Druhý letošní dlouhý triatlon pro mne a Viktora

Když se řekne „první srpnový víkend“, vybaví se mi automaticky slovo Slovakman. Dlouhý triatlon na Slovensku, kde jsem před 7 lety ve štafetě s Lumírem poprvé viděl, co jsou to závody na Ironmanských distancích, a kde jsem před 5 lety šel svého prvního Ironmana (tenkrát ještě na tratích v Nitře). S tímto závodem se pojí ovšem i dvě jiná synonyma: a to vítr a horko. Tyhle dva faktory pak vždy dělají z tohoto závodu peklo. Letos jsme se v Piešťanech sešli skoro všichni z Fugy. V kategorii jednotlivců Já a Viktor – pro oba to mělo být poprvé, co jsme chtěli po Moraviamanu dokončit 2 ironmany v jednom roce. Závodu se dále zúčastnily dvě Fugácké štafety. Honza Malošík s Karolínou ve dvou, a pak Lumír, Benny a Radan ve třech.

Na plavání jsem se celou dobu trápil. Po skvěle zaplavaných Otrokovicích jsem moc v tréningu neplaval a výsledkem bylo, že jsem se vrátil do svých dřívějších časů a vyplaval jsem o 7 minut hůř než v Otrokovicích. Navíc pěkně zbitý, takže jsem dostal strach z toho, jak to bude vypadat na kole. Při převlíkání si vedle mne sednul Vikor, který byl jen kousek za mnou. Stihl jsem mu říct, jak jsem špatně plaval a vyrazil jsem na cyklistickou trať. V Piešťanech to znamená 180km roviny, kde se nikde nedají ani na chvíli svěsit nohy. A taky to znamená, že je všude pořádně větrno.

Moc jsem si přál, aby na kole alespoň ráno nefoukalo, ať se dá najet slušná průměrka. Nebyl jsem ale vyslyšen a vítr nás všechny trápil celý den. Bál jsem se, že ke konci vytuhnu, a že to bude hrozné trápení. Proto jsem první polovinu cyklistiky jel trošku zadrženě a pořád jsem hledal někoho, za kým by se dalo jet. Mohl jsem tak vypnout mozek a jen hlídat rozestup. Možná, že při tom čelním větru, který místy byl, i těch 10 metrů mohlo trochu pomáhat. Hlavně jsem chtěl najet něco na Viktora a rozestup se mezi námi mírně zvětšoval, takže jsem s tím byl spokojený. Až ve druhé polovině jsem se přestal šetřit. Po 4 kole cyklistiky jsem viděl, že Vikor začíná více ztrácet a to mne ještě trochu nakoplo. Do 4 a 5 kola jsem dal maximum a dřel jsem jako mezek. Za těch posledních 60 kilometrů jsem neustále někoho sjížděl a předjížděl a náskok na Vikora se mi podařilo zdvojnásobit. To Fugácké štafety ty se mi neustále vzdalovaly. Zejména Lumír a Honza tomu dávali pěkně pokouřit. V cíli cyklistiky jsem měl průměrku skoro 31 km/h, což jsem si říkal, že je to v těch podmínkách asi OK. Viktor dojížděl asi 20 minut za mnou s průměrkou lehce pod 30 km/h.

Hned jak jsem se na běhu rozběhl tak jsem poznal, že náročné kolo si vybere svou daň. V podstatě od prvních metrů mne bolely stehna a pořádně bolely celých pět hodin, co jsem běžel maratón. Navíc bylo horko, což nemám rád, k tomu bolely ty nohy a tak tempo jsem nasadil jen takové, abych to nějak dokončil. Viktor byl na tom asi podobně, protože jsme se pravidelně kolo co kolo, tam i zpět potkávali v polovině okruhu na občerstvovací stanici pod mostem. Až jsem ho začal podezřívat, že tam na mne schválně vždy čeká….. . Nicméně jsem kromě pár delších chůzí kolem občerstvovaček stále běžel a běžel. To ke konci už přestal zvládat Viktor, což zapříčinilo že jsem svůj náskok na něj navýšil. V cíli maratónu jsem byl skoro za 5 hodin. Velmi pomalé. Celkový čas bohužel opět po čase přes 12 hodin – 12:08. Jinak mne někde v polovině maratónu předběhl Aleš Sikora z Kuřimi a nadělil mi v cíli cca 20 minut (a to ho potkal na kole defekt). To Viktor, ten doběhl za mnou skoro 40 minut v čase 12:45. Myslím ale, že letos to byl opět v Piešťanech heroický výkon od každého, kdo dokončil. Ve štafetách se nakonec zejména při běhu projevila síla 3 lidí oproti dvěma. Lumír s Radanem a Bennym byli lepší a dokončili v čase 9:44. To Honzovi s Karolínou to trvalo 10:06. Chtěli 9:30, ale to by muselo být trochu příjemněji.

Závěrem gratulace všem 150 lidem, kteří dlouhého Slovakmana 2015 dokončili. Za rok se přijedu smažit do Piešťanské výhně určitě znovu.

No a samozřejmě díky všem, kteří nás na trati povzbuzovali. Mé manželce Janě, která jezdila a běhala po trase běhu sem a tam a neustále všechny povzbuzovala. Kamile od Viktora a její skupince s megafonem a ostatním z Fugáckého štafetového zázemí. A taky paní Funiokové od Skleněného mostu. Někdy jsem už nebyl schopen nijak reagovat, ale vše jsem vnímal a pomáhalo to. Díky.

A nakonec zvláštní dík patří organizátorům včele s Vladem a Palem. Doufám, že se k vám můj dík dostane. Loni jsem nemohl přijet, ale jinak každý rok sleduju jak se Slovakman rok od roku rozrůstá a zlepšuje. Skvělá práce. A úplně úžasný byl moderátor u Skleněného mostu, vytvářel tam báječnou atmosféru, každého si při proběhu našel kdo to je a povzbudil….

Zde odkaz na výsledky

Nejvíce fotek jsem našel tady a tady

Pekelná výheň v Piešťanech a konečně jsem opět dokončil ironmana

Už šestý rok jsem před první sobotou v srpnu odcestoval na Slovensko, kde jsem se zúčastnil slovenského ironmana Slovakman. Tentokrát jsem tam odjel s nožem na krku, jelikož jsem poslední dva dlouhé triatlony vzdal a potřeboval jsem tuto nepříjemnou sérii prolomit. Před závodem jsem si dal jediný cíl. A to dokončit. Předpověď počasí hlásila extrémní vedra, a tak na nějaké překonávání osobáků to pro mne určitě nebylo. Vyplnila se tak prorocká slova Vlado Barona z letošního Czechmanu, že na Slovensku bude takové vedro, že budeme pít vodu z Váhu. Za nás se závodu v jednotlivcích zúčastnil Lumír a Radan. A pak v dvoučlenné štafetě ještě Benny. Měl jít původně s Karolínou, ale ta nám nakonec neplánovaně odlétla do Francie a tak ji nahradil Honza Schwarz z konkurenčního klubu Novatop. Za zmínku ještě stojí účast našeho kamaráda Viktora.

Závod byl odstartován jako vždy v sedm ráno, a jelikož se plave v řece, byly neopreny povoleny. Plaval jsem docela zvolna. Po polovině jsem se ptal Kamily, kde je Viktor a byl o hodně přede mnou. Po 3,8 km plavání jsem vylézal z vody s časem přes 1:22, což byl můj nejhorší čas na IM při plavání s neopreny. Moc jsem si z toho ale hlavu nedělal, věděl jsem, že tento den se bude rozhodovat úplně někde jinde. Lumír vylézal z vody o notný kus přede mnou. Přede mnou byl i Viktor. Radan není moc dobrý plavec a tak zůstal za mnou, ale ne tolik jako na Moraviamanu.

V celém závodě jsem byl nejvíc spokojený s kolem. Velmi pomohlo, že letos byl snad poprvé v historii Slovakmanu vítr minimální. Zpočátku bylo snad dokonce bezvětří. Rozjel jsem to rychlostí něco pod 32 km/h a dařilo se mi udržovat tuto rychlost až někde do 120 km. Musím říct, že mi psychicky hodně pomohlo, když jsem viděl, že ujíždím Viktorovi (kterého jsem předjel ve druhém kole) i Radanovi a tak jsem se vždy těšil na obrátku, až si změřím jaký mám od nich odstup. Hlavně jsem ale myslel na to, ať se v tom vedru neuvařím a na každé kolo jsem spotřeboval bidon vody a bidon ionťáku. Zároveň děkuji dětem v jedné vesničce u kterých jsem si vždycky přibrzdil a ony mi vylily vodu na hlavu. Což bylo děsně osvěžující, jelikož v druhé polovině cyklistiky už bylo vedro takové, že to bylo jako kdyby mi někdo foukal teplý vzduch fénem do ksichtu. Poslední dvě kola už jsem nastolené tempo nevydržel a průměrka mi začala klesat. Do cíle cyklistiky jsem dorazil za nějakých 5:53, což je nejrychlejší kolo co jsem kdy na IM zajel a přivezl jsem si komfortní náskok na Viktora i Radana. Počítal jsem, že bych ho měl už v pohodě udržet.

Jestliže na kole byl problém vedro, pak o běhu to platilo dvojnásobně. No možná trojnásobně. Tímto chci poděkovat svému zaměstnavateli, který mne vyslal počátkem července na školení do Madridu, jelikož jsem měl možnost okusit, jak se běhá v teplotách atakujících 40°C. Byl to děs. První okruh jsem nevěděl, co mám dělat, nedokázal jsem se pořádně rozběhnout. Pak jsem na to přišel. Na přímém slunci jsem jen chodil rychlejší chůzí a ve stínu jsem běžel. Zároveň jsem do sebe lil cokoli, co jsem na občerstvovačkách našel. Náskok na Viktora i Radana se zdál dostatečný, takže šlo jen o to vydržet. Lumír běžel pěkně, ale absence tréningu z poslední doby způsobila, že po půlce běhu se propadl do krize, z které se už nevzpamatoval. To měl náskok kolo a něco na mne. Radan z běhu nakonec odstoupil a tak ani druhý pokus o zdolání ironmana mu nevyšel. Viktor se začal taky trápit, ale za podpory své Kamily se kousnul a bojoval. Já jsem svým indiánským během, ve kterém se mi dařilo natahovat běžecké úseky s tím, jak se slunce naklánělo k obzoru, začal předbíhat některé unavené běžce. No po nejhorším maratónu na IM jsem se dobelhal do cíle v čase 12:35. Lumír byl o hodinu přede mnou. Časy nic moc. Lumír, že prý netrénuje. Ale myslím, že v normálních podmínkách by to pod 11 hodin dal. Já si svého výkonu považuji docela hodně, i když byl časově slabý.

Viktor dokončil taky a tak má prvního dokončeného IM. Gratuluji, Viktore. Radan bude asi muset počkat na příští rok. Leda, že by se vydal za týden do Podersdorfu... No a můj recept na překonání série DNF? Je třeba přistupovat k dlouhému triatlonu s respektem a pokorou. Krize přijdou určitě. I ty hluboké a dlouhé. Lumír k tomu řekl před závodem pěknou větu: "Nejsi na závodech, ale na ironmanu". A tak to je třeba brát. Sportu zdar.

Výsledky jsou tady. Vyhrál zase Vabroušek …

Fotogalerie na www.slovakman.sk, na czechtriseries, od kamily

Tentokrát očima Karolíny

Štafetový závod na letošním Slovakmanu pro mě znamenal možnost, jak poznat atmosféru dlouhého triatlonu a zároveň se přitom „moc nezapotit“. Toto říkám sice s nadsázkou, ale všem musí být jasné, že ironman není jedna z věcí, do kterých by se dalo skočit po hlavě, ale že k dlouhým tratím se člověk musí propracovat.

Naše čtyřčlenná štafeta využila možnost střídání se po kolech v rámci jednotlivých disciplín. Vodu jsme vyzkoušeli předem, a protože byla teplá jako kafe, rozhodla jsem se, že uplavu celá dvě kola. Další dvě zůstala na Lumíra, který chtěl raději plavat v kuse, takže já jsem si vychutnala první a poslední kolo. To, že to od jedné bójky k druhé bylo strašně daleko, si asi každý dokáže představit. K tomu se mi ve škrtícím neoprenu neplavalo zrovna dobře, ale poté co jsem si ho u krku trochu povolila a u první bójky si řekla, že se nestojí za to nervovat, ale musím si závod především užít, jsem se konečně pěkně rozplavala a místy se dokonce trochu poplazila po hustém porostu řas. Po posledním kolečku pro mě bylo dost obtížné najít cestičku přes depo k Bennymu, který už startoval svou časovkářskou speciálku do prvních třiceti kilometrů, ale Honza mě máváním dostal na správné místo, přehodil čip a naše štafeta započala druhou disciplínu triatlonu. I tady jsem si zajela svých 60 km, rozloženě – ve čtvrtém a šestém kole, takže jsem mohla vyrazit pěkně naplno. Cestou zpět mi vždy takových 10 km/h z tachometru sebral vítr. V posledním kole už byl opravdu hodně silný a podepsalo se to i na ostatních závodnicích, kteří své poslední kilometry na kole začali vypouštět, a mě se tak dostalo příjemného opojení z předjíždění. Před posledním depem už zase čekal energií nabitý Honza, dostal čip a vyrazil na ten svůj půlmaratón. Já jsem po kole byla už docela zbitá a vypadalo to, že už se ze svého lehátka nezvednu. Ale během toho, co kluci vesele probíhali jednotlivými koly, dobila jsem baterky svými powerbiky a dalšími sladidly, kterých jsem měla ke konci dne tak akorát po krk, a čtvrté kolo bylo zase mé! Vyběhla jsem docela rychle, až mi bylo stydno, jak jsem předbíhala ty skutečné ironmany, kteří měli v nohách mnohonásobně více kilometrů než já. Cesta tam ubíhala svižně, zpátky to bylo horší – opět mě začalo píchat v boku, což se mi v poslední době při rychlejším běhu stává docela často (takže kdybyste někdo měli nějaký tip, jak s tím zatočit, sem s ním). Každopádně jsem si to nepřipouštěla, vždyť jsem měla běžet jen jediné kolo, takže jsem zaťala zuby a do cíle ještě zrychlila. Tam jsem už konečně mohla vypustit, rozdýchat a vyléčit se melounem. Lumír uběhl poslední dvě kola – podle mě se ale úmyslně flákal, abychom nakonec neměli lepší čas než on sám;-) Cílem jsme pak proběhli jako jedna velká šťastná šmoulí rodina!

Závěrem bych chtěla říct, že mě tento závod skutečně inspiroval, nejen mně, ale i mému fandícímu doprovodu, atmosféra učarovala a určitě se sem zase vrátím. Byla to pro mě dobrá průprava a jako další cíl si volím samostatné absolvování polovičního ironmana! (a teď jsem se zase k něčemu upsala…)

A zde odkaz na další fotografie

Společný start ve štafetě a Vilémové trápení se špatným koncem.

Skoro 4 km plavání, 180 km na kole a maraton… To všechno zvládla naše čtyřčlenná štafeta na letošním ročníku Slovakmana v Piešťanech. Kromě štafety, kterou tvořili Kája, Lumír, Benny a já, se na Slovensko vypravil také Vilém, ovšem jako jednotlivec. Do lázeňského města na břehu řeky Váh jsme dorazili už dva dny před závodem a hned první večer mě Lumír začal lámat na celého ironmana. S tím sice nepochodil, ale vyhecoval mě na půlku. Druhý den jsme projížděli trasu kola i běhu, abychom v zápalu boje nebloudili, a zbytek dne jsme strávili u vody a relaxovali. Před sedmou večerní jsme vyrazili na registraci a rozpravu, kde jsme si vyslechli ty nejdůležitější informace. Tady jsme se taky potkali s Vlastíkem Klapkou, který konečně dorazil. Potom už zbývalo se jen dobře najíst a vyspat.

V sobotu byl budíček brzo ráno, už v pět hodin, a kolem šesté jsme byli na startu závodu. Tam probíhali poslední přípravy, popisovali se závodníci, fasovali čepice a stála se fronta na toitoiky. Tam jsem se také poprvé potkal s Petrem Vabrouškem, který na mě okamžitě udělal dojem, když zvolal: „Neserte a vylezte!“ :-D Po všech těchto důležitých výkonech se v sedm hodin ozval výstřel a všichni borci a borkyně se vrhli do vody. Štafety startovali asi deset minut poté. Do prvního okruhu plavání se pustila Karolína. Po 950 metrech předali čip Lumírovi, který odplaval další dva okruhy a poslední si opět vychutnala Kája. Oba si stěžovali na velké množství řas, které dokonce řezaly. Po výběhu z vody byl připravený Benny na prvních 30 km cyklistiky. Za necelou hodinu už jsme ho vyhlíželi v depu a čekali, až dorazí. Do dalších kilometrů jsem se pustil já. Cestou tam se jelo dobře, ale zpátky to bylo horší, protože foukal protivítr, který se s každým okruhem stupňoval. Po 60 km jsem předal štafetu Karolíně, ale vyrazil jsem na trať znovu, abych odjel celých 90 km, jak jsme se domluvili s Lumírem. Do pátehu okruhu se rozjel Benny a celou cyklistiku uzavřela Kája, na kterou jsem horlivě čekal v depu, a těšil se půlmaratón. Začátek běhu byl asi nejtěžší, protože jsem musel prokličkovat celým depem a pak oběhnout třímetrový bidon HIGH5, ale všechno jsem zvládnul a nikde špatně nezahnul. Potom už mě čekalo jen třikrát tam a zpátky na sedmikilometrovém okruhu. Při běhu hodně pražilo sluníčko, ale cítil jsem se dobře a vlastně na mě nepřišla žádná krize. Po 14 km jsem předával štafetu Bennymu a podobně jako na kole jsem vyrazil bez čísla do třetího okruhu, abych splnil svůj cíl. Benny ze začátku strašně napálil a pak už se mě bohužel nechytil, takže jsem do depa doběhnul dřív než on, ale za několik minut i on úspěšně předal čip a Kája mohla vyběhnout. Já jsem se mezitím zchladil ve vodě a užíval si pocit, že jsem to zvládnul. Poslední dva okruhy odběhnul Lumír a do cíle jsme finišovali všichni, dokonce i s malým Kubíkem.

Benny popisuje svůj průběh závodu takto: “Můj první Ironman ve štafetě se členy SK Fuga se mi moc líbil. Bohužel jsem se nemohl zúčastnit plavecké části, kvůli nedávno zlomené klíční kosti, ale jízda na kole mi šla celkem dobře. Bylo opravdu hodně teplo, což u nás v Holandsku moc často nemáme, takže na tohle počasí nejsem vůbec zvyklý. V běhu jsem byl dost špatný, jednak kvůli vedru a taky jsem už víc než dva měsíce díky různým zraněním nemohl trénovat, takže moje kondice nebyla zrovna nejlepší. Uvažoval jsem o tom, že bych zaběhl dvě kola, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zvládnul jedno a mohl předat štafetu Karolínce.

Atmosféra byla perfektní a diváci fandili každému zúčastněnému. To rozhodně pomohlo k tomu, aby člověk zatnul zuby a chtěl finišovat. Celkově se mi tato zkušenost moc líbila a určitě mně to motivovalo k tomu, abych více trénoval. Doufám že se budu moci i příští rok zúčastnit se členy SK Fuga tohohle závodu.”

A ještě Bennyho komentář v holandštině: “Mijn eerste ironman als estafette doen samen met de leden van SK Fuga is mij goed bevallen. Ik kon helaas niet meedoen met het zwemmen vanwege een gebroken sleutelbeen, maar het fietsen ging redelijk. Het was wel erg warm wat wij in Nederland niet erg vaak hebben en ik daar nog niet goed op getraind ben. Het lopen ging erg slecht vanwege de hitte en daar ik al 2 maanden niet kon trainen door blessures was de conditie ook niet super. Ik dacht dat ik twee rondes zal lopen, maar ik was blij toen ik één heb gelopen en estafette aan Karolinka gaf.

De atmosfeer was perfect en de toeschouwers juichten voor iedereen die maar meedeed. Het heeft in ieder geval geholpen om door te zetten en te finishen.

Al met al vond ik het super en het heeft mij zeker gemotiveerd om harder te gaan trainen. Ik hoop volgend jaar weer aanwezig te zijn met SK Fuga bij Piestanie.”

Vilém měl absolvovat celého Ironmana sám, ale bohužel nedokončil. Co ho k tomu vedlo shrnul takto: “Lumír mne požádal ať napíšu pár slov o mém nepovedeném závodu Slovakman 2012, který jsem vzdal. Chtěl aby si ostatní vzali ponaučení a nikdy závody nevzdávali. Proč jsem nedokončil už z odstupem doby ani nevím. Prostě jsem umřel na kole a do druhého depa jsem dojel v takovém čase, že už jsem neměl chuť vůbec bojovat. K tomu se přidalo šílené vedro a musím napsat, že ani psychicky nejsem poslední dobou moc v pohodě. Prostě myslím, že jsem to v hlavě zabalil už na kole. A jen jsem z povinosti uběhl, či spíše ušel jedno kolo na běhu. Vidím jasně, že běžet dál šlo. A taky vidím, že oproti Otrokovicím nejsem tolik unavený po závodě, tudíž jsem musel mít ještě spoustu rezerv. Závěr je tedy takový: Chlapi a holky nevzdávejte ironmany! Není to žádná ostuda být až úplně vzadu! Dnes mě to s odstupem času velmi mrzí že jsem nedokončil. I kdybych se doplazil do cíle poslední těsně před limitem. Tak jestli vás někdy během závodu napadne myšlenka, že by jste vzdali tak ji hned zaplašte. Nechcete li trpět tak se na ironmany nehlaste. Zdar.”

Výsledky.

Za Fugu Lumír Hlaváč, Vilém Strakoš a tentokrát ještě Vlastík Klapka, který dobyl bronz

Já s Lumírem jsme se jako každý rok vydali zdolat slovenského Ironmana pod názvem Slovakman. Tentokrát se k nám pod hlavičku SK Fuga přidal i Vlastík a vůbec mu nevadilo, že nemá naše dresy, čehož si všimnul i komentátor Vlado Baron. Ale po pořádku. Slovakman se letos přestěhoval z Nitry do Piešťan a sliboval mnohá vylepšeni, zejména v podobě jednoho depa. Přijeli jsme do Piešťan v pátek dost brzo před rozpravou, a tak jsme s Lumírem jeli projet okruh cyklistiky. Trať vedla po státní silnici směrem na Trnavu a na můj vkus na ní bylo docela dost aut, jak se ale ukázalo v den závodu, provoz v sobotu velký nebyl. Rovinatá cyklistika slibovala dobré časy. Plavat se mělo v řece Váhu na počátku nádrže Slňava a proud měl být eliminován zastavením odtoku z nádrže, což se také stalo. Běh pak vedl po cyklostezce na “kúpelný ostrov” a zpět. Většina běžecké tratě byla otevřená slunci, což posléze zapříčinilo alespoň pro mne hotové peklo na běhu. Takže předsatavení a obhlídku tratě máme za sebou, tak teď se pořádně vyspat a hurá na start. Lumír musel ráno vylézat oknem, protože hotel byl zamčený, to já jsem zvolil netradičně nocování v autě přímo v místě startu, což posléze poskytlo skvělé zázemí holkám, které nám dělaly podporu přímo na otočce cyklistiky. Podporu zajišťovala jako vždy Maruška, a spolu s ní Míša od Vlastíka. A obě byly skvělé. Díky holky. Bez vás by to bylo mnohem těžší.

A máme tady sobotu 7:00 a stovka startujících, včetně nás, je připravena vyrazit na plaveckou část ve svých slušivých neoprénových oblečcích. A už je start, a ti nejlepší peláší co nejrychleji vpřed. Mi to moc nejde, jelikož dno je pokryté nepříjemnými kameny, proto co nejdřív lehám do vody a plavu. Plavu a plavu a plavu, obrátka, znovu plavu a plavu, obrátka, opět plavu a plavu, a je tu výběh z vody opět po nepříjemných kamenech, a takhle to bylo ještě 3x. Osobně se mi plavalo docela dobře. Nikam jsem se nehnal a plavali jsme skupinka několika plavců ve které byla i Krystína Lapinová, velká favoritka ženského závodu, leč ne moc dobrá plavkyně. Pro její přítomnost si nás vždy všímal komentátor Vlado, díky čemuž jsem měl přehled jak se vyvíji závod mezi ženami. Lumír byl někde v přední části startovního pole a Vlastíka jsem nikde neviděl, takže buď mi hodně uplaval nebo je za mnou. Druhá varianta se ukázala jako správná. Po konci plavání koukám na hodinky. Vidím čas hodina, šestnáct minut a něco, to je cca o 2 minuty lepší čas než loni a tak spokojen vbíhám do depa. První depo mi vždy trvá, prostě po plavání se potřebuju vždy trochu srovnat. Nicméně po cca 4 minutách sedám na kolo a jedu. Lumírovi se plavání rovněž povedlo, vylezl z vody v čase 59:40 a byl velmi spokojen s tím, že to dal pod hodinu. Vlastík měl po plavání ztrátu na mne 2 minuty, a myslím, že ani on nemůže být nespokojen.

Tak tedy hurá na kolo. Cyklistika na ironmanovi je dlouhá a tak má člověk čas dobře jíst a taky sledovat co se děje na špici. Na Slovakmana přijel Petr Vabroušek a tak favorit byl jasný. Karol Džalaj si na něj ale letos brousil zuby a Petrův nepovedený závod v Bátovcích na půlce signalizoval, že by mohl být unaven. Nu a proto, že Karol je výborný cyklista, tak se pustil s vervou do najíždění náskoku pro závěrečný běh. A svůj náskok postupně zvyšoval až na nějakých 10 minut a podle obličeje Vabrouška se mi zdálo, že se trápí. To samé jsem viděl i na obličeji Lumíra a vyšlo najevo, že pro bolest v koleni jel celé kolo se sebezapřením. Vlastně najel na mne na kole jen 20 minut a Vlastík ho zase sjížděl jako v Otrokovicích, které Lumír nejel naplno. Trať se ukázala docela obtížná a to kvůli celkem silnému větru. Přesto jsem začal docela dobře. První okruh jsem zajel možná až moc rychle a přijel jsem na otočku do vjezdu do druhého kola ještě kousíček před Vlastíkem. To nás zrovna předjížděl vedoucí Karol Džalaj o kolo. Pak šel Vlasta přede mne a kontinuálně se mi vzdaloval. Po 90 kilometrech jsem měl pořád průměr přes 32 km/h, což jsem si říkal, že je asi moc. Hlavně poslední dvě kola už jsem v pasážích proti větru do toho moc síly nedával a nakonec mi průměrka spadla na 30,2 km/h. S tím jsem byl moc spokojen a věděl jsem, že když zopakuji svůj běh z loňska tak se dostanu pod 12 hodin. Jak jsem již psal, Lumír se trápil s bolestí a jel kolo nakonec za 5:37, Vlastík mi nadělil cyklistikou skoro půl hodiny časem 5:31.

No a co se dělo na běhu? Vybíhám na běžeckou trasu a kousek za mnou točí do předposledního kola Petr Vabroušek. A světe div se, má pořád ještě dost ztrátu na vedoucího Džalaje. Proto když mě předbíhá, tak ho povzubím, že Karola dá (když mě nepovzbudil on jak mě předjížděl na kole – asi si nevšiml, že mám jeho podkolenky). Což se také nakonec stalo, i když až v posledním běžeckém okruhu. Běh byl pro mne na tom slunku a vedru skutečné peklo, a záhy zjišťuji že to asi nebude stačit na oněch 12 hodin. Protože mě dosahované časy na obrátkách deprimovaly, rozhodl jsem se, že se na hodinky už dívat nebudu a raději si budu užívat atmosféru běhu. Dělal jsem si alespoň zálusk na známého triatlonového matadora Mareka Němčika, ke kterému jsem se pořád přibližoval. Ve 4. okruhu jsem měl krizi a musel jsem chvíli jít, byl jsem i přesto pak mile překvapený, že na obrátce vidím Mareka sedět na lavičce a tak jdu před něho. V pátém okruhu se krize opakovala ve stejném místě, tedy za prostřední občerstvovačkou. Tentokrát jdu až na obrátku. Marek se ke mne ale nepřiblížil. Jen mě předbíhá Vlasta o kolo a já s mírným odstupem běžím za ním a se závistí sleduji jak zatáčí do cíle. To já musím ještě protrpět jedno kolo a na jeho konci vidím, že se blížím k jednomu závodníkovi. Sbírám poslední zbytky sil a mocně finišuji. Pár desítek metrů před cílem jej předbíhám, ale onen závodník běží stejně ještě do dalšího kola. No aspoň sem si pořádne na závěr hrábl. A jak na tom byli kluci? Lumír už s ne moc dobrým výsledkem toho moc udělat nemohl. Vše dovršil tím, že se v prvím kole po přeběhu mostu vydal dál po cyklostezce místo aby běžel po ulici k nábřeží. Pak se musel složitě vracet a dal si tak cca kilák navíc. Demotivovaný a s pokračujícími zdravotními problémy tak dosáhl běžeckého času 4:13, což je na něj velmi slabý čas. Vlastík mě nakonec kvůli mé krizi v pátém kole předběhl o kolo. Dosáhl času 4:27, což byl asi o 20 minut rychlejší čas než jsem měl já. A to taky ke konci proložil párkrát běh chůzí.

Jak jsme tedy dopadli celkově? Lumir čekal problémy kvůlí zdravotním potížím, a tak také dopadl. I to stačilo k tomu. aby byl z nás nejlepší a časem 10:53:48 obsadil celkově 30. místo a 9. v kategorii 35-40 let. Vlastík byl z nás druhý a určitě je moc a moc spokojený, jelikož se dostal na bednu za čas 11:24:35. Byl 47. celkově a 3. v kategorii 45-50 let. Velká gratulace!!! Na vyhlášení musel samozřejmě dostat Lumírův cyklodres SK Fuga. No a já jsem časem 12:10:18 obsadil 56. místo celkově a 8. v kategorii 40-45 let.

Tolik k letošnímu Slovakmanovi. Co dodat? Na Slovakmanovi se mi vždy líbilo a nový závod v Piešťanech jen mou oblibu zvedl. Za rok určitě přijedu zase a spolu se mnou určitě i nějací další Fugáci.

Výsledky Slovakman 2011

Oficialni krátké video

Krátké video z YouTube, kde jsem já v case 1:50, druhý za mnou Vlastík a za ním Džalaj

Fotky na www.slovakman.sk

Fotky od Andreja

2 defekty na kole, osobák v maratonu - to byl můj první ironman

Po dvou rocích, kdy jsme na Slovakmanovi jeli jako dvoučlenná štafeta, jsme se letos odhodlali pokusit se zdolat celou trať každý sám. Před startem jsem si vůbec nedokázal představi,t jak bude závod probíhat a co můžu očekávat. Po dvou zkušenostech na polovičních tratích, loni Doksyman a letos Grafiman, jsem sice nějakou představu měl, ale i přesto jsem měl ze Slovakmana pořádný respekt.

Cíl v Nitře byl jasný, dokončit a pokusit se o čas pod 12 hodin. To znamená zaplavat do 1:20, kolo ujet za 6:00 a pak dát maraton za 4:30. Předpověď slibovala ideální počasí, a taky že jo. Po celou dobu závodu byla teplota kolem 18°C.

První disciplínu plavání jsem absolvoval v pohodovém tempu, tak abych v prvním depu měl pocit, že závod teprve začíná. Plaveckou část tvořili 4 okruhy vždy s výběhem na břeh. První kolo jsem plaval ve skupince, ale tempo se mi zdálo zbytečně rychlé, tak jsem zpomalil a až dokonce pak plaval úplně sám. V prvním depu jsem byl za 1:14:25 a pocitově jsem se téměř cítil jako kdzbych neplaval, což bylo dobré znamení pro další průběh závodu. První depo jsem zvládl za necelé 3 minuty.

Z kola jsem měl největší obavy, nedokázal jsem si představit co se mnou může udělat 180km a 6 hodin na kole. Hned v depu jsem zjistil, že nemám tachometr ani čidlo na vidlici – nervozita před závodem dělá svoje. No co se dá dělat pokračovat jsem musel i bez něho. Na trať jsem vyrazil podle pocitů v pohodovém tempu. Po pár kilometrech mě předjel Marek Němčík, řekl jsem si že by mohl jet přijatelné tempo a tak jsem se za něj pověsil, asi 15-20 metrů za ním . Ještě cestou k první občerstvovačce mě v autě minula Maruška a zastavila aby udělala pár fotek, tak jsem si stihl říct ať mi na občerstvovačce nachystá tachometr a čidlo, které jsem nechal v tašce. Jak jsem se domluvili tak se stalo a z první občerstvovačky jsem vyjížděl konečně s tachometrem. Tam mi Marek Němčík odjel a už jsem ho nedojel. Seřízení tachometru trvalo ještě dalších 10km, než začal konečne fungovat jak má. Tak vše bylo v pohodě a už mě mělo čakat jen šlapání, jezení a pití . Bohužel jsem ale v půlce prvního okruhu dostal defekt na zadním kole. Naštestí tentokrát plášť vydržel (ne jako letos na Grafimanovi) a odnesla to jen duše. Říkal jsem si, to není tak hrozné, to vyměníš za pár minut a v klidu pojedeš dále. Něco mi ale říkalo že to tak v pohodě nebude. A taky že jo, výměna duše sice proběhla celkem rychle, ale pak nastal problém s huštěním. Nedařilo se mi dosta do duše větší tlak, takový abych byl schopen jet. Rozhodl jsem se tedy, že počkám na Viléma, který má pumpičku na CO2. Vilém dorazil asi za 8 minut, kolo jsem dohustil a Vilémovi pro jistotu řekl ať vyřídí Marušce, že má na občerstvovačce nachystat druhý rezervní plášť, duši a velkou pumpu – čekalo mě ještě přes 100 km a moc jsem nevěřil stávajícímu plášti. K občerstvovačce to bylo asi 10km tak jsem věřil že to dojedu. Bohužel asi 2 km před občerstvovačkou jsem dostal druhý defet a opět na zadním kole . Druhou rezervní duši jsem neměl, tak jediná možnost jak pokračovat dále byla po svých. Naštěstí projížděl kolem jeden štafetář, který  zastavil a zeptal se jak mi může pomoci. Domluvili jsme se, že se na občerstvovačce pokusí najít Marušku a vyřídí ji ať mi přijede naproti. Asi po 1km chůze konečně dorazila Maruška s novým pláštěm a duší. Tektokrát jsem vyměnil duší I plášť a byl připravený pokračovat, ale už úplně bez naději na pokračování v případě dalšího defektu, další rezervní duši jsem neměl. Naštěstí jsem defet už nedostal. Pak se nic zvláštního nestalo a celkem v pohodě jsem dojel do druhého depa. Kolo jsem zvládl za 6:04:45, a v tom bylo 32 minut za oba defekty. Délka cyklistické části byla něco pod 170 km, škoda. Druhé depo jsem absolvoval za necelé 4 minuty.

Běh byl pro mě největší neznáma. Maraton jsem běžel jednou, pokud si dobře vzpomínám tak to bylo v roce 2005, bez tréninku a protrpěl jsem si ho za 5 a půl hodiny. Od té doby jsem běžel nejvíce jen půlmaraton. Takže taktika byla rozběhnout se a pokusit se držet rovnoměrné tempo. Trať jsem znal z minulých ročníku, tak bylo snadné si určit tempo a držet ho. První 2 okruhy (14km) se mi běžely jako bych za sebou neměl 170km na kole. Ve třetím okruhu přišla malá krize, ale celkem rychle jsem se z ní dostal a zase pokračoval ve stejném tempu jak před ní. Průběžné mezičasy ukazovaly, že pod 12 hodin bych to měl bez problémů dát. Od čtvrtého okruhu jsem stále čekal, kdy přijde, zkušenými maratonci zmiňovaná krize kolem 33. km, ale naštěstí se žádná ani na dohled neukázala a tak jsem začal myslet na čas pod 11 hodin. Bohužel jsem zrychlil až v posledním 6. kole, které jsem zaběhl nejrychleji ze všech předchozích kol. Do cíle jsem se dostal za pro mě neskutečných 3:36:29.

Cílový čas jsem měl 11:02:18. Takový čas mě před startem ani nenapadl. Výsledný čas je bohužel poznamenán kratší cyklistikou, na druhou stanu jsou v něm dva defekty za 32 minut. Takže celkově jsem se svým výkonem velmi spokojen. Závod proběhl dle mých představ i díky skvělé pomoci Marušky na občerstvovačkách – ještě jednou díky!

A co dále? Příští rok se pokusit přiblížit co nejblíže 10-ti hodinám a pokud by výsledný čas začínal 9 tak by to bylo uplně nejlepší .

Ještě výsledky a fotky.

Slovamana 2010 jsem absolvoval v čase 11:56:42

Tak konečně nadešel den, kdy absolvuji svého Prvního ironmana. Ráno jsem vstal v klidu s elánem, najedl se, sbalil věci, nasedl k Lumírovi do auta a vyrazili jsme. Před příjezdem do Šuran, dějiště plavání, na mne však padl pocit beznaděje. Tohle přece nemůžu dokončit, na to přece nemám. Ale to už jsme na místě. Musím dopumpovat kolo, nachystat věci, odnést vše do depa, zajít na záchod, obléci neoprén…atd. Ani nevím jak jsem se ve vodě a už musím plavat. Začínám velmi zvolna a tak postupně ve všech čtyřech okruzích předbíhám některé své soupeře. Jen ve třetím okruhu předbíhá několik borců mne, ale je to čelo závodu a těch se nedokáži udržet, i když jsem se o to pokusil. Z vody vybíhám nakonec na 36 pozici a jsem s plaváním velmi spokojen. V klidu sundávám neoprén, oblékám cyklistický dres, obouvám tretry, nacpu kapsy gely a tyčinkami, a vyrážím na cyklistickou část. I kolo začínám stejně jak plavání velmi volně. Prvních 30 km dokonce ani nevyužiji triatlonovou hrazdu. Tachometr mi špatně ukazuje a tak se rozhoduji jet jen podle času. Zjišťuji, že při výměně rychlostního čidla u DTS tachometru je nutno vyměnit i vysílač. Až doma jsem si ověřil, že rychlosti byly přesně poloviční skutečným rychlostem.. Před první obrátkou potkávám Lumíra a jeho náskok cca 8 minut dokazuje, že začal závod velmi zlehka. Když se to ve druhém kole chystám rozpálit na sjezdu z Paňe, koukám na závodníka stojícího na kraji vozovky a mávajícího na mě. Zastavuji a poznávám Lumíra, který má defekt. Nejde mu nafoukat kolo a tak vytahuji svou bombičkovou pumpičku, nafukuji mu kolo a rychle odjíždím za Maruškou čekající na otočce se vzkazem, aby nachystala novou duši a nový plášť. Tak jsem tento úsek zamakal. Měl jsem totiž strach, aby Maruška vše stihla, než dorazí Lumír.  Myslím, že celé kolo jsem jel rovnoměrně, s mírnou rezervou. V pátém kole mě předjel triatlonista se jménem Koval a toho jsem držel na dohled až do konce. Ke konci jsem ho sjel na oněch předepsaných 10 metrů pro bezhákové závody a v tomto odstupu jsme společně dojeli do Nitry. Protože to tam neznal, pustil mě dopředu s tím, že jako pojede na stadion za mnou. Cyklistickou část jsem měl s průměrem cca 28,4 km/h. Odpovídalo to mým plánům. Vzhledem k dobrému počasí - zataženo a ne moc silný vítr - myslím, že můj výkon mohl být i lepší. Cyklistika měla letos cca o 10 km méně kvůli výstavbě dálnice a tak jsem měl po cyklistice výborný čas kolem 7 a čtvrt hodiny. Běh jsem začal výborně. Za chvíli jsem předběhl Marka Němčíka, který měl ještě 1 kolo k dobru a ani Jožo Vrábel nebyl na běhu o moc rychlejší než já. Už v prvním kole mě předběhl Lumír. Po druhém kole jsem dost zpomalil. Nicméně jsem vydržel pořád běžet tempem, které měl Marek Němčík. Celý běh mi bylo špatně od žaludku, nic jsem nejedl a pil jen vodu a kolu. Možná proto se mi v předposledním okruhu začala motat hlava a musel jsem přejít do chůze. Ušel jsem půl okruhu pěšky, než ionťáky a gel zabraly a mohl jsem se zase rozběhnout. Do cíle jsem dorazil ve skvělém čase pod 12 hodin (přesněji 11 hod 57 min). Předpokládám, že i s nezkrácenou cyklistickou tratí by byl můj výkon pod 12 a půl hodiny a tak jsem se svým prvním ironmanem  velmi spokojený. Na závěr musím poděkovat přítelkyni za trpělivost se mnou při sportování, Marušce Hlaváčové za perfektní servis na občerstvovačkách a Bohunce Čurdové za servis po závodě.

Tady jsou kompletní výsledky.

Video s dlouhým záběrem Viléma na občerstvovačce

Pár fotek ze startu od Hozny

Pár fotek od Marušky

První start na Ironmanovi

V sobotu 7.8.2010 v Nitře jsme oba zvládli svého prvního Ironmana a v parádní časech. Vilém dokončil za skvělých 11:56:42 a já po technických problémech na kole (dva defekty, ztráta asi 30 minut) za 11:02:18. Výborné časy jsou součtem skvělého výkonu, ideálního počasí a také trošku tím, že kolo bylo cca o 10km kratší kvůli výstavbě nové dálnice. Vítězem se stal zejména díky vynikající cyklistice Karol Džalaj a mezi ženami kralovala Zuzana Ďuranová. Závod byl jako vždy skvěle připraven a už se těšíme do Nitry zase za rok.

Další informace a dojmy ze závodu napíšeme později.

Tady jsou kompletní výsledky.

Video s dlouhým záběrem Viléma na občerstvovačce

Pár fotek ze startu od Hozny

7.8.2010 se pokusíme premiérově zdolat celého Ironmana

Po dlouhých diskuzích jsme se rozhodli, že Slovakmana pojedeme každý sám. V rozhodování, aspoň mě, hodně ovlivnil tento článek o Ironmanovi v Rothu.

Co nás teda v sobotu čeká? Nejprve si zaplavem 3,8km, pak se projedem 180km na kole a na závěr si dáme maraton 42km. Vilém si dal cíl dokončit za 13 hodin, já se pokusím o čas pod 12 hodin.

Další informace na www.slovakman.sk.

Na Slovakmana jdeme jen jako štafeta

Dva týdny před plánovanou účastí na Slovakmanu jsme se nakonec rozhodli neabsolvovat tento závod v soutěži jednotlivců. U mne to bylo snadné rozhodnutí, protože moje účast na Grafimanu ukázala, že na to prostě letos ještě nemám. Lumír zase cítí, že by ho absolvování ironmanských vzdáleností nyní příliš „unavilo“ (moje alternativa výrazu pro slovo, které použil, jež nelze publikovat a hojně se používá na Slovensku). Na Slovakmanovi se nám vždy moc líbilo, absolvovali jsme ho již dvakrát v dvoučlenné štafetě, a tak to uděláme i letos. Jen si to trošku tréninkově každý prodlouží. Já odjedu celé kolo a pak si už bez chipu dám 2-3 běžecké okruhy a Lumír si dá zase tréninkově 2-3 cyklistické okruhy tak, aby dojel přibližně jako já, převezme štafetu a odběhne maratón. Je nám jasné, že k loňským deseti hodinám se tímto systémem nepřiblížíme, ale hlavní je, že si vyzkoušíme vzdálenosti, které se těm ironmanským již budou blížit. Chuť si hodláme spravit koncem Srpna ve Žďáře nad Sázavou na další půlce Pilmanovi.

http://www.slovakman.sk