Brněnský masakr 2017

by Materazzi 19. září 2017 11:35

Zima, déšťíček, bláto… ale konečně slušný čas

Počtvrté jsem se postavil na start Brněnského masakru. 63 kilometrového běhu s převýšením 2000 metrů v krásném kopcovitém kraji na sever od Brna. V předchozích ročnících jsem měl vždy nějaký problém. Jednou jsem byl po nemoci, jednou po 3 měsíčním nicnedělání a naposledy v roce 2015 problém s botami. Tentokrát jsem už tedy chtěl dosáhnout solidního času a to i přes to, že se mi triatlonová sezóna teda moc nepovedla.

i5^cimgpsh_orig

Hned od startu nás nakonec skoro pořád provázel deštíček a zima. Zima mi ovšem zas tolik nevadí. Spíš jen to, že byla trať na některých úsecích dost rozbahněná. Jako cíl jsem dal pod 8 hodin a celou trasu jsem si tak naplánoval, abych to stihnul. Začal jsem zvolna, jelikož horolezecká vložka při přelézání skal na Babím lomu mne dříve vždy vyšťavila. Tentokrát jsem měl cíl přiběhnout na občerstvovačku do Adamova na 29. km svěží. A to se mi povedlo, protože jsem nikde netlačil na pilu. Navíc koukám, že mám stejný čas jako předloni. To už jsem začal věřit, že to pod 8 hodin dám. I v dalším průběhu jsem mohl běžet či klusat i mírnější stoupání. Bez žádné velké krize a hlavně pořád s chutí závodit a zkoušet jestli tady ten kopeček půjde běžet nebo ne. Už dlouho mě tak závodění nebavilo. 10 kilometrů před cílem jsem měl ještě hodinu dvacet na limit 8 hodin a to už jsem věděl, že to dám. Sice jsem byl už pěkně prošitý, ale už to bylo většinou z kopce dolů. V cíli nakonec čas 7:52. Jasně pro mnohé z vás by to byl čas nic moc, ale já byl moc spokojený. A vlastně ještě jsem, a to i když jsem z toho pořádně nachladl.

Výsledky

Tags: ,

Závody 2017

Brněnský masakr 2015

by Materazzi 16. listopadu 2015 15:36

Konečně slušně absolvovaný Brněnský masakr

V polovině Září jsem se potřetí postavil na start Brněnského masakru. Po vzdání v prvním ročníku kvůli nemoci a protrápeném loňském ročníku po 3 měsíčním tréninkovém výpadku jsem chtěl letos pokořit 8 hodinovou hranici. Což mi přišlo na mne jako docela dobrý čas. Rozhodl jsem se snažit běžet přibližně v tempu jako před dvěma lety, s tím že tentokrát to zvládnu až do cíle. Nastudoval jsem si tedy, jak jsem na tom byl předloni s časem na různých místech trati a ráno v sedm hodin jsem s cca 190 dalšími závodníky vyrazil na 63 km dlouhou trať s převýšením 2180 metrů v kopcovitém severním okolí Brna.

Úvodní část znám jako svoje boty, vždyť trasa vede jen asi 2 kilometry od mého bydliště v Kuřimi. Moc jsem to nehonil s vědomím, že první větší zatěžkávací zkouška bude výstup na Babí lom a ne zrovna jednoduchá (téměř horolezecká) pasáž po hřebeni Babího lomu. Vše jsem bez větších problémů zvládl a u Vranovského kláštera jsem byl téměř přesně v čase, jak jsem chtěl být. Seběh dolů jsem pojal dost volně. Dole u řeky mne totiž v uplynulých ročnících vždy chytla první krize. Volnějším tempem se mi krizi podařilo předejít a pěkně jsem to rozpálil nahoru na Nový hrad. Vůbec nahoru mi to šlo letos nějak líp než dolů. Velká krize přišla před Máchovým pomníkem až dolů do Adamova. Tam jsem dost ztratil. Nahoru na rozhlednu mi to už ale opět šlo. Dolů do babic mi pak zase trvalo, než jsem to rozběhl, ale to byla asi poslední opravdu velká krize. Pak to šlo sice těžce, ale tak nějak samo a v druhé polovině závodu jsem spíše lidi předbíhal. Zejména posledních cca 10 kilometrů jsem měl pocit, že všichni jsou už jako nějaké mátohy a stáhnul jsem minimálně 6 lidí. V cíli nakonec v čase 8:13:39 na 108 místě. Pod 8 hodin to sice nebylo, ale byl jsem vcelku spokojený. Škoda těch dvou velkých krizí, které byly zrovna v sebězích, kde se dal čas pěkně nahnat. Už se těším na další ročník.

Výsledky závodu

Tags: ,

Závody 2015

5BV 2014

by Karolína 15. října 2014 08:33

Premiéra na extrémním závodě.

K možnosti zúčastnit se extrémního horského závodu 5 beskydských vrcholů jsem se dostala asi před měsícem, kdy můj kamarád Michal sháněl náhradu za parťáka do týmu. Nikdy jsem se do závodů tohoto typu moc nehnala, ale řekla jsem si, když ne teď, tak kdy? Zkušená to může být dobrá… zběžně jsem si pročetla pravidla a Michalovi jsem odpověděla, že kdyby přece jen nikoho nenašel, ať mi dá vědět.

No a on fakt nikoho nenašel!!! Tak jsem si koupila nepromokavé boty, baterky do čelovky a pořádnou zásobu energetických tyčinek a hurá v pátek večer na základnu do Vendryně. Vůbec jsem neměla představu jakou rychlostí a kolik toho tak můžu zajít. Navíc mě čekalo další překvápko v podobě „náběžného“ vrcholu, který se nepočítá do oněch pěti vrcholů, přesto se na něm musí začít. Časem jsem zjistila, že to zdaleka není jediný vrchol na trati, který nebude započítán, takže pal to čert.

Ve 22:00 to začalo. Z každého týmu se jeden vrhl na kupu obálek, aby našel tu svou. Mezitím ten druhý (v tomto případě já) už civěl do mapy a hledal, kdeže je ten náběžný vrchol, jehož jméno vykřikovali ti, kteří se již své obálky zmocnili. Jakési Beskydské sedlo. Ukázalo se, že na mapě je to kdesi za Bystřicí, vlastně až v Nýdku. Popadli jsme svoje věci a vyrazili. Hned ze začátku jsme se dali do běhu (sice v rozumném tempu, ale drželi jsme si ho až pod kopec v Nýdku). Už na kruháči ve Vendryni se závodníci rozdělili na dvě velké skupiny. Michal nás navigoval podél trati na nějakou novou cyklostezku. Prý, že to tam nikdo nezná, tak si uděláme náskok. V tomhle jsem mu bezmezně důvěřovala, protože od začátku zněla domluva tak, že o mapu se stará on, protože je ostřílený horal a navíc místní gorol J Začali jsme předbíhat početné zástupy, až jsme běželi docela osamoceně. Ještěže jsem si vzala na záda blikačku, kterou bych mimochodem předepsala jako povinnou výbavu, protože na neosvětlených cestách jsme strávili značnou část noci. U Nýdečanky se k nám začali přidávat další závodníci, kteří to vzali přes kopce. Doklusali jsme až k místu, kde se cesta začala zvedat, a zapojili jsme do práce hůlky. Myslím, že ještě před půlnocí jsme dorazili na Beskydské sedlo. Tam jsme se dozvěděli, že prý jsem teprve druhá žena, která tudy prošla a taky název dalšího vrcholu – Trojmezí. Chvilku jsme přemýšleli nad nejlepší cestou, pak jsme zvolili pochod po hřebeni po polské hranici. Mezitím už nás předběhl nějaký jiný mix tým, takže jsme se posunuli na průběžné třetí místo.

Prošli a proběhli jsme Malý a Velký Sošov, Malý a Velký Stožek a dali se směrem ke Gruníčku. Pokud jde o mě, tak normálně bych ten Velký Stožek už považovala za cíl cesty a vrátila se po pěkném výletě příjemně unavená domů. Tohle ale ještě nebyl ani začátek… U toho Gruníčku nám utekly týmy, které měly na pomoc GPS a našly si tam nějakou zkratku, my jsme po značce došly až k chatě Bahenec a pak jsme si dali sestupový běh až do Bukovce. Jak jsme tam kontrolovali trasu, tak nás předešel zase jeden mix tým. Drželi jsme se jich až do Hrčavy, kde ale přešli odbočku, takže jsme byli napřed zase my J Radost nás ale začala opouštět s tím, jak jsme se začali nořit čím dál tím hlouběji do polí a lesů… Nakonec už cestička nepokračovala dál, tak jsme se museli kousek vrátit. Přes pole jsme uviděli dvě světýlka čelovek – ha! Sice jsme netušili, jestli tihle jdou správně, ale chytli jsme se pověstného stébla a přeběhli mokrou louku až k nim. Byla tam cesta, následně i nějaká běžkařská značka, šli jsme stále dál a dál a nakonec jsme vážně dorazili k rozcestí – zleva přicházeli další závodníci a rovně cesta vedla na Hrčavu. Vyrazili jsme vpřed a zezadu se ozvalo: „Kudy jste šli?“ - byli to naši známí z mix týmu, se kterým jsme se rozdělili v Bukovci. Nato zase zabrali a předběhli nás. To už jsme šli ale celkem najisto po cedulkách k Trojmezí. Za hospodou doleva a pak už nebylo kam zabloudit, pořád po žluté dolů. Přesto nás za chvilku doběhl známý udýchaný tým se slovy: „Zase vy?!? To snad máte nějaké zkratky, ne?“ S takovou nebylo kam spěchat, dařilo se nám a ani jsme nevěděli jak J Na Trojmezí už se to rojilo závodníky, prý jsme byli tak 33, v čase 3:25. Dali jsme tyčinku a pohlédli do mapy kudy tudy na Kozubovou. Buď přes Gírovou, nebo po cestě do Jablunkova a nahoru až odtud. Zvolili jsme cestu s nižším převýšením a po asfaltu. To už se mi běžet nechtělo, takže jsme se nekonečně táhli zpátky do Bukovce, přes Písek a Jablunkov, až do Milíkova, kde začalo svítat. Pěkně nám ta noc uběhla, ale z toho asfaltu už mě začínala pálit chodidla. Zastavili jsme a snažila jsem se polepit místa pod palci, kde to bylo nejhorší. Trošku už mi docházela energie a nejvíc ze všeho jsem se těšila na chatu Kozubová. To už mi ta cesta tolik neubíhala, a začala jsem se soustředit na to, jak mě bolí nohy, že se mi chce na záchod, spát, kručí mi v břiše, a jak se ta chata pořád nepřibližuje… Pak jsme k ní konečně dorazili. Michal dal kofolu, já turka napůl s cukrem, a posnídali jsme. Druhý kontrolní bod byl pár set metrů za chatou.

V 8:42 jsme se zapsali na Kozubové a vyvalili oči na vrchol č. 3 - Těšíňočka. „A půjdete přes NPR Velký Polom, tam musíte dodržovat zvláštní pravidla. Hlídka vás navede.“ No bezva, tak jsme se pomalu vydali na druhou stranu Beskyd, přes Slavíč, pod Malý Polom a tam jsme obdrželi instrukce, kterak obejít normální cestu (kde si tokali tetřevi, či co) a vydat se lesem tou delší variantou na Bílý kříž. Se mnou to od Slavíče šlo od desíti k pěti. Začal mě pálit každý krok, navíc jsem musela stahovačkou zpevnit i koleno. Ta „zkratka“ na Bílý kříž mě dobila úplně. Pořád jsem si myslela, že dojdeme na ten třetí vrchol a pak se uvidí. Ale začala jsem se šourat, co noha nohu mine. Michala mi bylo líto, protože ten už by byl dávno na čtvrtém, kdyby mě neměl za sebou jako závaží. Postupně se stávalo dobytí třetího vrcholu čím dál více nereálným. Hlavně proto, že z něj by případná cesta zpátky do civilizace byla ještě nadlouho. Základna byla tak daleko, že to už by byla škoda neujít i ty další dva vrcholy. A to už bych fakt nedala. Co na plat, před Bílým křížem už jsem si přestala hrát na hrdinku a uznala, že na to nemám. Našli jsme si cestu k parkovišti a Michal zavolal své safety car s rodiči. Toho předčasného zakončení mi bylo hodně líto, nejvíc kvůli Míši, protože ten byl pořád plný sil, pak taky proto, že jsme skončili jako DIS, když jsme se nevrátili na základnu a konečně proto, že jsem se jinak necítila až tak vyčerpaně, svaly ještě fungovaly a nohy by šly, nebýt toho, že musely našlapovat na chodidla plná puchýřů. Mé nohy nebyly na takovou vzdálenost zvyklé a chtělo to více potrénovat.

Při čekání na auto, jsem asi dvacetkrát vsedě usnula. Podle měření na mapách.cz jsme ušli 74 km a na trati byli přes 17 hodin. To je pro mě životní výkon, takže jsem strašně ráda, že jsem do toho šla a vyzkoušela jsem si, co zvládnu. Michalovi bych chtěla poděkovat, že vymýšlel trasy a vydržel se mnou i poslední fází „umírání“. Bylo to bezva! A jen tak pro zajímavost, dalšími vrcholy byla Kykulka a Javorový, takže před těmi, co oběhli všech pět, klobouk dolů!

image

A jak to viděl parťák Heča z Třinca:

Byl tu zase nový rok, rok 2014 a už mě zase začaly svrbět nohy. Tož sem si řekl, že by bylo dobré ošéfovat nějakou tu registraci na horský pochod. Patřila k nim samozřejmě i procházka 5 beskydskými vrcholy. No jo, sem byl ale v pasti parťák šel v únoru na operaci kolene, tak sem si řekl: „já synku, co teraz“. Tak sem tam fiktivně napsal svoji segru. Mno ta byla cela šťastná, že by měla jít takovou dlouhou trasu. Tak sem ju ujistil, že to jít nemusí :D Už se blížil závod, tak sem si říkal, že by bylo dobré někoho sehnat. Tož sem napsal třiceti lidem a čekal jsem jak budu jich hodně muset odmítat. Opak byl však pravdou. Všeci psali jaké je to šílenství, že to prý nejde dojít, že nemaj natrénováno. Mno, ale jedna osoba se nad Hečem slitovala, ANO byla to Kaja. Tak sme se podomlouvali co a jak.

V osudný den byl krásný teplý večer. To už sem si říkal, aj to bude bídný závod, kdyby aspoň pršelo, tak by hodně lidí odpadlo :D Ale nakonec jsem byl mile překvapen, jak krásné ráno sme prožili, jak příroda krásně kouzlila podzimními barvami. Ale nebudu přeskakovat, začnu od počátku. Všechno začalo v hali ve Vendryni. Tak sme si tam přikráčeli, zaregistrovali se a v pohodě čekali na start. V průběhu čekání nás organizátoři informovali jak ti ekoteroristi, zas robili problémy. Pak přišla příprava ke startu, opět sem kecal místo toho abych stál u pásky a čekoval číslo naší obálky. Tak sem se zařadil za chumel lidí, a než sem našel naši obálku tak snad uteklo „deset hodin“ :D pak sme vyrazili. Lehkým výklusem sme si to šinuli podél glajzu do Bystřice a pak do Nýdku, někteří blázni to brali přes Prášivou (což, asi chtěli mít po cestě lepší výhled na Nýdek :D). Z Nýdku jsme ještě doběhli až po patu beskydských hor. Tam to začalo příjemně stoupat, nabírali jsme výšku a začali jsme si to pořádně užívat. Došli jsme na nultý bod, tam jsme se dozvěděli, že Kája je druhá žena která prochází (hustě ona :D). Z nultého bodu sme bohužel museli po turistické značce procházet polskem (marne, tak to organizátoři naplánovali). V polsku sme navštívili hory sošov, stožek, ale pak přišla ta pravá chvíle, kdy jsme se mohli vrátit do vlasti, šinuli jsme si to přímo na Bahenec. Chata byla vidět z dálky, kdyby měli otevřeno, tak si tam asi skočíme na pivní lázně. Z Bahence to fičelo asfaltem do Bukovca. Ne nadarmo se říká, že je to konec světa. Opět zde to bylo na pytel, zase asfalt. Tam sme potkali buchtu s borcem, s kterýma jsme se míjeli dlouhou dobu. V Bukovcu jsme se dokonce aj ztratili, tedy vytvořili jsme si svou alternativní cestu. Z Bukovca na Hrčavu to bylo kousek, tak sme tak procházeli tou malou dědinou, a mě uchvátil bilbord Hrčavske pivo (v mysli mi promítlo dal bych si, ale rychle sem to musel potlačit). Jak sme došli na trojmezi, tak tam byl jenom jeden šutr, nevím co se o tomto místě tolik namluví, ale nic tam teda není :D. Chvilku sme tam seděli a pak se koukáme, že jediná osvětlená cesta, podotýkám cesta na konci světa je osvětlená. No koho by to jiného mohlo napadnout než poláky.

Tož z trojmezí sme to válili na Kozubku. Byly dvě varianty jedna přes Girovou a Studeničný na mosty u Jablunkova nebo tak jak jsme se vydali my zpět na Bukovec a z Bukovca přes písek do appeltownu. Samozřejmě naše cesta byla po asfaltu, tak sme hryzali kilometr za kilometrem. Ještě že Kaja měla blikač na zádech, jednak pro obveselení, že vypadala jako světluška, a jednak z důvodu bezpečnosti. V Jablu sme potkali první borce co to vzdali. Asi šli ráno na šichtu. My se vydali směr Návsi a pak klasicky po žluté směr Kozubka. A tam to začalo. Kdyby jste to viděli. Byla to nádhera. Ten ranní rozbřesk byl úžasný. Směrem z Čobolie k Jablu se šinula mlhavá vata, vypadalo to jako by tam byl ledovec. Bylo to velmi, velmi úžasné. Tak jsme se postupně dobývali k chatě Kozubová. Jak jsme byli už v lesním prostředí, tak to listí, ty stromy, no prostě to hrálo všemi barvami. Tak nakonec sme došli na Kozubku, trochu se posilnili (pouze zdravě) a vyrazili k rozhledně. Zde jsme se dozvěděli, že máme fičet na Tešinočku. Tak sme se vydali na cestu, už jsem to tam dobře znal, a věděl jsem že v oblasti Kamenitého a Slavíče jsou listnaté lesy. Mno, a opět to bylo úžasné. U Slavíče byla rodinka cca rodiče do 40 let a vyjeli si tam autem, toto je nemyslitelné, chásko líná řek jsem si. Za Slavičem sme valili na malý polom tam spali borci organizátoři, říkali nám kam máme jít, že obvyklou trasou nemůžeme protože bychom dostali zdupa od zelených. Že prej tam trtkají tetřevi. Beztak tam trtkali právě oni :D Tož sme je poslechli a šli jsme jak nám nařídili. Klasická změna trasy. Vždycky jak zelení vymyslí nějakou změnu trasy, tak to jde přes zalesněnou oblast, kde je krajina neporušená, a po tom co tam projde 500 lidí, tak to tam vypadá jak by tam projely tanky (podobné to bylo na B7, kdyžto zelení změnili na cestě z Javochu). Asi v této organizaci pracují vymyté mozky. Mno ale uposlechli jsme, tak sme to tam prošli a šutrovou cestou jsem šli na Bílý kříž. Hory si však začaly vybírat svou daň, i když Kaja dala do toho srdečko, tak nohy nepustili. Tak sme z Bílého kříže sešli na Bebek, zde jsme poseděli než naši přijeli z károu a zavezli nás dom.

Byl to úžasný trip, s úžasným parťákem. Toto není ironie. Neměl jsem čest jít s děvčetem, který je na tom tak kondičně dobře. Jenom běžet z Vendryně až pod Beskydské sedlo, tož to by se mi jiná jenom vysmála :D Šlo vidět, že má sport v oblibě, dala do toho srdíčko, avšak hory jsou silnější než my, a tak můžeme být rádi, že nás takto přijali a zdravě pustili zpět. Nikdy není dobré podcenit sílu hor, ať už jde o Alpy nebo naše malé krásné Beskydy. Doufám, že jí to neodradilo a že příští rok si to dá znova :D akorát s jinými vrcholy.

Tags: ,

Závody 2014

Brněnský masakr 2014

by Materazzi 9. října 2014 08:57

Alespoň dokončený závod

Týden po frašce na Blanenské desítce jsem se postavil tak jako loni na start Brněnského masakru. Tentokrát jsem nebyl z Fugy sám, ale byli se mnou Viktor se svou Kamilou v soutěži dvojic. V sedm hodin ráno jsme se vydali vstříc 63 kilometrům v náročném profilu kopců severně od Brna. Loni jsem díky nemoci vzdal v polovině a letos jsem měl obavy, že díky mizerné trénovanosti dopadnu stejně.

974Průběh závodu byl pro mne podobný jako loni. Prvních cca 19 km bylo OK, pak jsem ale dostal krizi a nebyl jsem schopen běžet ani po rovině. Za novým Hradem jsem pokecal se dvěma borcama z Medlánek a s těmi jsem to opět rozběhl. V seběhu od Máchova památníku mi utekli a nakonec jsem přišel cca v polovině na občerstvovačku v Adamově o cca 20 minut později než loni. Tentokrát jsem byl ale odhodlán za každou cenu dokončit. V Adamově skončili svou pouť Viktor s Kamilou. Absolvovali před 14 dny Beskydskou sedmičku a Kamila nestihla zregenerovat natolik, aby byla schopna podat slušný výkon. Ale i tak jsou dobří, že do toho šli.

2014_Brnensky_masakr_137Já se jal tedy pomalu šplhat nahoru k Alexandrově rozhledně v obavě, že už nebudu moct pak klusat ani dolů. Ale nakonec to šlo. Přesto že mne pořádně tahala lýtka, tak jsem pomaličku vyklusával směr Babice a pak dolů k nádraží, tam jsem narazil opět na kluky z Medlánek při společném drobném kufru, ale nakonec nás to moc nestálo a za chvíli jsme byli dole. Tam se mi opět vzdálili a já pořádně zakufroval. Měl jsem bohužel z mapy načtené, že se jde dále podél potoka, ale ty potoky tam byly dva a já se dal doleva kolem toho nesprávného. Po cca kilometru jsem zjistil, že nejsem na značce. Vracet se mi nechtělo a tak jsem to riskl a vydrápal jsem se na kopec a nazdařbůh jsem se pustil průsekem někam, kde jsem tušil trasu. Z kopce jsem zeslezl dolů a opravdu jsem na trasu narazil. Trochu mě to rozladilo, když jsem pak v Bílovicích na občerstvovačce viděl zrovna odcházet dvě holky, které byly předtím někde za mnou, ale říkal jsem si, že při mém bídném výkonu je to už jedno. Za Bílovicemi jsem dostal největší krizi, kdy jsem si sednul do trávy a rozmýšlel co dál. Nakonec jsem se zvednul a pokračoval a přicházející blízkost cíle mi vlévala novou sílu. Začal jsem předbíhat. Dohnal jsem ony dvě holky a posléze i kluky z Medlánek. Utekl jsem jim a stahoval další. Už jsem plánoval čas aspoň pod devět hodin, ale v tom žbluňkání v břiše a šup, musel jsem na pěknou chvíli do lesa. Vylezl jsem, opět jsem dohnal kluky z Medlánek, a opět to samé. Po další návštěvě lesa jsem to už nerozběhl, a posledních 6km, kde se dalo pořád klusat, jsem rezignovaně v klidu došel rozvážnou chůzí v čase téměř 9 a půl hodiny. Ale jsem rád, že jsem to dokončil. Je to moc pěkný závod v moc pěkném prostředí. Navíc je velmi běžecký a člověka to neodrovná, tak jako třeba Beskydská sedmička. Vřele doporučuji. Letos jsem to absolvoval bez batohu, jen s pásem kolem pasu s lahvičkami (cca 0,5 l u sebe) a v dresu strčenými gely.

Výsledky jednootlivců na dlouhé trati jsou tady

Tags:

Závody 2014

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři