Top 100 ve světě!

Když jsem přesně před rokem odjela závod v Zell am See a kvalifikovala se na mistrovství světa IRONMAN 70.3, začal nebývalý kolotoč. Jeden trénink střídal druhý a napětí rostlo. Tři týdny před dnem D jsem navíc během cyklistiky v rámci Albrechtického triatlonu předvedla ohromující kaskadérský kousek a kromě odřenin jsem si pěkně narazila koleno. Z předzávodního ladění se tak rázem stalo spíše léčení. Nebyl ale důvod brečet nad rozlitým mlíkem, a přece jen se mi to nakonec podařilo rozběhat.

Takže vzhůru do Afriky! Po četných cestovních peripetiích se všichni (a o den později dokonce i kolo) dostáváme až na samé pobřeží Indického oceánu do Port Elizabeth. Do města vlastně přilétá jedno letadlo za druhým a ven se hrnou přívaly závodníků. Atmosféra je strhující, celé město vře a žije nadcházejícím závodem. Obrovské molo je lemováno 90 vlajkami všech participujících zemí. Zátoku Nelsona Mandely zahaluje zpěv a tanec černošských skupin. Závodu samotnému předcházejí ceremoniály, vystoupení domorodých umělců a uvítací projevy hostitelů.

Závod je rozdělen do dvou dnů, vůbec poprvé tak startuji jen se samými ženami. I tak nás je téměř 1500. Startujeme z koridorů podle věkových kategorií a vždy po deseti závodnicích. Čekání na start je hrozné, písek zebe do nohou a všem z očí kouká nervozita. Čeká nás ledová lázeň o teplotě 15 °C. Neopreny jsou povinné. Na pláž dorážejí vlny, které je třeba neobratně prohopsat, aby člověk mohl začít plavat. Blížím se ke startovnímu koridoru. Komentátoři roztleskávají, diváci jásají, černí bubeníci bubnují, ale já z toho všeho slyším jen devět pípnutí odpočtu...a poslední dlouhé píííííp! Tryskem vyrážíme do prvních 100 m závodu po pláži, pak už následuje voda. 1900 m vody. Co nejdále se pokouším proskákat a pak už se pokládám do vln oceánu. Bójky se mi ztrácejí za vodní stěnou. Po chvíli se ale voda uklidní a já se prokousávám dál a dál do oceánu. Dále od břehu nám pomáhá i teplý proud. Kolem nás rejdí pořadatelé na kajacích a skútrech, u posledních bójek jsou na stráži i potápěči. Cesta zpět ke břehu je o něco těžší a brzo se vrací i ledová voda. Co nejblíže ke břehu plavu, vlny mi tak nepodráží nohy, ale zato mi poslední vlna hází na hřbet čtyři soupeřky, pořádně nás to mele. Výběh na břeh je na promrzlých nohou hodně rozpačitý, to už ale na mě volají mí fanoušci a já jim mávám do kamery. Na uších mám přilepené dvě čepice a slyším, jak mi v hlavě duní můj vlastní hluboký dech. Přebíhám celou pláž až ke koberci s dobrovolníky. Tady se odehrává jednoznačně nejvtipnější část celého závodu. Rekordních 3000 dobrovolníků totiž dává vzniknout takovým pozicím, jako jsou maséři, ukladači kol či svlékači neoprenu. Lehám si na záda a každý z dobrovolníků se chytá jedné nohavice a táhne. Když je dílo dokonáno, vyhodí mě zpátky na nohy, neopren vrazí do ruky a posílají dále do depa. Minimálně minuta ušetřená!

V depu je mým úkolem najít tašku v sektoru D, pod číslem 1526 a kolo v sektoru F, ze strany od G, pod stejným číslem. Ještěže už se mi krev napumpovala zpátky do hlavy. Nasedám na kolo, a za dalšího povzbuzování svých věrných fanoušků vyrážím na 90 km projížďku. Něco ale není v pořádku, v kole něco podivně píská. Nechápu, co se děje, ještě předevčírem šlapalo jako hodinky. Nedá se nic dělat, pojedu, co to dá. Vjíždíme do vnitrozemí, profil trasy je zvlněný a vítr je proti nám. Ať dělám, co dělám, rychlost nenabírám a kopce se zvyšují. Před námi se otevírají úchvatné pohledy na písečné hory, oceán narážející na skaliska a další a další kopce. Povrch cesty se zhoršuje, ve sjezdech si nejsem moc jistá. Do kopce mi to jde, pískání mého kola navíc irituje většinu soupeřek. Po otočce si užijeme ještě pár kopců nazpátek a odbočujeme k moři. Pobřeží bičuje vítr od vody. Je to hukot jako ve větrném tunelu, ale jako zázrakem se tachometr umoudřuje, kolo stále drží pohromadě a závodění zase začíná být zábava. Poslední 2 km cyklistiky už jsou hustě lemovány fanoušky a i když jsou nohy, jak se patří vyšťavené, s radostí přijíždím do druhého depa.

Další změna vybavení a trocha bloudění v depu, ale už mě dav fanoušků zase nese dále do hry. Od cesty na mě křičí mamka, taťka i Ondra a já se rozbíhám do půlmaratonu. Kolem fandících diváků to jde samo, občas někdo zahlédne jméno vytištěné pod startovním číslem: „Karolina, go, go, go!“ Běží se dva okruhy s pěkně záludnými obrátkami na kopečku. Poslední kilometry zrychluji. Usmívat se do objektivů už tak nějak nejde. Míjím šipku „TO FINISH“ a ocitám se na červeném koberci. Ondra mi podává českou vlajku, zvedám ji nad hlavu a ukrajuji poslední metry svého největšího závodu. Pod cílovým obloukem vychutnávám opojnou atmosféru mistrovství světa.

Bylo to za 5:42 - cyklistika mě hodně potrápila. V kategorii jsem se umístila na rovném 100. místě. Ale výsledek vlastně není vůbec podstatný, protože i když jsem se o to tady snažila, tak zážitek to byl nepopsatelný.

Moc děkuji svým rodičům, manželovi a taky všem, kteří fandili na dálku. Bez podpory nejbližších by se neobešla jak příprava, tak samotný závod. Tak zase příště!

Výsledky.

Vlny a vedro na jihu Moravy.

V sobotu 7.7. jsem se opět po dvou letech postavila na start Pálava Race. Tratě se od minula dost změnily, ale měla jsem kvalitně natrénováno, nebylo se čeho bát. Hned při přesunu z parkoviště na start mi povolil starý defekt v galusce, takže tradá zpátky, zalepit a napumpovat trošičku méně.

Následovala kraťoučká rozprava, kde jsme se toho moc nedozvěděli, příprava depa, kvalitní nátěr opalovacím krémem a rozplavání.

Před startem jsme si trochu netradičně vyslechli požehnání místního faráře a českou hymnu. Po výstřelu jsme vyrazili do středu Novomlýnských nádrží. Namísto dvou bójek viditelných ze břehu se ale plavalo mnohem dál. Kolem bóje číslo 1 rovně, následovala bóje číslo 4, stále rovně, dále dvojka, konečně zatáčka a pak trojka...proč ne... čím dále od břehu, tím horší byly vlny, tentokrát to až na poslední pár set metrů bylo opravdu těžké.

Výběh z vody. Trochu moc jsem se upnula na vypínání hodinek a při výběhu po slizkém koberci do kopečka mi podjela noha a při dopadu na břicho se ozvalo mohutné PLESK! následované sborovým „Eeeeej!“ z řad diváků. Díky tomu jsem nestihla sundat neopren dost rychle, u kola jsem se ho snažila sešlapat, čímž jsem si přivodila křeč v lýtku. Od depa k trati to bylo pěkně daleko, běželo se přes celý kemp. Šárka, se kterou jsem vyplavala a v podstatě i doplavala mi během mého neoprenového trápení trochu odskočila. Po první otočce svůj náskok ještě zvýšila, ale pak přišlo brutální stoupání přes centrum Pavlova a já jsem, světe, div se, začala předjíždět! Na tomhle jsme s Matějem pár posledních týdnů makali! Pustevny rulez! Šárku jsem lehce předjela. Fičelo mi to pěkně, na rovince to šlo krásně přes 40, sjezd v Bulharech paráda, až do otočky v Lednici. Pomalu začínalo foukat, za sebou jsem zaslechla závodníka. Že by to byl ten, co jsem ho před chvílí předjela? Ne, byl to jiný, ale ten pomalejší se s ním v pohodičce vyvezl a zařadil se těsně přede mě. No nádhera, tak zvolním a napiju se, pomyslela jsem si. Hlavou mi blesklo, jak geniální nápad to vlastně je, protože v případě, že by mě třeba nějaký rozhodčí viděl, jak se občerstvuju, tak by přece nemohl mít ani stín pochybnosti o tom, že zrovna vytvářím předepsaným odstup. Přesně v tom okamžiku se ozvalo hlasité písknutí, někdo mi do ucha zařval „Tohle není 10 metrů!!!!!!!“ a už se mi před očima míhala modrá karta. Nezmohla jsem se ani na slovo. Teda vlastně na jedno jo, ale to už byl naštěstí pryč, jinak by to byla červená.

Vyneslo mi to 5 minut v penalty boxu. Nebudu lhát, trochu mi to sebralo vítr z plachet. Ale nechtěla jsem se jen tak vzdát a proto jsem závodila dál. Díky penalty boxu, jsem si do druhého kola nevzala novou vodu, to byla velká chyba. Ve třetím kole mi pak došly síly. Vítr byl čím dál tím víc protivnější, šlo to ztěžka.

Po dalším dlouhatánském přeběhu do depa nás čekal běh po nábřeží přehrady. To byl očistec, v té výhni nám dal přežít jen silný vítr, který nás ale zase brzdil v běhu. První úsek byl vůbec nejhorší. Zakopla jsem, ale při představě jak si na tom žáru rozdírám kůži o všudypřítomný štěrk, jsem udělala pár rychlých krůčků a těsně nad zemí jsem to vybrala. Tělem mi projela neskutečná bolest. Takhle to bolí, když si v únavě dáte kousek naplno. Od jedné občerstvovačky k druhé to bylo 3,5 km, jak se blížila, nohy začaly samovolně zrychlovat a na závěr jsem na oslavu strčila hlavu do džberu s houbami. Za odměnu jsem si na vzdálenějším konci brala pomeranče, mimochodem po melounu nejlepší jídlo na světě. Člověk musí absolvovat 100 km v peci s průvanem, aby to zjistil.

Po dlouhé, téměř 6hodinové makačce jsem se konečně ocitla v cíli. Čas 5:45 mě hodně nemile překvapil. Přes to všechno, co mě ten den provázelo, jsem se cítila celkem dobře a dávala jsem do toho maximum, co v těchto podmínkách šlo. Opravdu škoda, asi to chce ještě zabrat.

Výsledky.

Úspěšná premiéra na tratích polovičního ironmana.

Pro svou premiéru na tratích delšího triatlonu jsem si nedobrovolně (ještě jednou dekuji ostatním členům SK Fuga za darování slotu :) ) vybral oblíbený Czechman. Na přípravu bylo relativně dost času a také zdraví v průběhu tréninku jakž takž drželo, takže jsem před závodem necítil nějakou velkou nervozitu. Snad kromě první disciplíny. Plavání totiž není zrovna mé nejoblíbenější, především pak v „živé“ vodě společně se stovkama dalších nabuzených nabušenců. Na závod jsme vyrazili den předem a docela odpočinutí dorazili na místo v sobotu někdy před devátou hodinou, takže jsme měli dostatek času na přípravu našeho vybavení či našich těl. Chtěl bych poděkovat Lumírovi za „teoretickou“ přípravu co se týče depa a vlastně všeho kolem závodu. Už v průběhu dopoledne bylo jasné, že nás čeká horký den, a to jsme ještě neměli ponětí o větru, který nás po výjezdu z místa startu čekal.

Ale to předbíhám. Před 12 tou jsme se všichni potkali na místě startu a po krátkém, ale (ale jak se ukázalo pro mě osobně) důležitém rozplavání se šlo na věc. Mým cílem bylo hlavně plavání absolvovat tak, abych přežil a příliš neztratil. Nicméně celou dobu se mi plavalo vážně dobře a kromě dvou malých křečí a asi padesáti malých či větších kontaktů s ostatními závodníky jsem lezl za 34:50 z vody. Koukal jsem na hodinky v pozitivním šoku a zatímco ostatní se usmívali do fotoaparátů, já protahoval křeč a následně kulhal do prvního ofiko depa v životě. Trvalo asi déle než by mělo, ale na druhé straně jsem alespoň nic nepokazil a nasedl v pohodě na kolo. Od druhé disciplíny jsem asi osobně čekal více, těch cca. 91,5 Km dle Garminu jsem absolvoval za 2:38 s tím, že první polovina byla dle plánu zhruba pod 1:15, ale především na začátku druhého kola to nějak nešlo. Asi se projevila nezkušenost a začalo mi malinko docházet, a to díky horku a hlavně nepříjemnému větru, který foukal až moc často proti. Ke konci cyklistiky jsem už také myslel na poslední disciplínu a nedojížděl úplně na maximum. Druhé depo proběhlo také v pořádku a vyrážel jsem na běh, na který jsem se v před závodem v uvozovkách těšil. Nicméně triatlon mě již začal vyučovat.. Jak na křeče při běhu netrpím, tak první jsem dostal hned asi po sto metrech a dá se říct, že se mě držela až do cíle. Nemohl jsem se dostat na plánované tempo, otázka je, zda bych toho byl i bez těch křečí schopen :). Zhruba od poloviny běhu už to bylo o tom nějak solidně dokončit, protože už bylo jasné, že se mi můj smělý, ale tajný cíl, dát to pod 5h., nepodaří splnit. Na posledních třech kilometrech se mi ještě přece jenom podařilo se malinko kousnout a nakonec jsem do cíle dorazil v čase něco přes 5:02.

Celkově to znamenalo 110. místo v mužích, 29. místo v kategorii a druhé místo v rámci SK Fuga. Celý závod a mou účast, i přes to velké vedro a vítr, nakonec hodnotím velice pozitivně. S plánem dávat si Magnesium týden před závodem ráno i večer, se těším se na další, kde se mi snad podaří se pod těch 5h dostat.

Časy dalších Fugáčů:
Lumír Hlaváč - 4:46:38
Kuba Šumpich - 5:02:36
Martin Kučera - 5:04:22
Viktor Kubita - 5:13:50
Lukáš Topiarz - 5:16:56
Adam Valošek - 5:19:03
Karolína Píchová - 5:25:03  3. místo v kategorii 
Ondra Pícha - 5:52:37
Karel Uhlíř - DNF
Honza a Petra Hrabcovi (štafeta) - 5:06:32

Výsledky.

Premiéra na půlce pod 5 a osobák k tomu.

V sobotu 2. 9. 2017 proběhl již 15. ročník závodu Doksyrace 2017. Závodu, který probíhá v okolí Máchova jezera. Z našeho týmu se zúčastnili – Adam a Lukáš. Pro Adama to byl již několikátý závod na halfironmanových distancích, ale pro mne to byla premiéra, kterou jsem myslím zvládl (aspoň si to myslím), ale posouzení nechám třeba na Adamovi.

Po příchodu a registraci v závodním sektoru, kde jsme si nachystali veškeré věci do depa, jsme se šli podívat na startovní pláž. V dálce, jak jsem viděl krásně žluté bóje, tak jsem si hned pomyslel, že plavčo bude z mé strany hodně náročné. O chvíli později nám pořadatelé sdělili, že start závodu bude o 15 minut posunut a nervozita stoupala. Závod odstartoval a cca 200 závodníků se vrhlo do klidných vod Máchova jezera. Zpočátku jsem dostal pár facek a nějaký kopanec, ale pak už to šlo. Zhruba po 35 minutách jsme měli první část závodu za sebou a vzhůru na kolo. Cyklistická trat´ se konala na přilehlých komunikacích obce Doksy a okolí. Jely se celkem 3 okruhy po kvalitních mírně zvlněných silnicích v lesním prostředí s jednou občerstvovací stanicí v každém okruhu s bidony, gely, banány a tyčinkami. Běh závodu se odehrával v prostoru startu a cíle, taktéž na třech okruzích tvořených z asfaltového povrchu a z části na písčitých lesních cestách.

Lukáš:

Před závodem jsem byl nervózní, i když to možná tak nevypadalo, ale odstartováním to se mě vše spadlo. Nevěděl jsem, co přesně očekávat od tak dlouhé plavecké distance, kterou jsem ještě nikdy před tím neabsolvoval. Cyklistická část závodu se mi jela do 80 km dobře, pak jsem již cítil nohy a mírnou únavu, nicméně s časem jsem byl spokojen. No a běh to už bylo jiné kafe. Nohy mi moc nešly hned od začátku a jen jsem čekal, kdy mě Adam opět dostihne. Také se tak stalo na konci druhého okruhu. Konec závodu, tak to jsem měl už dva medvědy na zádech, ale stále jsem si říkal, že to musím dát pod pět hodin. Nakonec se mi to podařilo a jsem se svou premiérou spokojen.

Adam:

Podařený závod na závěr sezóny. I přes hrozivou předpověď počasí panovaly v den závodu téměř ideální podmínky. Konečně se mi vyhnuly problémy s vybavením - (netěsnící plavecké brýle, defekty na kole), tak jsem se mohl soustředit jen na závodění. Plavání v pohodě, neoprény byly povolené. Plaval se jeden velký okruh kolem ostrova uprostřed jezera. Bójky byly daleko, takže dost místa na plavání pro všechny. Bylo trochu chladno, tak na kolo jsem si raději vzal návleky na ruce. Až na jeden cca 500m dlouhý úsek byl na trati kola krásně hladký asfalt, po kterém se jelo parádně. Ve druhém okruhu mě předjížděl Lukáš, chvíli jsem mu jel na dohled, ale pak se mi vzdálil. V závěru cyklistiky už jsem klasicky trochu tuhnul, ale byl z toho dobrý mezičas, který dával reálnou naději dokončit závod pod 5 hodin. Běžecká část – 3 okruhy, první byl takový seznamovací, ale běželo se mi dobře. Na otočce po prvním okruhu jsem zjistil, že Lukáš přede mnou není až tak daleko, cítil jsem se dobře, tak jsem do druhého okruhu zrychlil. Asi kilometr před koncem druhého okruhu jsem dobíhal Lukáše, který hlásil 4:14 čas od startu. Říkal jsem mu, že už jen jeden okruh a musíme to dát pod 5 hodin. I ve třetím okruhu se mi docela dařilo držet nastavené tempo a nakonec z toho bylo zlepšení mého 4 roky starého nejrychlejšího času na půlce o 2 minuty. Výsledný čas 4:55:01. Lukáš to stihnul pod 5 hodin taky. Na první půlku navíc v první závodní sezóně super výsledek. Celkově moc pěkný závod. Ze závodů co jsem zatím absolvoval se mi tratě líbily asi nejvíce. Pro nás jen trochu škoda, že to máme přes celou republiku. Účast ale stojí za to.

Výsledky.

MALÝ NÁVRAT VELKÉHO MUŽE.

Na úvod bych si dovolil vysvětlit název celého článku. O malý návrat se jednalo proto, že můj výkon nebyl nijak světový… A velký muž proto, že jsem během mého dvouletého nesportování poměrně dost přibral :-D Navzdory tomu jsem se před týdnem zúčastnil závodu v Zell am See.

Před třičtvrtě rokem na mě pod vánočním stromečkem čekal zajímavý dárek. Startovné na IRONMAN 70.3 Zell am See. Tímto mě potěšila moje přítelkyně Peťa. S tréninkem jsem začal hned v lednu, ale k mému údivu to vůbec nešlo snadno. Abych se ještě víc namotivoval, pořídil jsem si nové kolo. Časovkářský speciál s designem fimy UAX! Horko těžko jsem začal zase běhat, plavat a jezdit na kole. Zdaleka jsem nedosáhl tréninkových dávek z dřívější doby, ale postupně jsem zhubnul pár kilo a připomněl si jednotlivé disciplíny. Jako doplněk tréninku jsem zvolil i crossfit. Musím říct, že je to pěkná dřina! Osm měsíců uteklo jako voda a závod byl tu.

Zell am See je nádherné městečko na břehu jezera Zeller See. Atmosféru umocňuje kulisa závodu IRONMAN, kterým žije celé široké okolí. Na prohlížení města a okolí však před závodem není příliš času. V sobotu probíhá rozprava se všemi důležitými informacemi, vyzvednutí startovního čísla, batohu a ukládání kola a všech potřebných věcí do depa. Malou nevýhodou byla větší vzdálenost mezi depem a centrem závodu. IRONMAN vesnička a cíl závodu byli umístěny přímo v centru Zell am See, ale depo bylo asi 1,5 km daleko na jižním okraji jezera. Sice jsme byli trochu uchození, ale všechno jsme zvládli. Zbývalo se už jen dobře vyspat na závod.

V neděli 27. srpna se na start IRONMAN 70.3 Zell am See postavilo přes dva a půl tisíce závodníků v neoprenech. Rolling start trval asi 30 minut a já se dostal do vody až poté, co první profesionální závodnice ukončila svoji plaveckou část. Na stopkách mi začaly přibývat vteřiny a minuty. Před závodem jsem si dal celkem rozumný cíl. Dokončit, a pokud to půjde, tak dokončit pod 6 hodin. S plaváním a cyklistikou jsem byl spokojený. Během 90 km jízdy na kole nás čekal pořádný kopec dlouhý cca 13 km se závěrečným 14% stoupáním. Musím říct, že mi to uteklo velmi rychle a jako odměna byl pekelně dlouhý sjezd. Ani jsem se nenadál a po 3 hodinách jsem byl zpátky v depu a obouval si boty na běh. Otočil jsem číslo dopředu, nasadil kšiltovku a vyběhl. Na čas pod 6 hodin jsem velkou rezervu a mohl jsem běžet v klidu. Toho jsem držel a nikam jsem nespěchal. „Když už to bylo tak drahé, tak si to užiju co nejdéle!“ Říkal jsem si :-D Jediné, co mi běh trochu znepříjemnilo, byly křeče v břiše. Trápily mě asi 6 km, ale poměrně jednoduchým biomechanickým pochodem jsem se jich zbavoval. Závěrečný půlmaraton a celý závod se mi podařilo dokončit. Vešel jsem se pod 6 hodin s desetiminutovou rezervou, takže spokojenost. Podporu před závodem, během něj i po něm mi poskytovala Peťa (řečená Beruška), moji rodičové a stínová švagrová s doprovodem.

Výsledky.

Můj první značkový IRONMAN.

A byl tady – den s velkým I a velkým M. Můj první značkový IRONMAN! IM 70.3 Zell am See – Kaprun – závod mezi ledovcem, horami a jezerem.

Moc jsem se těšila, i když to s formou na začátku týdne vypadalo spíš blbě, ale vyčkávala jsem na neděli. Ve čtvrtek jsem si projela trať cyklistiky. Největším strašákem pro mě byl kopec, kde se měla nastoupat třetina z celkových 1800 m a překonat sedlo Filzensattel se 14 % stoupáním. Při mé zkušební jízdě mě kopec naprosto odrovnal. Cyklistiku jsem odhadovala minimálně na 3,5 hodiny. Po kole jsem vyzkoušela i jezero, nádherně čistá voda odhalovala řasy a obří ryby.

Za SK Fuga jsme se na start nakonec postavili jen dva – Honza Hrabec a já. Bohužel jsme se mezi 2500 závodníky ztratili, takže krátké pozdravení ráno v depu nám muselo na povzbuzení stačit. Před startem jsme měli vyhrazen prostor pro rozplavání. Následoval rolling start – start kdy nejprve odstartovali profíci a my až za nimi ve vlnách podle výkonosti, čas měl každý měřen přesně podle čipu. Byla to naprostá paráda, žádné kopance, rány do hlavy, tahání a topení, jen pohodové nedělní plavání. Svůj čas jsem podle loňského Czechmana odhadla na 33 minut a přestože jsem plavání v létě moc nedala, vyšlo to na minutu přesně. Ve vodě jsme urazili jednu dlouhou délku tam a zase zpět. Na výběhu čekali organizátoři a pomáhali nám z vody, což mi vlastně taky přišlo vhod.

Rychlý přesun na kolo a ještě rychlejší odpich. Do úzkých uliček vedoucích od jezera jsem vyrazila 35 km/h a byla jsem nejpomalejší. První povzbuzující injekci mi dala Péťa. Holka s hláskem jako konipásek tentokrát řvala „Kájo, Kájo, do toho!“, div si plíce nestrhala. A za chvíli zase naši! Bylo to fantastické. Všechny cesty byly úplně uzavřené, projížděli jsme rychlostky i tunely úplně bez obav. A pak to přišlo. Mírné zákeřné stoupání. Já jsem ale věděla jak na to. To, že jsem si kolo projela dopředu, bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Přesně jsem věděla, co mě kde čeká. Jak si rozložit síly. Kdy se najíst, abych v konečném stoupání nezdechla. A vyplatilo se. Strašák se rozplynul a já jsem brala jednoho závodníka za druhým. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem to já, kdo předjížděl. Vrátila jsem to všem špekounům, co mě předjely cestou dolů. Poslední skoro-rovinka před Dientenem, první diváci po dlouhé době, občerstvovačka a začalo to. Brutální stoupák, kde se začalo supět a opravovat kola, ti slabší dokonce ze svých strojů slezli. Mně se jelo fajn. Tak fajn, že jsem si úplný závěr ještě lajzla ze sedla a předjela další skupinku. Na Filzensattel nás čekali diváci, fotografové a kravky. Následoval prudký sjezd v serpentinách až k Maria Alm. V zatáčkách byly instalovány matrace. Já se sjezdů bojím a vždycky brzdím i očima. Tentokrát jsem si to ale dovolila nechat rozjet a dokonce jsem i pár závodníků předjela. Pak následovalo pár poklidných kilometrů a konečně Zell am See, kde nastala ta pravá divácká vřava. Celé Zell am See a celý Kaprun byl na nohou, lemoval trať a mával vlajkami. Kolo jsem zajela za 2:54, nad očekávání.

Až když jsem tlačila kolo do depa, tak mi došlo, jak moc jsem rozbitá. Na to se ale nehraje, takže rychle do tenisek a dvě kola podél jezera. Probíhalo se opět městečkem, kde zase řádili fanoušci, mezi nimi i Hrabcovi v barvách SK Fuga. Rozběhla jsem to docela pěkně. Chvíli jsem se předbíhala s bulharskou závodnicí Butko, kterou jsem odhadovala na svou věkovku, ale pak jsem se dostala do vedení. Ve druhém kole mě začalo píchat v koleni. Přede mnou bylo ale už jen 10 km, takže jsem se na nějaké to bebínko vykašlala. Byla jsem odhodlaná nepustit Butko znova před sebe. Šlapala mi na paty, ale byl to docela dobrý hnací motor. Poslední metry už opravdu bolely. Těsně před cílem jsem si ještě sama pro sebe udělala pár bolestných grimas, ale po červeném koberci jsem už sprintovala s úsměvem na rtech. Přesně podle instruktáže pana komentátora – tak, abych měla hezkou finišerskou, no ne?

Se svým výkonem jsem spokojená. Jak dokazovalo moje rozbolavělé tělo, dala jsem do toho všechno. Čas 5:29 byl s tímto profilem vynikající a 13. místo v kategorii F 25-29 taky. Co však bylo nade vše očekávání a doposud zůstávalo jen jako nejtajnější přání ve skrytu duše, bylo získání slotu na MS 2018. Je to tak! Příští rok se zúčastním mistrovství světa Ironman 70.3 v Jižní Africe! Pořád tomu nemůžu uvěřit!

Byl to nádherný zážitek, dechberoucí krajina, výhledy a velkolepý závod. Zorganizováno do posledního detailu.

Všem svým fanouškům tam i tady moc děkuji za podporu. Bez vás by to nešlo! Díky!

Výsledky.

Půlka v trošku náročnejsích podmínkach.

V sobotu 15.7. se konal druhý ročník závodu na halfironmanských distancích Pálava Race. Z našeho týmu se závodu účastnili: Vilém, Martin, Adam. Závod se jede v krásném prostředí Pálavy na jižní Moravě. Letošní ročník byl okořeněn účastí Filipa Ospalého, který zde absolvoval svůj poslední závod své bohaté a úspěšné kariéry. Díky obrátkovým tratím jsme i my závodící daleko za ním mohli pozorovat, jak mu to pořád parádně jde.

Plave se v nádrži Nové Mlýny – tady jsem byl trochu zklamán čistotou a možnostmi vstupu do vody. Jedná se o největší nádrž na jižní Moravě a když začne foukat, vytvoří se pěkné vlny – letos kvůli nim pořadatelé zkrátili plavání údajně o cca 200m. Navíc kvůli teplotě vody hrozil zákaz použití neoprénu. Teplota vody se v týdnu před závodem pohybovala kolem 26C. Těsně před závodem pršelo a dost se ochladilo, takže neoprény nakonec povolili. Plave se jeden velký okruh. Při pohledu na rozmístění bóji určujících trať téměř v nedohlednu na rozbouřené vodní hladině to nevypadalo moc příjemně.

Cyklistická trať je obrátková z Pavlova do Lednice a zpět. Má to výhodu v kontrolování rozestupů mezi soupeři. Kvalita asfaltu není moc vysoká, ale jet se na tom dá. Téměř celá trať cyklistiky byla pro běžný provoz uzavřena. Silnice nejsou moc široké a míjet se tam ještě s auty mohlo být trochu nebezpečné. Jede se 3x tam a zpět. Letos to bylo tam s větrem, zpátky proti.

Běžecká část opět obrátková po hrázi novomlýnské nádrže. Celá trasa vede po „asfaltu“ – kvalita ale mizerná. Spíše to jsou nějaké šutry zalité asfaltem. Běží se 3x tam a zpět. Ve směru tam mi trasa při pohledu na nikde nekončící val hráze přišla nekonečná – obrátka v nedohlednu. Při parném a slunečném letním dnu to musí být peklo. Nikde kousek stínu.

Adam: Na závod jsem se těšil, bohužel se pro mě od počátku vyvíjel dost smolně. Na startu plavání jsem si při vstupu do vody pořezal chodidlo o nějaký kámen. Dost to štípalo a nepříjemný byl hlavně ten pocit, že jsem nevěděl, jak moc je noha pořezaná a do toho navíc ta špinavá voda. Ale plaval jsem dál, no spíše bojoval s vlnama. Z českých nádrží na takové vlny nejsem vůbec zvyklý. Letos jsem se plaveckému tréninku věnoval více než v předchozích letech, tak jsem byl zvědav, jak se to projeví v závodě, ale budu si muset počkat. Velké vlny a zkrácené plavání zapříčinily, že čas moc nejde porovnat. Na kole jsem po ujetí osmi kilometrů chytil defekt zadní galusky. To už jsem si říkal, že něco nechce, abych dnešní závod dokončil. Tak jsem zastavil a začal se patlat s tmelem. Ten samozřejmě nebyl nejčerstvější, nakonec se mi povedlo z tuby něco dostat a narvat to do galusky. Mini pumpičkou jsem galusku nafoukl, aby se na tom dalo jet a doufal, že už další defekt nechytím, protože tmel už došel. Pocitově mi oprava trvala věčnost (porovnáním času na tachometru a ve výsledku 10-11minut). Lehce demotivován jsem pokračoval v závodě s cílem alespoň dokončit. Takový propad startovním polem má tu výhodu, že pak člověk už jen předjíždí, což dodá trochu optimismu. Před běžeckou částí jsem měl obavu, jestli půjde běžet s pořezanou nohou. Naštěstí to nemělo téměř žádný vliv a při běhu mě to neomezovalo. Počasí na běh bylo téměř ideální, pod mrakem, občasné přeháňky – i velmi vydatné, jen ten silný vítr nemusel být. Alespoň na běhu mě už nic smolného nepotkalo, běželo se mi dobře. Vzhledem k vývoji závodu jsem s výsledným časem spokojený. Další půlka mám naplánovanou za měsíc v Doksech, tak snad jsem si smůlu už vybral a závod se vydaří lépe.

Vilém: Plavání děs a hrůza. Pro mne plavání v největších vlnách co jsem kdy plaval. Kdyby byly zakázané neopreny, jak reálně velmi hrozilo, tak se po 100 metrech otáčím a balím to. Proto mne mile překvapilo, když hlasatel hlásil polovinu startovního pole ve chvíli, kdy jsem si už bral kolo z depa. Kolo jsem asi přepálil a nebo jsem na kole letos sračka. Prvních 45 km sem se cítil super a druhých 45 jsem totálně tuhnul. Bohužel z toho bylo ještě 2x proti větru, a tak jsem jen smutně koukal, jak se přese mne valí jeden cyklista za druhým. Kolo jsem dojel naprosto na sračky a tomu odpovídal pak i běh. Navíc ten povrch kolem té nádrže, to můžou nazvat asfaltem tak někde na Sibiři. Ale uběhl jsem to a tak letos až na 3 pokus dokončený závod z dlouhých triatlonů. Takže celkem spokojenost. No a doma mne taky začaly bolet chodidla, podíval jsem se na nohy, a byl jsem taky dořezaný z toho výběhu z vody. Ještě teď to bolí.

Martin: Letos moje první půlka. Plavání jsem si užil. Začal jsem z kraje, ať se vyhnu kopancům a byla to dobrá volba. I když čas oproti jiným nic extra, tak velká pohoda a škoda, že se neplavalo více. Na kole do cca 75km to šlo, pak se asi projevila únava z virozy co jsem měl celých 14dní před závodem. Začal jsem se strachovat co budu dělat na běhu, ale po cca 3km jsem se nějak rozběhl a pak to chvíli šlo a pak zase nee. Čekal jsem kdy mě kluci ( Vilém a Adam) sjedou na kole, ale odstup byl stále stejný. Bylo jasné, že se potkáme na běhu. Adam mě bral na cca 8km a jeho tempu se nedalo stíhat. Klobouk dolů před Vilémem, ale konečně jsem si ho odškrtnul. V cíli škaredá, malá medaile, ale finišerské tričko se jim za ty dva tisíce povedlo. Chodidla rozřezané jak od žiletek a ten asfalt na běhu? Hnus. Naštěstí tam jsou krásná panorámata.

Výsledky.

Premiéra na dlouhém triatlonu.

Téměř dva roky od mého vstupu do SK FUGA a prvního krátkého triatlonu, který následoval bezprostředně poté, jsem se postavil na start svého prvního dlouhého triatlonu – Czechmana. Do Starých Ždánic dorazili také týmoví kolegové Viktorem a Vilémem, pozdravil jsem i pár známých z Olomouce, včetně mého parťáka z LH24, tentokrát v roli soupeře.

Jarní běžecká příprava nebyla nikterak optimální, neboť od LH24 jsem měl vleklé problémy střídavě s pravou a levou achilovkou. Z toho důvodu jsem i vynechal plánovaný dubnový maraton v Bratislavě. Naběháno jsem tak měl minimum, bral jsem to ale z té lepší stránky – tělo by mělo být odpočaté . S blížícím se závodem se dostavila i nervozita, a to v intenzitě, kterou jsem už dlouho nepoznal. Projevilo se to například tím, že skupenství mé stolice bylo před závodem podobné jako před mou maturitní zkouškou v roce 2006. Měl jsem ale jasno, že závod si chci především užít a jakkoliv dokončit (tajně jsem si myslel na čas okolo 5:30).

Těsně před startem se dostavili i mí podporovatelé z Brna, se kterými jsem si rychle cvakl fotku v neoprénu a v povzbuzeném módu se postavil na start. Dbal jsem na rady zkušenějších a zařadil do zadních řad více než sedmi stovek plavců. Se startovním výstřelem jsem se natěšený, ale zároveň plný respektu z toho, co mě čeká, vrhnul do vody. Pár kopanců jsem schytal, pár rozdal, ale celkově se mi plavalo velmi dobře, až mě to překvapilo. Z vody jsem vybíhal za 35 minut. Nedostatek zkušeností se projevil hned v prvním depu, kde jsem ze sebe soukal neoprén snad celou věčnost. Ty minuty, které jsem díky němu ušetřil ve vodě, jsem hezky ztratil v depu . Na kolo jsem se těšil a taky jsem si jej užil. Jelo se krásně, byla to téměř rovina, musel jsem se hlídat, ať to nenarvu s zůstanou mi síly na běh. Nevěděl jsem, co to se mnou udělá. Stejně tak jsem netušil, jak správně jíst, tak jsem zvolil kombinaci tyčinek a gelů. Na prvních pěti kilometrech běhu mi pak křeče v břiše daly jasně najevo, že to nebyla dobrá volba. Běh už bolel, ale celkem se mi dařilo držet tempo okolo 5:30, což bylo vzhledem k nulovému jarnímu tréninku dobré. Druhá půlka běhu už byla lepší, nohy se rozběhly, křeče ustoupily, bojoval jsem už pouze s horkem a sám se sebou. Oba dva boje jsem zvítězil a zcela šťasten doběhl do cíle. Dosáhl jsem času 5:12, což bylo naprosto nad má očekávání.

Viktor doběhl do cíle v čase 5:30, Vilém to zabalil někde v půlce běhu.

První „půlku“ mám tedy za sebou a považuji to za úspěšný krok na cestě k plnotučnému ironmanovi, kterého bych rád zdolal příští rok.

Výsledky.

Osobák a 3. místo celkově.

Pálava Race je nový závod na listině domácích polovičních ironmanů s místem konání v Pavlově. Plave se v obrovské nádrži Nové Mlýny a při cyklistice se podíváte až do Lednice. Já jsem na start nakonec za SK Fuga dorazila sama v doprovodu Ondry, co by podpory.

Na závod jsme to měli blízko, takže jsme vyrazili až v neděli. První stresy tedy začali už před závodem. Měli jsme si radši udělat větší časovou rezervu, takhle jsme na poslední chvíli hledali objížďky uzavírek, abychom se vůbec včas dostavili k registraci. Naštěstí jsme to stihli asi 10 minut před koncem a začal nový kolotoč s chystáním věcí do depa, rozpravou, předzávodním lítáním na záchod a oblíkáním do neoprenu. Fakt jsem to stihla jen tak tak, a s bušícím srdcem jsem se postavila na start. Z rozpravy jsem slyšela tak polovinu, popis plavání jsem vypustila úplně. Však co, rozhlédla jsem se, přepočítala bójky (4) a doufala, že cyklistika a běh bude taky nějak značený. No nebyl to moc dobrý nápad. Bójek bylo ve vodě samozřejmě daleko víc a já jsem sice plavala za skupinou, ale byla jsem dost nepříjemně dezorientovaná. Chybělo mi povědomí o tom, kde bude konec, docela špatně se mi plavalo a u páté bójky už mi přišlo, že jsem ve vodě celou věčnost. Podařilo se mi mrknout na hodinky, ukazovali 26 minut a do konce zbýval ještě pořádný kus…To teda bude výsledek. Po výběhu z vody jsem byla docela mile šokovaná časem 31 minut. Asi nějaký posun v čase nebo co…

Samozřejmě jsem před závodem nestihla posvačit, tak jak bych si představovala, a s hydratací to bylo taky dost mizerné. Není proto divu, že se mi po plavání točila hlava. Dost neohrabaně jsem vyjela první kopeček k točce kola. Hodila jsem do sebe sousto své tyčinky a svět náhle začal dostávat ostřejší obrysy…to by bylo… teď do Lednice. Cyklistika měla rovinatý, mírně zvlněný profil a dal by se zajet i docela pěkný čas, nebýt nepěkného asfaltu při cestě z Milovic na Bulhary. Bulhary zato ale nabízely skutečně luxusní asfalt a lehký sjezd, takže taková malá odměna. Pak ale přišel korek před Lednicí. Dost úzká cestička mezi polemi sváděla některé joudy v autech, aby se zařadili za cyklisty a vytvořili tak nepřekonatelnou kolonu aut a cyklistů, která se rozjela, až při rozšíření cesty. Pak kousek městem ke kruháči, kde byla druhá točka a další kámen úrazu. Kruháč byl patrně zdejším klíčovým dopravním uzlem a proto zase zasekaný. Nejbizarnějším zážitkem pro mě bylo, když se přede mě na kruháči zařadilo obří SUVéčko a donutilo mě zastavit, po důkladném rozhlédnutí vpravo a vlevo se rozjelo, aby znova zastavilo přímo v kruháči a osazenstvo auta se tak mohlo nešťastného regulovčíka dotázat kudy tudy na zámek Lednice…

Během tří kol cyklistiky jsem zjistila, že před mnou jsou dvě ženy, bohužel se mi je nedařilo dotáhnout, spíš naopak. Předchozího dne jsem si v rámci svatebního shonu a příprav moc neodpočinula a v nohách se to projevilo. Už se z nich nedalo vymáčknout víc. Navíc se na občerstvovačkách nepodávalo jídlo, takže jsem celý závod postavila na své jediné tyčince. Při přechodu na běh mě k tomu ještě děsně rozbolelo koleno, takže první kolečko bylo takové spíš regenerační.

Vzhledem k teplotám, které se ten den vyšplhaly až k tropickým hodnotám, byl průběh běžecké části dost předvídatelný. Startovní pole se rozdělilo na tři skupiny – mrtvoly svíjející se v agonii kolem trati, víkendoví běžci (moje skupina) a supermani, kteří byli schopni ještě čas od času zařadit i závodní tempo. Na běhu jsem objevila krásu šťavnatých pomerančů, které nabízeli na občerstvovačkách (vždy je třeba najít motivaci, proč pokračovat dál…) Co se týče pořadí, držela jsem si stabilní 3. místo v ženách a i když jsem snad náskok trošku stahovala, potřebovala bych ještě tak půlden na dotažení té první.

Takže jsem si nakonec doběhla celkem v pohodě jako třetí žena. Navíc vyhlášená jako první v kategorii 18-24 let, což ve svých 26 letech považuji za úspěch, kterého docílí málokdo . Je tam ale nový osobák 5:12, takže docela spokojenost. Děkuji Ondrovi a Peťce za fotky.

Výsledky.