Karviné, já byl doma na jihu a šel si zazávodit po roční pauze do Blanska na místní sprint triatlon. Je to sice sprint, ale s velmi výživným profilem. A po loňské změně trasy běhu je to ještě výživnější.

Já měl letos v tréningu dva 3 týdenní výpadky, a jelikož jedu teď v sobotu Moraviamana, tak jsem si naordinoval 4 těžké týdny, ať něco natrénuju (hlavně kolo, kde sem neměl skoro nic najeté). Vše jsem zakončil právě v Blansku. Pěkné počasí přilákalo rekordních 160 startujících (normálně chodí tak sto). No bylo jasné, že na 300 metrovém okruhu přehrádečky, či spíše rybníka Pálava to bude masakr. A skutečně - obě kola v chumlu plavců, občas nějaké šťouchanice a nakonec přes 12 minut, což bylo za mne v Blansku možná nejhorší plavání. Na kole mi to ale celkem jelo. Po těch nejprudších stoupáních jsem se zabudoval do docela silné skupinky, a poodjelo mi pár lidí až v prudkém sjezdu do Blanska. Přeci jen mám v těch techničtějších sjezdech respekt a není to poprvé, co jsem v těch pasážích z někým ztratil kontakt. Kolo nakonec za 42 minut, což pro mne je jeden z lepších časů historie. Následoval běh. Pro mne poprvé po nové trase lesem do Těchova, a pak po panelce dolů zpět. Tak tohle mi tedy vůbec nesedlo. V lese nahoru jsem se trápil a pak dolů jsem to stejně nerozběhl. No celkem tragédie.... ztratil jsem tak kolem 15 pozic na blbém ani ne 5-ti kilometrovém běhu. Nakonec čas 1:20 a celkově 73 místo. Takže mírně lepší průměr ....

No pro mne to znamená, že na kole jsem asi zamakal dobře, a neměl by to být asi hlavní problém v Otrokovicích, jak jsem se obával. Nicméně narychlo piluju plavání, ať pro mne neskončí v sobotu závod po úvodní disciplíně. No a běh to už je jedno. Kilometrově mám letos naběháno dost, tak to musí nějak jít.

To je ode mne vše. Zdravím všechny Fugáky.

Výsledky Video 

Vilém

 

Tags:

Triatlon | Závody 2018

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov