Premiéra na půlce pod 5 a osobák k tomu.

V sobotu 2. 9. 2017 proběhl již 15. ročník závodu Doksyrace 2017. Závodu, který probíhá v okolí Máchova jezera. Z našeho týmu se zúčastnili – Adam a Lukáš. Pro Adama to byl již několikátý závod na halfironmanových distancích, ale pro mne to byla premiéra, kterou jsem myslím zvládl (aspoň si to myslím), ale posouzení nechám třeba na Adamovi.

Po příchodu a registraci v závodním sektoru, kde jsme si nachystali veškeré věci do depa, jsme se šli podívat na startovní pláž. V dálce, jak jsem viděl krásně žluté bóje, tak jsem si hned pomyslel, že plavčo bude z mé strany hodně náročné. O chvíli později nám pořadatelé sdělili, že start závodu bude o 15 minut posunut a nervozita stoupala. Závod odstartoval a cca 200 závodníků se vrhlo do klidných vod Máchova jezera. Zpočátku jsem dostal pár facek a nějaký kopanec, ale pak už to šlo. Zhruba po 35 minutách jsme měli první část závodu za sebou a vzhůru na kolo. Cyklistická trat´ se konala na přilehlých komunikacích obce Doksy a okolí. Jely se celkem 3 okruhy po kvalitních mírně zvlněných silnicích v lesním prostředí s jednou občerstvovací stanicí v každém okruhu s bidony, gely, banány a tyčinkami. Běh závodu se odehrával v prostoru startu a cíle, taktéž na třech okruzích tvořených z asfaltového povrchu a z části na písčitých lesních cestách.

Lukáš:

Před závodem jsem byl nervózní, i když to možná tak nevypadalo, ale odstartováním to se mě vše spadlo. Nevěděl jsem, co přesně očekávat od tak dlouhé plavecké distance, kterou jsem ještě nikdy před tím neabsolvoval. Cyklistická část závodu se mi jela do 80 km dobře, pak jsem již cítil nohy a mírnou únavu, nicméně s časem jsem byl spokojen. No a běh to už bylo jiné kafe. Nohy mi moc nešly hned od začátku a jen jsem čekal, kdy mě Adam opět dostihne. Také se tak stalo na konci druhého okruhu. Konec závodu, tak to jsem měl už dva medvědy na zádech, ale stále jsem si říkal, že to musím dát pod pět hodin. Nakonec se mi to podařilo a jsem se svou premiérou spokojen.

Adam:

Podařený závod na závěr sezóny. I přes hrozivou předpověď počasí panovaly v den závodu téměř ideální podmínky. Konečně se mi vyhnuly problémy s vybavením - (netěsnící plavecké brýle, defekty na kole), tak jsem se mohl soustředit jen na závodění. Plavání v pohodě, neoprény byly povolené. Plaval se jeden velký okruh kolem ostrova uprostřed jezera. Bójky byly daleko, takže dost místa na plavání pro všechny. Bylo trochu chladno, tak na kolo jsem si raději vzal návleky na ruce. Až na jeden cca 500m dlouhý úsek byl na trati kola krásně hladký asfalt, po kterém se jelo parádně. Ve druhém okruhu mě předjížděl Lukáš, chvíli jsem mu jel na dohled, ale pak se mi vzdálil. V závěru cyklistiky už jsem klasicky trochu tuhnul, ale byl z toho dobrý mezičas, který dával reálnou naději dokončit závod pod 5 hodin. Běžecká část – 3 okruhy, první byl takový seznamovací, ale běželo se mi dobře. Na otočce po prvním okruhu jsem zjistil, že Lukáš přede mnou není až tak daleko, cítil jsem se dobře, tak jsem do druhého okruhu zrychlil. Asi kilometr před koncem druhého okruhu jsem dobíhal Lukáše, který hlásil 4:14 čas od startu. Říkal jsem mu, že už jen jeden okruh a musíme to dát pod 5 hodin. I ve třetím okruhu se mi docela dařilo držet nastavené tempo a nakonec z toho bylo zlepšení mého 4 roky starého nejrychlejšího času na půlce o 2 minuty. Výsledný čas 4:55:01. Lukáš to stihnul pod 5 hodin taky. Na první půlku navíc v první závodní sezóně super výsledek. Celkově moc pěkný závod. Ze závodů co jsem zatím absolvoval se mi tratě líbily asi nejvíce. Pro nás jen trochu škoda, že to máme přes celou republiku. Účast ale stojí za to.

Výsledky.

MALÝ NÁVRAT VELKÉHO MUŽE.

Na úvod bych si dovolil vysvětlit název celého článku. O malý návrat se jednalo proto, že můj výkon nebyl nijak světový… A velký muž proto, že jsem během mého dvouletého nesportování poměrně dost přibral :-D Navzdory tomu jsem se před týdnem zúčastnil závodu v Zell am See.

Před třičtvrtě rokem na mě pod vánočním stromečkem čekal zajímavý dárek. Startovné na IRONMAN 70.3 Zell am See. Tímto mě potěšila moje přítelkyně Peťa. S tréninkem jsem začal hned v lednu, ale k mému údivu to vůbec nešlo snadno. Abych se ještě víc namotivoval, pořídil jsem si nové kolo. Časovkářský speciál s designem fimy UAX! Horko těžko jsem začal zase běhat, plavat a jezdit na kole. Zdaleka jsem nedosáhl tréninkových dávek z dřívější doby, ale postupně jsem zhubnul pár kilo a připomněl si jednotlivé disciplíny. Jako doplněk tréninku jsem zvolil i crossfit. Musím říct, že je to pěkná dřina! Osm měsíců uteklo jako voda a závod byl tu.

Zell am See je nádherné městečko na břehu jezera Zeller See. Atmosféru umocňuje kulisa závodu IRONMAN, kterým žije celé široké okolí. Na prohlížení města a okolí však před závodem není příliš času. V sobotu probíhá rozprava se všemi důležitými informacemi, vyzvednutí startovního čísla, batohu a ukládání kola a všech potřebných věcí do depa. Malou nevýhodou byla větší vzdálenost mezi depem a centrem závodu. IRONMAN vesnička a cíl závodu byli umístěny přímo v centru Zell am See, ale depo bylo asi 1,5 km daleko na jižním okraji jezera. Sice jsme byli trochu uchození, ale všechno jsme zvládli. Zbývalo se už jen dobře vyspat na závod.

V neděli 27. srpna se na start IRONMAN 70.3 Zell am See postavilo přes dva a půl tisíce závodníků v neoprenech. Rolling start trval asi 30 minut a já se dostal do vody až poté, co první profesionální závodnice ukončila svoji plaveckou část. Na stopkách mi začaly přibývat vteřiny a minuty. Před závodem jsem si dal celkem rozumný cíl. Dokončit, a pokud to půjde, tak dokončit pod 6 hodin. S plaváním a cyklistikou jsem byl spokojený. Během 90 km jízdy na kole nás čekal pořádný kopec dlouhý cca 13 km se závěrečným 14% stoupáním. Musím říct, že mi to uteklo velmi rychle a jako odměna byl pekelně dlouhý sjezd. Ani jsem se nenadál a po 3 hodinách jsem byl zpátky v depu a obouval si boty na běh. Otočil jsem číslo dopředu, nasadil kšiltovku a vyběhl. Na čas pod 6 hodin jsem velkou rezervu a mohl jsem běžet v klidu. Toho jsem držel a nikam jsem nespěchal. „Když už to bylo tak drahé, tak si to užiju co nejdéle!“ Říkal jsem si :-D Jediné, co mi běh trochu znepříjemnilo, byly křeče v břiše. Trápily mě asi 6 km, ale poměrně jednoduchým biomechanickým pochodem jsem se jich zbavoval. Závěrečný půlmaraton a celý závod se mi podařilo dokončit. Vešel jsem se pod 6 hodin s desetiminutovou rezervou, takže spokojenost. Podporu před závodem, během něj i po něm mi poskytovala Peťa (řečená Beruška), moji rodičové a stínová švagrová s doprovodem.

Výsledky.

Můj první značkový IRONMAN.

A byl tady – den s velkým I a velkým M. Můj první značkový IRONMAN! IM 70.3 Zell am See – Kaprun – závod mezi ledovcem, horami a jezerem.

Moc jsem se těšila, i když to s formou na začátku týdne vypadalo spíš blbě, ale vyčkávala jsem na neděli. Ve čtvrtek jsem si projela trať cyklistiky. Největším strašákem pro mě byl kopec, kde se měla nastoupat třetina z celkových 1800 m a překonat sedlo Filzensattel se 14 % stoupáním. Při mé zkušební jízdě mě kopec naprosto odrovnal. Cyklistiku jsem odhadovala minimálně na 3,5 hodiny. Po kole jsem vyzkoušela i jezero, nádherně čistá voda odhalovala řasy a obří ryby.

Za SK Fuga jsme se na start nakonec postavili jen dva – Honza Hrabec a já. Bohužel jsme se mezi 2500 závodníky ztratili, takže krátké pozdravení ráno v depu nám muselo na povzbuzení stačit. Před startem jsme měli vyhrazen prostor pro rozplavání. Následoval rolling start – start kdy nejprve odstartovali profíci a my až za nimi ve vlnách podle výkonosti, čas měl každý měřen přesně podle čipu. Byla to naprostá paráda, žádné kopance, rány do hlavy, tahání a topení, jen pohodové nedělní plavání. Svůj čas jsem podle loňského Czechmana odhadla na 33 minut a přestože jsem plavání v létě moc nedala, vyšlo to na minutu přesně. Ve vodě jsme urazili jednu dlouhou délku tam a zase zpět. Na výběhu čekali organizátoři a pomáhali nám z vody, což mi vlastně taky přišlo vhod.

Rychlý přesun na kolo a ještě rychlejší odpich. Do úzkých uliček vedoucích od jezera jsem vyrazila 35 km/h a byla jsem nejpomalejší. První povzbuzující injekci mi dala Péťa. Holka s hláskem jako konipásek tentokrát řvala „Kájo, Kájo, do toho!“, div si plíce nestrhala. A za chvíli zase naši! Bylo to fantastické. Všechny cesty byly úplně uzavřené, projížděli jsme rychlostky i tunely úplně bez obav. A pak to přišlo. Mírné zákeřné stoupání. Já jsem ale věděla jak na to. To, že jsem si kolo projela dopředu, bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Přesně jsem věděla, co mě kde čeká. Jak si rozložit síly. Kdy se najíst, abych v konečném stoupání nezdechla. A vyplatilo se. Strašák se rozplynul a já jsem brala jednoho závodníka za druhým. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem to já, kdo předjížděl. Vrátila jsem to všem špekounům, co mě předjely cestou dolů. Poslední skoro-rovinka před Dientenem, první diváci po dlouhé době, občerstvovačka a začalo to. Brutální stoupák, kde se začalo supět a opravovat kola, ti slabší dokonce ze svých strojů slezli. Mně se jelo fajn. Tak fajn, že jsem si úplný závěr ještě lajzla ze sedla a předjela další skupinku. Na Filzensattel nás čekali diváci, fotografové a kravky. Následoval prudký sjezd v serpentinách až k Maria Alm. V zatáčkách byly instalovány matrace. Já se sjezdů bojím a vždycky brzdím i očima. Tentokrát jsem si to ale dovolila nechat rozjet a dokonce jsem i pár závodníků předjela. Pak následovalo pár poklidných kilometrů a konečně Zell am See, kde nastala ta pravá divácká vřava. Celé Zell am See a celý Kaprun byl na nohou, lemoval trať a mával vlajkami. Kolo jsem zajela za 2:54, nad očekávání.

Až když jsem tlačila kolo do depa, tak mi došlo, jak moc jsem rozbitá. Na to se ale nehraje, takže rychle do tenisek a dvě kola podél jezera. Probíhalo se opět městečkem, kde zase řádili fanoušci, mezi nimi i Hrabcovi v barvách SK Fuga. Rozběhla jsem to docela pěkně. Chvíli jsem se předbíhala s bulharskou závodnicí Butko, kterou jsem odhadovala na svou věkovku, ale pak jsem se dostala do vedení. Ve druhém kole mě začalo píchat v koleni. Přede mnou bylo ale už jen 10 km, takže jsem se na nějaké to bebínko vykašlala. Byla jsem odhodlaná nepustit Butko znova před sebe. Šlapala mi na paty, ale byl to docela dobrý hnací motor. Poslední metry už opravdu bolely. Těsně před cílem jsem si ještě sama pro sebe udělala pár bolestných grimas, ale po červeném koberci jsem už sprintovala s úsměvem na rtech. Přesně podle instruktáže pana komentátora – tak, abych měla hezkou finišerskou, no ne?

Se svým výkonem jsem spokojená. Jak dokazovalo moje rozbolavělé tělo, dala jsem do toho všechno. Čas 5:29 byl s tímto profilem vynikající a 13. místo v kategorii F 25-29 taky. Co však bylo nade vše očekávání a doposud zůstávalo jen jako nejtajnější přání ve skrytu duše, bylo získání slotu na MS 2018. Je to tak! Příští rok se zúčastním mistrovství světa Ironman 70.3 v Jižní Africe! Pořád tomu nemůžu uvěřit!

Byl to nádherný zážitek, dechberoucí krajina, výhledy a velkolepý závod. Zorganizováno do posledního detailu.

Všem svým fanouškům tam i tady moc děkuji za podporu. Bez vás by to nešlo! Díky!

Výsledky.

Půlka v trošku náročnejsích podmínkach.

V sobotu 15.7. se konal druhý ročník závodu na halfironmanských distancích Pálava Race. Z našeho týmu se závodu účastnili: Vilém, Martin, Adam. Závod se jede v krásném prostředí Pálavy na jižní Moravě. Letošní ročník byl okořeněn účastí Filipa Ospalého, který zde absolvoval svůj poslední závod své bohaté a úspěšné kariéry. Díky obrátkovým tratím jsme i my závodící daleko za ním mohli pozorovat, jak mu to pořád parádně jde.

Plave se v nádrži Nové Mlýny – tady jsem byl trochu zklamán čistotou a možnostmi vstupu do vody. Jedná se o největší nádrž na jižní Moravě a když začne foukat, vytvoří se pěkné vlny – letos kvůli nim pořadatelé zkrátili plavání údajně o cca 200m. Navíc kvůli teplotě vody hrozil zákaz použití neoprénu. Teplota vody se v týdnu před závodem pohybovala kolem 26C. Těsně před závodem pršelo a dost se ochladilo, takže neoprény nakonec povolili. Plave se jeden velký okruh. Při pohledu na rozmístění bóji určujících trať téměř v nedohlednu na rozbouřené vodní hladině to nevypadalo moc příjemně.

Cyklistická trať je obrátková z Pavlova do Lednice a zpět. Má to výhodu v kontrolování rozestupů mezi soupeři. Kvalita asfaltu není moc vysoká, ale jet se na tom dá. Téměř celá trať cyklistiky byla pro běžný provoz uzavřena. Silnice nejsou moc široké a míjet se tam ještě s auty mohlo být trochu nebezpečné. Jede se 3x tam a zpět. Letos to bylo tam s větrem, zpátky proti.

Běžecká část opět obrátková po hrázi novomlýnské nádrže. Celá trasa vede po „asfaltu“ – kvalita ale mizerná. Spíše to jsou nějaké šutry zalité asfaltem. Běží se 3x tam a zpět. Ve směru tam mi trasa při pohledu na nikde nekončící val hráze přišla nekonečná – obrátka v nedohlednu. Při parném a slunečném letním dnu to musí být peklo. Nikde kousek stínu.

Adam: Na závod jsem se těšil, bohužel se pro mě od počátku vyvíjel dost smolně. Na startu plavání jsem si při vstupu do vody pořezal chodidlo o nějaký kámen. Dost to štípalo a nepříjemný byl hlavně ten pocit, že jsem nevěděl, jak moc je noha pořezaná a do toho navíc ta špinavá voda. Ale plaval jsem dál, no spíše bojoval s vlnama. Z českých nádrží na takové vlny nejsem vůbec zvyklý. Letos jsem se plaveckému tréninku věnoval více než v předchozích letech, tak jsem byl zvědav, jak se to projeví v závodě, ale budu si muset počkat. Velké vlny a zkrácené plavání zapříčinily, že čas moc nejde porovnat. Na kole jsem po ujetí osmi kilometrů chytil defekt zadní galusky. To už jsem si říkal, že něco nechce, abych dnešní závod dokončil. Tak jsem zastavil a začal se patlat s tmelem. Ten samozřejmě nebyl nejčerstvější, nakonec se mi povedlo z tuby něco dostat a narvat to do galusky. Mini pumpičkou jsem galusku nafoukl, aby se na tom dalo jet a doufal, že už další defekt nechytím, protože tmel už došel. Pocitově mi oprava trvala věčnost (porovnáním času na tachometru a ve výsledku 10-11minut). Lehce demotivován jsem pokračoval v závodě s cílem alespoň dokončit. Takový propad startovním polem má tu výhodu, že pak člověk už jen předjíždí, což dodá trochu optimismu. Před běžeckou částí jsem měl obavu, jestli půjde běžet s pořezanou nohou. Naštěstí to nemělo téměř žádný vliv a při běhu mě to neomezovalo. Počasí na běh bylo téměř ideální, pod mrakem, občasné přeháňky – i velmi vydatné, jen ten silný vítr nemusel být. Alespoň na běhu mě už nic smolného nepotkalo, běželo se mi dobře. Vzhledem k vývoji závodu jsem s výsledným časem spokojený. Další půlka mám naplánovanou za měsíc v Doksech, tak snad jsem si smůlu už vybral a závod se vydaří lépe.

Vilém: Plavání děs a hrůza. Pro mne plavání v největších vlnách co jsem kdy plaval. Kdyby byly zakázané neopreny, jak reálně velmi hrozilo, tak se po 100 metrech otáčím a balím to. Proto mne mile překvapilo, když hlasatel hlásil polovinu startovního pole ve chvíli, kdy jsem si už bral kolo z depa. Kolo jsem asi přepálil a nebo jsem na kole letos sračka. Prvních 45 km sem se cítil super a druhých 45 jsem totálně tuhnul. Bohužel z toho bylo ještě 2x proti větru, a tak jsem jen smutně koukal, jak se přese mne valí jeden cyklista za druhým. Kolo jsem dojel naprosto na sračky a tomu odpovídal pak i běh. Navíc ten povrch kolem té nádrže, to můžou nazvat asfaltem tak někde na Sibiři. Ale uběhl jsem to a tak letos až na 3 pokus dokončený závod z dlouhých triatlonů. Takže celkem spokojenost. No a doma mne taky začaly bolet chodidla, podíval jsem se na nohy, a byl jsem taky dořezaný z toho výběhu z vody. Ještě teď to bolí.

Martin: Letos moje první půlka. Plavání jsem si užil. Začal jsem z kraje, ať se vyhnu kopancům a byla to dobrá volba. I když čas oproti jiným nic extra, tak velká pohoda a škoda, že se neplavalo více. Na kole do cca 75km to šlo, pak se asi projevila únava z virozy co jsem měl celých 14dní před závodem. Začal jsem se strachovat co budu dělat na běhu, ale po cca 3km jsem se nějak rozběhl a pak to chvíli šlo a pak zase nee. Čekal jsem kdy mě kluci ( Vilém a Adam) sjedou na kole, ale odstup byl stále stejný. Bylo jasné, že se potkáme na běhu. Adam mě bral na cca 8km a jeho tempu se nedalo stíhat. Klobouk dolů před Vilémem, ale konečně jsem si ho odškrtnul. V cíli škaredá, malá medaile, ale finišerské tričko se jim za ty dva tisíce povedlo. Chodidla rozřezané jak od žiletek a ten asfalt na běhu? Hnus. Naštěstí tam jsou krásná panorámata.

Výsledky.

Premiéra na dlouhém triatlonu.

Téměř dva roky od mého vstupu do SK FUGA a prvního krátkého triatlonu, který následoval bezprostředně poté, jsem se postavil na start svého prvního dlouhého triatlonu – Czechmana. Do Starých Ždánic dorazili také týmoví kolegové Viktorem a Vilémem, pozdravil jsem i pár známých z Olomouce, včetně mého parťáka z LH24, tentokrát v roli soupeře.

Jarní běžecká příprava nebyla nikterak optimální, neboť od LH24 jsem měl vleklé problémy střídavě s pravou a levou achilovkou. Z toho důvodu jsem i vynechal plánovaný dubnový maraton v Bratislavě. Naběháno jsem tak měl minimum, bral jsem to ale z té lepší stránky – tělo by mělo být odpočaté . S blížícím se závodem se dostavila i nervozita, a to v intenzitě, kterou jsem už dlouho nepoznal. Projevilo se to například tím, že skupenství mé stolice bylo před závodem podobné jako před mou maturitní zkouškou v roce 2006. Měl jsem ale jasno, že závod si chci především užít a jakkoliv dokončit (tajně jsem si myslel na čas okolo 5:30).

Těsně před startem se dostavili i mí podporovatelé z Brna, se kterými jsem si rychle cvakl fotku v neoprénu a v povzbuzeném módu se postavil na start. Dbal jsem na rady zkušenějších a zařadil do zadních řad více než sedmi stovek plavců. Se startovním výstřelem jsem se natěšený, ale zároveň plný respektu z toho, co mě čeká, vrhnul do vody. Pár kopanců jsem schytal, pár rozdal, ale celkově se mi plavalo velmi dobře, až mě to překvapilo. Z vody jsem vybíhal za 35 minut. Nedostatek zkušeností se projevil hned v prvním depu, kde jsem ze sebe soukal neoprén snad celou věčnost. Ty minuty, které jsem díky němu ušetřil ve vodě, jsem hezky ztratil v depu . Na kolo jsem se těšil a taky jsem si jej užil. Jelo se krásně, byla to téměř rovina, musel jsem se hlídat, ať to nenarvu s zůstanou mi síly na běh. Nevěděl jsem, co to se mnou udělá. Stejně tak jsem netušil, jak správně jíst, tak jsem zvolil kombinaci tyčinek a gelů. Na prvních pěti kilometrech běhu mi pak křeče v břiše daly jasně najevo, že to nebyla dobrá volba. Běh už bolel, ale celkem se mi dařilo držet tempo okolo 5:30, což bylo vzhledem k nulovému jarnímu tréninku dobré. Druhá půlka běhu už byla lepší, nohy se rozběhly, křeče ustoupily, bojoval jsem už pouze s horkem a sám se sebou. Oba dva boje jsem zvítězil a zcela šťasten doběhl do cíle. Dosáhl jsem času 5:12, což bylo naprosto nad má očekávání.

Viktor doběhl do cíle v čase 5:30, Vilém to zabalil někde v půlce běhu.

První „půlku“ mám tedy za sebou a považuji to za úspěšný krok na cestě k plnotučnému ironmanovi, kterého bych rád zdolal příští rok.

Výsledky.

Osobák a 3. místo celkově.

Pálava Race je nový závod na listině domácích polovičních ironmanů s místem konání v Pavlově. Plave se v obrovské nádrži Nové Mlýny a při cyklistice se podíváte až do Lednice. Já jsem na start nakonec za SK Fuga dorazila sama v doprovodu Ondry, co by podpory.

Na závod jsme to měli blízko, takže jsme vyrazili až v neděli. První stresy tedy začali už před závodem. Měli jsme si radši udělat větší časovou rezervu, takhle jsme na poslední chvíli hledali objížďky uzavírek, abychom se vůbec včas dostavili k registraci. Naštěstí jsme to stihli asi 10 minut před koncem a začal nový kolotoč s chystáním věcí do depa, rozpravou, předzávodním lítáním na záchod a oblíkáním do neoprenu. Fakt jsem to stihla jen tak tak, a s bušícím srdcem jsem se postavila na start. Z rozpravy jsem slyšela tak polovinu, popis plavání jsem vypustila úplně. Však co, rozhlédla jsem se, přepočítala bójky (4) a doufala, že cyklistika a běh bude taky nějak značený. No nebyl to moc dobrý nápad. Bójek bylo ve vodě samozřejmě daleko víc a já jsem sice plavala za skupinou, ale byla jsem dost nepříjemně dezorientovaná. Chybělo mi povědomí o tom, kde bude konec, docela špatně se mi plavalo a u páté bójky už mi přišlo, že jsem ve vodě celou věčnost. Podařilo se mi mrknout na hodinky, ukazovali 26 minut a do konce zbýval ještě pořádný kus…To teda bude výsledek. Po výběhu z vody jsem byla docela mile šokovaná časem 31 minut. Asi nějaký posun v čase nebo co…

Samozřejmě jsem před závodem nestihla posvačit, tak jak bych si představovala, a s hydratací to bylo taky dost mizerné. Není proto divu, že se mi po plavání točila hlava. Dost neohrabaně jsem vyjela první kopeček k točce kola. Hodila jsem do sebe sousto své tyčinky a svět náhle začal dostávat ostřejší obrysy…to by bylo… teď do Lednice. Cyklistika měla rovinatý, mírně zvlněný profil a dal by se zajet i docela pěkný čas, nebýt nepěkného asfaltu při cestě z Milovic na Bulhary. Bulhary zato ale nabízely skutečně luxusní asfalt a lehký sjezd, takže taková malá odměna. Pak ale přišel korek před Lednicí. Dost úzká cestička mezi polemi sváděla některé joudy v autech, aby se zařadili za cyklisty a vytvořili tak nepřekonatelnou kolonu aut a cyklistů, která se rozjela, až při rozšíření cesty. Pak kousek městem ke kruháči, kde byla druhá točka a další kámen úrazu. Kruháč byl patrně zdejším klíčovým dopravním uzlem a proto zase zasekaný. Nejbizarnějším zážitkem pro mě bylo, když se přede mě na kruháči zařadilo obří SUVéčko a donutilo mě zastavit, po důkladném rozhlédnutí vpravo a vlevo se rozjelo, aby znova zastavilo přímo v kruháči a osazenstvo auta se tak mohlo nešťastného regulovčíka dotázat kudy tudy na zámek Lednice…

Během tří kol cyklistiky jsem zjistila, že před mnou jsou dvě ženy, bohužel se mi je nedařilo dotáhnout, spíš naopak. Předchozího dne jsem si v rámci svatebního shonu a příprav moc neodpočinula a v nohách se to projevilo. Už se z nich nedalo vymáčknout víc. Navíc se na občerstvovačkách nepodávalo jídlo, takže jsem celý závod postavila na své jediné tyčince. Při přechodu na běh mě k tomu ještě děsně rozbolelo koleno, takže první kolečko bylo takové spíš regenerační.

Vzhledem k teplotám, které se ten den vyšplhaly až k tropickým hodnotám, byl průběh běžecké části dost předvídatelný. Startovní pole se rozdělilo na tři skupiny – mrtvoly svíjející se v agonii kolem trati, víkendoví běžci (moje skupina) a supermani, kteří byli schopni ještě čas od času zařadit i závodní tempo. Na běhu jsem objevila krásu šťavnatých pomerančů, které nabízeli na občerstvovačkách (vždy je třeba najít motivaci, proč pokračovat dál…) Co se týče pořadí, držela jsem si stabilní 3. místo v ženách a i když jsem snad náskok trošku stahovala, potřebovala bych ještě tak půlden na dotažení té první.

Takže jsem si nakonec doběhla celkem v pohodě jako třetí žena. Navíc vyhlášená jako první v kategorii 18-24 let, což ve svých 26 letech považuji za úspěch, kterého docílí málokdo . Je tam ale nový osobák 5:12, takže docela spokojenost. Děkuji Ondrovi a Peťce za fotky.

Výsledky.

Premiéra na závodě pod hlavičkou Ironman a je z toho osobák a slot na Mistrovství světa 2016.

Ironman 70.3 Budapest (1,9 – 90 – 21,1) se konal v sobotu 22.8.2015 v Budapešti. Na závod jsme se příhlásili už na podzim 2014 s Karlem. Ten ale odjel na delší dobu do zahraničí, tak své místo nabídl ostatním a díky tomu se závodu mohl zúčastnit i Honza H. Bylo to pro nás oba poprvé, co jsme se zúčastnili tak velkého závodu. V pátek při registraci, rozpravě, prohlídce monstrózního expa a ukládání věci do depa, jsem neměl vůbec příjemný pocit a říkal jsem si, že akce podobného typu se už příště účastnit nebudu. Budapešť byla naplánována jako test před zářijovým Ironman Wales (3,8 – 180 – 42,2), kde budeme také společně s Honzou. Takže před závodem neproběhla žádná speciální příprava a šlo se přímo na to. No a když už jsem tam byl, tak ve mě hlodala myšlenka pokusit se získat slot na mistrovství světa 2016.

Plavecká část probíhala v 1 okruhu ve slepém rameni Dunaje, cyklistika pak byla dvou okruhová a vedena po obou stranách Dunaje s jedním kopečkem k parlamentu. Běh byly 4 okruhy tam a zpět s jedním podchodem, kde byl mírný seběh a výběh, jinak to byla absolutní placka. Start závodu byl ve vlnách po 15 minutách, začínali profíci v 9:00, Honza startoval 10:05 a já jsem přišel na řadu v 10:20.

Z plavání jsem měl trošku obavy, protože první bójka byla hodně blízko a v naší vlně nás startovalo něco přes 200 závodníků. Mé obavy se nakonec nepotvrdily a celou trať jsem absolvoval bez kolizí. Zhruba v půlce okruhu jsem už doplavával závodníky z předchozí vlny. Do prvního depa jsem se dostal za 30 minut, což nebylo ani dobré ani špatné. V kategorii to stačilo na průběžné 25. místo.

Na kolo jsem vyrazil hned zostra s cílem pokusit se zajet čas pod 2:25. Díky tomu, že jsem startoval téměř v poslední vlně, jsem měl před sebou většinu startovního pole. To znamenalo, že jsem jen předjížděl a předjížděl. V průběhu celé cyklistiky jsem se vůbec necítil ve své kůži a nemohl jsem se ani dostat do pohody. Cítil jsem se jako býk v aréně, kterého pořád drážní červeným šátkem a nedopřejí mu chvilku odpočinku. Kolo nakonec nedopadlo dle očekávání a do druhého depa jsem dojel za 2:30. I přes špatný výkon jsem se v pořadí posunul dopředu na průběžnou 14. pozici.

Nejvíce jsem se těšil na běh, který byl na obrátkové trati a sliboval jsem si od toho, že budu mít přehled o svých soupeřích. Bohužel díky startu ve vlnách bylo na trati už hodně závodníku a tak kontrolovat své soupeře bylo takřka nemožné. Nezbývalo nic jiného než makat naplno co to jde. Na běžecké části mě nikdo nepředběhl a mě se podařilo v kategorii propracovat na 8. místo. Půlmaraton se mi podařilo zvládnout za 1:26, což nebylo úplně nejhorší.

Celkově jsem dokončil za 4:32 na 87. místě a v kategorii na 8. místě. Závod se mi moc nepovedl, ale s výsledkem jsem nakonec spokojený. Pocit spokojenosti samozřejmě vyvrcholit při ceremoniálu udělování slotů na mistrovství světa 2016. Atmosféra tam byl opravdu úžasná a bylo příjemné sledovat radost závodníků, kteří se kvalifikovali. Celé to vyvrcholilo tím, že jeden slot připadl i mě. Vůbec jsem neváhal zda si ho vzít nebo ne a s radostí ho přijal. Jeden z vrcholů příští sezóny je tímto určen – 4.9.2016 Ironman 70.3 World Championship v Mooloolabě v Austrálii.

Honza si zajel nový osobák a průběh závodu popisuje takto: “Náhodou jsem se dostal k příležitosti zazávodit si na půlironmanské trati v Budapešti, na jednou ze závodů IRONMAN 70,3. Kamarád Karel Uhlíř se závodu nemohl zúčastnit a tak jsem jel já. Bohužel nešlo změnit jméno, takže ve výsledcích se vyskytuje Karel Uhlíř nikoliv Jan Hrabec. Ale to vůbec nevadí, za ten zážitek to stálo. Týden po TriPrague byl můj cíl dokončit pod pět hodin. To znamená žádné ulívání! Start mojí, respektive Karlovy kategorie 35 – 39 let, byl v 10:05. Plavání jsem zdolal za 32:50 a vše vypadalo dobře. Následovala trochu hektická cyklistika s velkým množstvím závodníků na trati. Za 2 hodiny a 37 minut jsem přijížděl do druhého depa. Následovala moje oblíbená disciplína. Běh! Musím říct, že jsem nasadil skvělé tempo a podařilo se mi jej držet až do cíle, kde jsem se ocitnul 4:47:23 od startu.”

V neděli se konal dětský Ironkids, bohužel jen jako běh. Zúčastnil se ho i Kubík. Byl trošku zklamaný, protože to byl jen běh, chtěl by k tomu minimálně i plavat. Organizace dětských závodů, byla bohužel o několik úrovní níže než předchozí den. Kapacita trati byla nepostačující a tak docházelo k pádům, nárazům na lavičky a podobně. Dětský závod zklamal nejen mě, dle Kuby to byl jeho nejhorší závod, který absolvoval. Tak pevně věřím, že Ironkinds ve Wales budou lépe zorganizovány a neznechutí Kubovi závodit.

Výsledky Ironman 70.3.

Poloviční ironman v centru Prahy.

Na první ročník triatlonového závodu TriPrague se vypravili naši dva Honzové. V neděli 16. sprna se proprali s půlironmanskou vzdáleností 1,9 km plavání, 90 km cyklistiky a na závěr 21 km běhu.

Teplota naší nejdelší řeky Vltavy byla pouhých 18 stupňů, takže neopren byla jasná volba. Trochu hektický start z vody a mela při prvních desítkách metrů mi trochu znepříjemnili úvod první disciplíny a dost jsem ztratil. Po vymotání se z houfu plavců jsem nasadil tempo a předplavával soupeře. Nakonec se mi podařilo dostihnout i Maldu, který odstartoval lépe než já.

První depo bylo trochu dlouhé, protože od břehu Vltavy přes Střelecký ostrov a polovinu mostu to bylo ke kolu asi 500 metrů. Na devadesáti kilometrech cyklistiky jsme se s Maldou drželi vesměs pohromadě. V každém ze tří okruhů nás čekalo stoupání na Cukrák, které se nepříjemně zvedalo skoro pět kilometrů. Po něm však následoval sjezd, kde jsem se pravidelně občerstvoval energetickými tyčinkami.

Do druhého depa jsem přijel s malým náskokem, rychle jsem obul boty, nasadil kšilt a brýle a vyběhnul jsem zdolat posledních dvacet jedna kilometrů. Hned na úvod za první občerstvovací stanicí nás čekaly nepříjemné schody na most, přes který jsme se dostali na druhý břeh na nábřeží, kde byla velmi dobrá divácká kulisa. Restaurace a kavárny byly plné hostů, kteří s nadšením přihlíželi, fandili a pojídali nejrůznějsí dobroty. Ikdyž jsem tentokrát nepředvedl žádný úžasný běžecký výkon, byl jsem spokojen. Každý okruh jsem si držel stejné tempo a o to mi šlo. V cíli jsem byl v čase 5:14:57 a nakonec 4. místo v kategorii. Za týden v sobotu v Budapešti to bude ještě lepší, doufám, že aspoň o 15 minut J Držte palce!!!

Malda: 5:32:10

Výsledky.

Nové tratě kola a běhu = těžší závod než loni.

Propozice pátého ročníku Oravamana slibovaly přitvrzení na cyklistické i běžecké části, což mělo na trati 2km plavání, 90km kolo a 21km běh udělat celkové převýšení 3300 metrů. Do obce Orava jsme se za tým SK FUGA vydali pouze dva, Martin a má maličkost (spíše velikost :-) ). Martin se z obavy o své koleno v době registrace raději přihlásil na kratší verzi 1/37/14 a tak jsem neměl pořádně s kým bojovat, i když bych stejně zřejmě prohrál....kopce prostě nejsou moje hobby:-) Kdo na Oravamanovi byl, tak ví, že pod taktovkou mladého, leč zkušeného organizátora vše šlape a Petr Paľa si laťku nasazuje stále výš a výš.......takže k průběhu bezproblémové registrace a celkové organizace není co napsat :-)

V sobotu jsme my, co jsme šli "plnotučnou" verzi v 08:00 skákali do vody. Plavání mi šlo celkem od "ploutve", první kiláček  a okruh jsem měl něco pod 17 minut, v druhém jsem někde zakufroval a tak jsem měl plavání celkově za cca 37 minut. Plavalo se mi dobře, zadrženě....den bude dlouhý, říkal jsem si a nebyl jsem daleko od pravdy:-)

Na kole jsem se musel chvíli rozjíždět, ale nakonec jsem se dostal do své "kůže". Nová cyklistická trať vypadá ve zkratce následovně....od vody přes Huty do Zuberce a kousek za něj (jako tomu bylo tuším v druhém a třetím ročníku), poté zpět do Zuberce, Huty a dolů pod kopec směrem k vodě, kde byla otočka.....nahoru Huty, Zuberec a závěrečné KARATE k Ťatliakově chatě a místa začátku mého běžeckého utrpení. Na kole to na moje poměry celkem jelo a dal jsem ho za 4:05 hod, i když jsem se poslední kilometry k Ťatliakově chatě motal jako nudle v bandasce, ale kdo z nás se tam nemotal, že? :-)

Po sesednutí z kola jsem se cítil vyčerpaný, snad za to mohlo to teplo, které atakovalo tropické hodnoty, nebo jsem to přepálil na težším kole, ale na výstup k vrcholu Rákoně jsem se vydal šnečím tempem. Letní počasí si v době mého výstupu k vrcholu začalo dělat své a nedaleko se začala formovat pěkná bouře, která ve výši 1800 metrů není žádná legrace a tak jsem po výstupu na Rákoň od horské služby dostal instrukce, ať mažu rychle dolů.....někdy těsně za mnou se pro ostatní účastníky závod z důvodu bouře uzavřel a byl z důvodu bezpečnosti startujících ukončen. Když jsem běžel dolů po hřebeni, tak se cca 1km po mé pravici děly pěkné věci.....kromě toho, že jsem zmoknul, jsem se málem i po..... Myslím, že jsme měli všichni štěstí, jelikož nás epicentrum bouře těsně minulo. Dále běh pokračoval standartně až pod kopec, kde byla jediná, avšak výživná změna. Běželo se na parkoviště, kde byl v minulosti cíl a tam podél sjezdovky cca něco přes kilák nahoru.....následoval seběh, který vedl takřka až do cíle, kde jsem se dobelhal v čase 8:03:39 hod.. (loni 7:09:47 hod.) hodinky mi naměřili převýšení cca 2900 metrů. 

Celkově jsem však z výsledkem spokojen a Oravaman se pro mně stal již tradicí:-) Atmosféra výborná, fandí celá vesnice a vo tom to přece je :-) Martin byl se svým výkonem na kratší verzi v čase  3:55:45 hod. zřejmě spokojen a tak jsme to spoleně na after party při pivku oslavili. Poděkování patří samozřejmě manželce Kamilce a jejim rodičům, kteří mně po většinu závodu povzbuzovali a fandili  :-) Kdo se příští rok přidá??

Výsledky plné verze a kratší verze.

Tropická půlka na úvod sezóny

Jako již tradičně sezona delších triatlonů začíná na počátku června  na polovičním triatlonu v Pardubicích, kultovním Czechmanovi. Letos byl Czechman rekordní ve všech směrech – největší počet účastníků (580 jednotlivců), ještě větší vedro než loni (32 stupňů ve stínu), ale také největší účast za náš klub a 100% dokončení závodu. Všichni jsem byli zvědaví, jestli se nám podařilo přes zimu něco natrénovat, zlepšit, jak budou fungovat nové high tech vychytávky a byly i velké ambice na osobní rekordy.

Po zmateném startu, kdy nikdo nevěděl, jestli už se plave nebo ne, jsme se vrhli do první, musím říct nejpříjemnější části závodu, do příjemně osvěžující vody pískovny v Hrádku. Díky chaosu na startu alespoň nenastala klasická kopanice, ale celé pole se hned roztáhlo.

Jako první šel z vody Lumír za 30 minut, následován Karolínou, Martinem, Honzou Malošíkem (cca za 32 minut), pak Adam, (35 minut), Vilém, Honza Hrabec, Karel (38 minut), Radan, Benny (40 minut). Karolína a Honza Malošík s pořádným vylepšením, ostatní tak nějak plus mínus ve standardu.

Velký počet účastníků se projevil na kole dost výrazně, v podstatě se nedalo ubránit draftingu, protože stále jela pohromadě velká skupina lidí, která se nedala roztáhnout, to navíc dělalo i dost problémy na některých úzkých cestách, kde se vešla tak maximálně dvě kola vedle sebe. Nicméně kolo to pěkně jelo, Lumír upaloval jako raketa a dal kolo za 2:24, za ním dojel Martin (2:42), Honza Malošík (2:40), pak Vilém (2:36), Radan (2:37), Adam (2:45), Karolína (Kája na kole překvapila za 2:49), Karel(2:47), Benny (2:52) a Honza Hrabec. Tady už Honza bral závod jen jako zpestření mezi státnicemi a promocemi, kdy na trénink nebylo před tím vůbec čas). Závod se vyvíjel zajímavě, až na Lumíra, který nám ukázal záda hned na začátku, jsme vzájemně bojovali a nic nebylo jisté.

Na běhu začalo pravé peklo, úseky ve stínu se střídaly s úseky na pálivém slunci. Já jsem zase udělal blbost, že jsem se rozběhl poměrně rychle a na 4 km jsem upadl do krize, takže procházka, gel, solné tablety a nějak se z toho vyhrabat. Před sebou jsem taky neviděl nic pozitivního, Viléma kráčejícího naštvaně po kraji cesty, Honzu Malošíka proklepávajícho si v lese křeče, Martinovi taky nebylo moc do řeči, jen Adam kolem mě proběhl ladným srnčím krokem a zmizel v dáli přede mnou. Kája statečně bojovala a potkávali jsme se se stejnými odstupy. Naštěstí jsme se nakonec všichni vzpamatovali a nějak se doplazili do cíle tohoto horkého pekla.

Na běhu Lumír zabojoval za 1:29 a to mu bránily v rychlejším běhu křeče, pak Adam za 1:47, ostatní tak plus minus okolo 2 hodin až na Bennyho, který má v Holandsku maximálně 15 stupňů teplo a musel si vytrpět tuto českou grilovací party.

A jak to dopadlo celkem:

Lumír – 4:29:37, celkově 30.místo,  5. místo v kategorii– osobák o 6 minut

Adam – 5:13:39, celkově 194. místo

Honza Malošík – 5:18:59, celkově 218. místo

Radan – 5:19:17, celkově 221. místo – osobák o 18 minut

Karolína – 5:29:31, celkově 280.místo, 4. místo v kategorii – osobák o 25 minut ! 

Martin – 5:36:00, celkově 321. místo

Vilém – 5:50:30, celkově 396.místo

Honza Hrabec – 5:51:50, celkově 401.místo

Karel - 6:10:18, celkově 466.místo

Benny – 6:24:39, celkově 502. místo

Celkové výsledky