5BV 2014

by Karolína 15. října 2014 08:33

Premiéra na extrémním závodě.

K možnosti zúčastnit se extrémního horského závodu 5 beskydských vrcholů jsem se dostala asi před měsícem, kdy můj kamarád Michal sháněl náhradu za parťáka do týmu. Nikdy jsem se do závodů tohoto typu moc nehnala, ale řekla jsem si, když ne teď, tak kdy? Zkušená to může být dobrá… zběžně jsem si pročetla pravidla a Michalovi jsem odpověděla, že kdyby přece jen nikoho nenašel, ať mi dá vědět.

No a on fakt nikoho nenašel!!! Tak jsem si koupila nepromokavé boty, baterky do čelovky a pořádnou zásobu energetických tyčinek a hurá v pátek večer na základnu do Vendryně. Vůbec jsem neměla představu jakou rychlostí a kolik toho tak můžu zajít. Navíc mě čekalo další překvápko v podobě „náběžného“ vrcholu, který se nepočítá do oněch pěti vrcholů, přesto se na něm musí začít. Časem jsem zjistila, že to zdaleka není jediný vrchol na trati, který nebude započítán, takže pal to čert.

Ve 22:00 to začalo. Z každého týmu se jeden vrhl na kupu obálek, aby našel tu svou. Mezitím ten druhý (v tomto případě já) už civěl do mapy a hledal, kdeže je ten náběžný vrchol, jehož jméno vykřikovali ti, kteří se již své obálky zmocnili. Jakési Beskydské sedlo. Ukázalo se, že na mapě je to kdesi za Bystřicí, vlastně až v Nýdku. Popadli jsme svoje věci a vyrazili. Hned ze začátku jsme se dali do běhu (sice v rozumném tempu, ale drželi jsme si ho až pod kopec v Nýdku). Už na kruháči ve Vendryni se závodníci rozdělili na dvě velké skupiny. Michal nás navigoval podél trati na nějakou novou cyklostezku. Prý, že to tam nikdo nezná, tak si uděláme náskok. V tomhle jsem mu bezmezně důvěřovala, protože od začátku zněla domluva tak, že o mapu se stará on, protože je ostřílený horal a navíc místní gorol J Začali jsme předbíhat početné zástupy, až jsme běželi docela osamoceně. Ještěže jsem si vzala na záda blikačku, kterou bych mimochodem předepsala jako povinnou výbavu, protože na neosvětlených cestách jsme strávili značnou část noci. U Nýdečanky se k nám začali přidávat další závodníci, kteří to vzali přes kopce. Doklusali jsme až k místu, kde se cesta začala zvedat, a zapojili jsme do práce hůlky. Myslím, že ještě před půlnocí jsme dorazili na Beskydské sedlo. Tam jsme se dozvěděli, že prý jsem teprve druhá žena, která tudy prošla a taky název dalšího vrcholu – Trojmezí. Chvilku jsme přemýšleli nad nejlepší cestou, pak jsme zvolili pochod po hřebeni po polské hranici. Mezitím už nás předběhl nějaký jiný mix tým, takže jsme se posunuli na průběžné třetí místo.

Prošli a proběhli jsme Malý a Velký Sošov, Malý a Velký Stožek a dali se směrem ke Gruníčku. Pokud jde o mě, tak normálně bych ten Velký Stožek už považovala za cíl cesty a vrátila se po pěkném výletě příjemně unavená domů. Tohle ale ještě nebyl ani začátek… U toho Gruníčku nám utekly týmy, které měly na pomoc GPS a našly si tam nějakou zkratku, my jsme po značce došly až k chatě Bahenec a pak jsme si dali sestupový běh až do Bukovce. Jak jsme tam kontrolovali trasu, tak nás předešel zase jeden mix tým. Drželi jsme se jich až do Hrčavy, kde ale přešli odbočku, takže jsme byli napřed zase my J Radost nás ale začala opouštět s tím, jak jsme se začali nořit čím dál tím hlouběji do polí a lesů… Nakonec už cestička nepokračovala dál, tak jsme se museli kousek vrátit. Přes pole jsme uviděli dvě světýlka čelovek – ha! Sice jsme netušili, jestli tihle jdou správně, ale chytli jsme se pověstného stébla a přeběhli mokrou louku až k nim. Byla tam cesta, následně i nějaká běžkařská značka, šli jsme stále dál a dál a nakonec jsme vážně dorazili k rozcestí – zleva přicházeli další závodníci a rovně cesta vedla na Hrčavu. Vyrazili jsme vpřed a zezadu se ozvalo: „Kudy jste šli?“ - byli to naši známí z mix týmu, se kterým jsme se rozdělili v Bukovci. Nato zase zabrali a předběhli nás. To už jsme šli ale celkem najisto po cedulkách k Trojmezí. Za hospodou doleva a pak už nebylo kam zabloudit, pořád po žluté dolů. Přesto nás za chvilku doběhl známý udýchaný tým se slovy: „Zase vy?!? To snad máte nějaké zkratky, ne?“ S takovou nebylo kam spěchat, dařilo se nám a ani jsme nevěděli jak J Na Trojmezí už se to rojilo závodníky, prý jsme byli tak 33, v čase 3:25. Dali jsme tyčinku a pohlédli do mapy kudy tudy na Kozubovou. Buď přes Gírovou, nebo po cestě do Jablunkova a nahoru až odtud. Zvolili jsme cestu s nižším převýšením a po asfaltu. To už se mi běžet nechtělo, takže jsme se nekonečně táhli zpátky do Bukovce, přes Písek a Jablunkov, až do Milíkova, kde začalo svítat. Pěkně nám ta noc uběhla, ale z toho asfaltu už mě začínala pálit chodidla. Zastavili jsme a snažila jsem se polepit místa pod palci, kde to bylo nejhorší. Trošku už mi docházela energie a nejvíc ze všeho jsem se těšila na chatu Kozubová. To už mi ta cesta tolik neubíhala, a začala jsem se soustředit na to, jak mě bolí nohy, že se mi chce na záchod, spát, kručí mi v břiše, a jak se ta chata pořád nepřibližuje… Pak jsme k ní konečně dorazili. Michal dal kofolu, já turka napůl s cukrem, a posnídali jsme. Druhý kontrolní bod byl pár set metrů za chatou.

V 8:42 jsme se zapsali na Kozubové a vyvalili oči na vrchol č. 3 - Těšíňočka. „A půjdete přes NPR Velký Polom, tam musíte dodržovat zvláštní pravidla. Hlídka vás navede.“ No bezva, tak jsme se pomalu vydali na druhou stranu Beskyd, přes Slavíč, pod Malý Polom a tam jsme obdrželi instrukce, kterak obejít normální cestu (kde si tokali tetřevi, či co) a vydat se lesem tou delší variantou na Bílý kříž. Se mnou to od Slavíče šlo od desíti k pěti. Začal mě pálit každý krok, navíc jsem musela stahovačkou zpevnit i koleno. Ta „zkratka“ na Bílý kříž mě dobila úplně. Pořád jsem si myslela, že dojdeme na ten třetí vrchol a pak se uvidí. Ale začala jsem se šourat, co noha nohu mine. Michala mi bylo líto, protože ten už by byl dávno na čtvrtém, kdyby mě neměl za sebou jako závaží. Postupně se stávalo dobytí třetího vrcholu čím dál více nereálným. Hlavně proto, že z něj by případná cesta zpátky do civilizace byla ještě nadlouho. Základna byla tak daleko, že to už by byla škoda neujít i ty další dva vrcholy. A to už bych fakt nedala. Co na plat, před Bílým křížem už jsem si přestala hrát na hrdinku a uznala, že na to nemám. Našli jsme si cestu k parkovišti a Michal zavolal své safety car s rodiči. Toho předčasného zakončení mi bylo hodně líto, nejvíc kvůli Míši, protože ten byl pořád plný sil, pak taky proto, že jsme skončili jako DIS, když jsme se nevrátili na základnu a konečně proto, že jsem se jinak necítila až tak vyčerpaně, svaly ještě fungovaly a nohy by šly, nebýt toho, že musely našlapovat na chodidla plná puchýřů. Mé nohy nebyly na takovou vzdálenost zvyklé a chtělo to více potrénovat.

Při čekání na auto, jsem asi dvacetkrát vsedě usnula. Podle měření na mapách.cz jsme ušli 74 km a na trati byli přes 17 hodin. To je pro mě životní výkon, takže jsem strašně ráda, že jsem do toho šla a vyzkoušela jsem si, co zvládnu. Michalovi bych chtěla poděkovat, že vymýšlel trasy a vydržel se mnou i poslední fází „umírání“. Bylo to bezva! A jen tak pro zajímavost, dalšími vrcholy byla Kykulka a Javorový, takže před těmi, co oběhli všech pět, klobouk dolů!

image

A jak to viděl parťák Heča z Třinca:

Byl tu zase nový rok, rok 2014 a už mě zase začaly svrbět nohy. Tož sem si řekl, že by bylo dobré ošéfovat nějakou tu registraci na horský pochod. Patřila k nim samozřejmě i procházka 5 beskydskými vrcholy. No jo, sem byl ale v pasti parťák šel v únoru na operaci kolene, tak sem si řekl: „já synku, co teraz“. Tak sem tam fiktivně napsal svoji segru. Mno ta byla cela šťastná, že by měla jít takovou dlouhou trasu. Tak sem ju ujistil, že to jít nemusí :D Už se blížil závod, tak sem si říkal, že by bylo dobré někoho sehnat. Tož sem napsal třiceti lidem a čekal jsem jak budu jich hodně muset odmítat. Opak byl však pravdou. Všeci psali jaké je to šílenství, že to prý nejde dojít, že nemaj natrénováno. Mno, ale jedna osoba se nad Hečem slitovala, ANO byla to Kaja. Tak sme se podomlouvali co a jak.

V osudný den byl krásný teplý večer. To už sem si říkal, aj to bude bídný závod, kdyby aspoň pršelo, tak by hodně lidí odpadlo :D Ale nakonec jsem byl mile překvapen, jak krásné ráno sme prožili, jak příroda krásně kouzlila podzimními barvami. Ale nebudu přeskakovat, začnu od počátku. Všechno začalo v hali ve Vendryni. Tak sme si tam přikráčeli, zaregistrovali se a v pohodě čekali na start. V průběhu čekání nás organizátoři informovali jak ti ekoteroristi, zas robili problémy. Pak přišla příprava ke startu, opět sem kecal místo toho abych stál u pásky a čekoval číslo naší obálky. Tak sem se zařadil za chumel lidí, a než sem našel naši obálku tak snad uteklo „deset hodin“ :D pak sme vyrazili. Lehkým výklusem sme si to šinuli podél glajzu do Bystřice a pak do Nýdku, někteří blázni to brali přes Prášivou (což, asi chtěli mít po cestě lepší výhled na Nýdek :D). Z Nýdku jsme ještě doběhli až po patu beskydských hor. Tam to začalo příjemně stoupat, nabírali jsme výšku a začali jsme si to pořádně užívat. Došli jsme na nultý bod, tam jsme se dozvěděli, že Kája je druhá žena která prochází (hustě ona :D). Z nultého bodu sme bohužel museli po turistické značce procházet polskem (marne, tak to organizátoři naplánovali). V polsku sme navštívili hory sošov, stožek, ale pak přišla ta pravá chvíle, kdy jsme se mohli vrátit do vlasti, šinuli jsme si to přímo na Bahenec. Chata byla vidět z dálky, kdyby měli otevřeno, tak si tam asi skočíme na pivní lázně. Z Bahence to fičelo asfaltem do Bukovca. Ne nadarmo se říká, že je to konec světa. Opět zde to bylo na pytel, zase asfalt. Tam sme potkali buchtu s borcem, s kterýma jsme se míjeli dlouhou dobu. V Bukovcu jsme se dokonce aj ztratili, tedy vytvořili jsme si svou alternativní cestu. Z Bukovca na Hrčavu to bylo kousek, tak sme tak procházeli tou malou dědinou, a mě uchvátil bilbord Hrčavske pivo (v mysli mi promítlo dal bych si, ale rychle sem to musel potlačit). Jak sme došli na trojmezi, tak tam byl jenom jeden šutr, nevím co se o tomto místě tolik namluví, ale nic tam teda není :D. Chvilku sme tam seděli a pak se koukáme, že jediná osvětlená cesta, podotýkám cesta na konci světa je osvětlená. No koho by to jiného mohlo napadnout než poláky.

Tož z trojmezí sme to válili na Kozubku. Byly dvě varianty jedna přes Girovou a Studeničný na mosty u Jablunkova nebo tak jak jsme se vydali my zpět na Bukovec a z Bukovca přes písek do appeltownu. Samozřejmě naše cesta byla po asfaltu, tak sme hryzali kilometr za kilometrem. Ještě že Kaja měla blikač na zádech, jednak pro obveselení, že vypadala jako světluška, a jednak z důvodu bezpečnosti. V Jablu sme potkali první borce co to vzdali. Asi šli ráno na šichtu. My se vydali směr Návsi a pak klasicky po žluté směr Kozubka. A tam to začalo. Kdyby jste to viděli. Byla to nádhera. Ten ranní rozbřesk byl úžasný. Směrem z Čobolie k Jablu se šinula mlhavá vata, vypadalo to jako by tam byl ledovec. Bylo to velmi, velmi úžasné. Tak jsme se postupně dobývali k chatě Kozubová. Jak jsme byli už v lesním prostředí, tak to listí, ty stromy, no prostě to hrálo všemi barvami. Tak nakonec sme došli na Kozubku, trochu se posilnili (pouze zdravě) a vyrazili k rozhledně. Zde jsme se dozvěděli, že máme fičet na Tešinočku. Tak sme se vydali na cestu, už jsem to tam dobře znal, a věděl jsem že v oblasti Kamenitého a Slavíče jsou listnaté lesy. Mno, a opět to bylo úžasné. U Slavíče byla rodinka cca rodiče do 40 let a vyjeli si tam autem, toto je nemyslitelné, chásko líná řek jsem si. Za Slavičem sme valili na malý polom tam spali borci organizátoři, říkali nám kam máme jít, že obvyklou trasou nemůžeme protože bychom dostali zdupa od zelených. Že prej tam trtkají tetřevi. Beztak tam trtkali právě oni :D Tož sme je poslechli a šli jsme jak nám nařídili. Klasická změna trasy. Vždycky jak zelení vymyslí nějakou změnu trasy, tak to jde přes zalesněnou oblast, kde je krajina neporušená, a po tom co tam projde 500 lidí, tak to tam vypadá jak by tam projely tanky (podobné to bylo na B7, kdyžto zelení změnili na cestě z Javochu). Asi v této organizaci pracují vymyté mozky. Mno ale uposlechli jsme, tak sme to tam prošli a šutrovou cestou jsem šli na Bílý kříž. Hory si však začaly vybírat svou daň, i když Kaja dala do toho srdečko, tak nohy nepustili. Tak sme z Bílého kříže sešli na Bebek, zde jsme poseděli než naši přijeli z károu a zavezli nás dom.

Byl to úžasný trip, s úžasným parťákem. Toto není ironie. Neměl jsem čest jít s děvčetem, který je na tom tak kondičně dobře. Jenom běžet z Vendryně až pod Beskydské sedlo, tož to by se mi jiná jenom vysmála :D Šlo vidět, že má sport v oblibě, dala do toho srdíčko, avšak hory jsou silnější než my, a tak můžeme být rádi, že nás takto přijali a zdravě pustili zpět. Nikdy není dobré podcenit sílu hor, ať už jde o Alpy nebo naše malé krásné Beskydy. Doufám, že jí to neodradilo a že příští rok si to dá znova :D akorát s jinými vrcholy.

Tags: ,

Závody 2014

Beskydská sedmička 2014

by KamilaK 9. září 2014 10:54

Co s načatým víkendem aneb proč si nedát B7?

V lednu tomu bylo přesně rok a půl, co jsem se naposledy (a zároveň poprvé) zúčastnila beskydské sedmičky. Už si ani nepamatuju, jak jsem se o závodu dozvěděla, pamatuji si jen pocity, které jsem prožívala celých 26 hodin na trati a všechny myšlenky se motaly okolo jednoho – never ever Veselý obličej.

Rok se sešel s rokem a jak už tomu bývá, pocity trápení, zoufalství a bolesti se z mozku vytratily a zbyly jen silné vzpomínky na adrenalin, extrém a úžasný pocit z překonání sama sebe. A asi i to byl ten důvod, proč jsem si to letos chtěla zkusit znovu, tentokrát pod dozorem svého trpělivého a hlavně psychicky vyrovnaného (což se o mě v průběhu závodu nedá tvrdit) manžela (který chudák k těmto závodům moc netíhne, a tak mi nezbývá, než ho o účasti na těchto závodech informovat až po zaplacení startovného). Vzhledem k tomu, že jsem se registrovala už v lednu, měla jsem obrovské oči a jen „pohrdala“ kategorií hobby (které jsem se účastnila loni) a vrhla se přímo na kategorii Sport (proč taky ne, 8 měsíců na přípravu, to pošlape samo Veselý obličej ). Čas se neúkvapně blížil a kvalita a frekvence tréninků se ani neblížila prvopočátečním plánům. Dalo by se říct, že po většinu srpna jsem jen přemýšlela, jak se z toho vykroutit, aby mi Viktor „sežral“ a zároveň jsem měla výmluvu i sama pro sebe (přece nepřiznám, že jsem vyměkla). Bohužel se mi nepodařilo nic vymyslet, a tak mi nezbývalo, než si sbalit vercajk a postavit se tomu čelem.

Cíl byl jasný – v první řadě přežít, v lepším případě to stihnout do limitu a úplně ideálně zdolat trať do 26h (což byl můj výsledek z první účasti s tím rozdílem, že se jednalo o jeden vrchol méně – kategorie hobby). Viktor, který to viděl trochu jinak, naštěstí postupem měsíců polevil a z očekávání pod 20h (což bych se musela asi zdrogovat), posléze 22h (taky myslím, že by to bez drog nebo elektrického popohánědla nešlo), nasadil cíl 24h (přišlo mi to nereálné, ale budiž). Na tento cíl jsme si nastavili i sparing partnera na Garminech.

Viktorovi byly přiděleny tři základní a veledůležité funkce: 1) Šerpa – strategie byla jasná – těžké věci narvat do jeho baťohu..funkce zvládnuta na jedničku s hvězdičkou – byť jsme vzali jen nejdůležitější věci, baťoh nešel skoro odpíchnout od země Veselý obličej Funkce 2) Time Keeper s rozšířenou zodpovědností za stravovací a pitný režim – opět, funkce zvládnuta na jedničku, instrukce byly po celou dobu závodu jasné: „sněz rohlík“, „zpomal“, „zrychli, utíká nám sparing“, „najez se“, „sněz ještě trochu, to bylo málo..“ atd. Funkce 3) Udržet mě motivovanou a pomoct mi zdolat krize – na tomto musíme ještě zapracovat, protože hlášky typu: „neboj, už jen 90km“, „lepší půlku už máš za sebou, teď ještě ta horší“ atd., mi moc na psychice nepřidaly Veselý obličej.

V den D už nebyl na diskuze čas (u mě hlavně ani nálada). Po 22,30 zazněl zvukový signál a už jsme fičeli. Sjezdovka na Javorovém nás nepřekvapila, tuto stojku každý aspoň malý horal zná. Seběh do Řeky už byl menším překvapením, protože kromě toho, že byla tma jako v pytli, tak vedla trasa ze srázů dolů – obyčejně bych nechtěla jít ani okolo těchto srázů, protože bych dostala závrať, tentokrát vedla ale trasa střemhlav dolů ... no, co jsme mohli dělat. Závodníci se valili neorganizovaně z kopce a co pár vteřin jen zaznívalo „kámen zleva“, „pozor, kámen zprava“, „utííkejteeee letííí šutr“ a tak. Samozřejmě, že když je na srázu několik desítek, ne-li stovek a všichni řvou, že lítají šutry, tak už nemá smysl ani uhýbat, protože člověk neví vlastně kam J Dále trasa vedla na Ropici, kde (aby nebyla nuda) bylo krásné bahýnko, takže se jednalo spíše o bruslení než-li o cokoli jiného. Na toto jsme byli upozorněni už organizátorem při zahájení, takže to aspoň nebylo překvápko. Dále Morávka, Travný, kde se právě rozdělovala trať – sporťáci si to šinuli na vrchol hory, zatímco hobíci šli po vrstevnici, po Travném Lysá z Krásné, v Ostravici polévka (úžasná změna po kvantech sladkých potravin) a po Ostravici šup šup na Smrk. Obyčejně tuto horu mívám ráda, ale v sobotu jsem ji já, stejně jako Viktor, nenáviděli. Pan Organizátor chce mít z B7 opravdu „extrémní závod“, a proto vedla trasa po něčem, co bych nazývala spíše žebříkem z kamení a bláta, než cokoli jiného. Lidi funěli, mnozí nadávali, zněli hlášky typu „odvolávám tu posr…. sjezdovku“ a moje tepovka nešla asi pod 200 tepů/minutu (takže jsem nemohla ani nadávat). Když jsme byli na Smrku, tak jsme si opravdu ulevili, protože „to horší bylo za námi“. Sparinga jsme měli pod kontrolou, dokonce jsme mu dávali asi 15minut „na prdel“. Cesta ze Smrku byla nekonečná a na nás oba přišla krize – někdy si to budu muset jít přeměřit, protože mám doteď za to, že cesta ze Smrku měla tak 30km Veselý obličej. Po Smrku Kněhyně, dále na Čertův Mlýn a směr Pustevny, kde už nám šla naproti (díky Bohu!) ségra s připraveným listem témat a anekdot (dle instrukcí). Bohužel se spíše než dialogu dočkala monologu s minimálními odpověďmi zejména typu „aha“, „hm“, „oh“, „mm“, „uuff“, „o jéje“, „auu“, „já asi natáhnu kopyta“ a tak... Veselý obličej

Po Pustevnách následovala Pindula (kde už mi žaludek nedovolovat přijmout žádnou potravu) a HURÁ na poslední vrchol Velký Javorník. Sparinga jsme měli pod kontrolou, takže stačilo „jen vydržet“. Přestože jsem měla za to, že letím rychlostí větru, sestra Míša se nám stále nebezpečně vzdalovala. Jediné rozumné vysvětlení bylo, že je extra natrénovaná a dobře se vyspala. Po závodě ale prohodila, že je zvláštní, jak se po několika desítkách kilometrů člověku změní vnímání a že úseky, které se běžně zdají krátké a mírné, se mi změnily v úseky nesmírně příkré a nekonečně dlouhé a že nás nikdy neviděla jít tak pomalu...tak nevím, kde je pravda, protože já vážně letěla jako s větry o závod Veselý obličej

Nebudu to prodlužovat – cesta z Javorníku byla zprvu střemhlav dolů (jak jinak) a potom už jen nekonečná pěšinka na náměstí. Celkový čas 23:08, Garminový Sparing dostal 52minut na prdel a my si splnili cíl. A to stálo za slzy dojetí!

Tímto děkuji Viktorovi za parádní výkon „tahače“, bez něj bych se asi ještě motala vyhladovělá někde pod Javorníkem a taky Míši za společnost a rozptylování na posledních 25km trati (přestože měla chřipku, neubralo jí to na elánu).

A co bude příště? No, říká se, že je Brno placka (i když tomu tak není) a nejsou tady žádné kopce, tak se jdeme za 12dní přesvědčit na vlastní nohy, jak to vypadá na Brněnském masakru…..po B7 to snad dáme s prstem v nose! Veselý obličej

Výsledky.

Tags:

Závody 2014

LH24 - 2014

by Radan 29. ledna 2014 18:34

Konečně pořádná zima

Je to tak, dočkali jsme se, nejen pořádné zimy, ale také LH24, letos druhého ročníku běžecko – chodecké akce na Lysé hoře. Tentokrát jsme se účastnili jen Honza Malošík a já, Honza co by ostřílený borec se zkušenostmi z loňského roku a výkonem 7 okruhů, já, co by nováček, dychtící po nových zkušenostech. Nejsme žádní troškaři, natož týmoví hráči, tak jsme se přihlásili na jednotlivce. Zamluvili jsme si s Honzou společný pokoj na Sepetné, kde bylo zázemí celého závodu, a mít trochu soukromí, k dispozici sprchu a v nejhorším postel, se ukázalo jako dobrá volba.

Několik fakt o závodě:

Doba závodu: 24 hodin

Start: 25.1.2014, 11 hod, Ostravice u pily

Délka okruhu: 12 km (5,7 km stoupání)

Pozitivní převýšení na jeden okruh: cca 770 m

Počet účastníků: cca 400 jednotlivců, 200 dvojic

Počasí: sobota vítr, zataženo, noc a neděle jasno, menší vítr

Teplota Sepetná: –14 stupňů

Teplota Lysá hora: –20 stupňů

Pár týdnů před závodem jsme se s Honzou hecovali o počty okruhů, já jsem si chtěl dát tak osm, Honza po loňských zkušenostech mluvil až o deseti, no realita nakonec byla trochu jiná. Já jsem celý týden před LH24 ležel doma s chřipkou, takže mé ambice přešly jen na pouhou účast a zkusit pár okruhů, Honza se před závodem cítil dobře (alespoň to povídal), takže s ambicí neslevoval.

Honza Malošík

Předpověď počasí  vypadala šíleně (nakonec se bohužel vyplnila), takže jsem hodně zvažoval, co na sebe. Ideální je to nepřehnat a po každém okruhu se převléknout do něčeho suchého. To se nakonec stalo i povinností, kdy pořadatelé před nástupem každého do nového okruhu kontrolovali, jestli má suché oblečení, rukavice a čepici. Jedna šikovná pořadatelka nekompromisně zajela každému rukou pod bundu a přesvědčila se o vhodnosti jeho prádla. Důvodem byla skutečnost, že už po prvním řešili záchranáři několik omrzlin nosu, uší, prstů, lehčích podchlazení apod.

Ale k závodu – vyrazili jsme všichni společně z Ostravice od přejezdu a hodně borců nasadilo hned kruté tempo. Honza se rozešel taky svižně, já jsem si řekl, že přece jenom je to dost dlouhé, takže opatrně v klídku. První kolo se šlapalo dobře až pod Butořanku, kde se odbočuje z asfaltky do lesa, tam začaly vznikat zácpy a průvod lidí se zastavoval. Dost mě překvapilo, že i v tomhle hlemýždím tempu jsem viděl kolem sebe lidi, kteří do kopce funěli jak lokomotivy a to je teprve začátek. Tenhle špalír pokračoval až téměř pod severní sjezdovku, kde se to už trochu roztáhlo a dalo se jít vlastním tempem. Severní sjezdovka byla asi nejkrutějším místem celé trasy, ani ne tak kvůli stoupání, ale hlavně kvůli mrazivému větru, který neúprosně bičoval do tváře. Za vrcholkem už to bylo lepší, jen zase nedostatek sněhu nedovolil rychlé seběhy, pořád bylo třeba koukat na kameny. Teprve od Lukšince se dalo lehce rozběhnout a běžet zpět na Sepetnou.

image

První okruh byl tedy v pohodě, ani jsem se nepřevlékal, jen trochu najedl a hurá do dalšího. To už pěkně ve svém tempu, Honza někde daleko přede mnou. Na vrcholu mě ve druhém okruhu zastavila Horská služba, že prý mám trochu omrzlý nos, tak povinně do tepla, Takže jsem musel strávit asi 15 minut na Horské službě, vyslechl si nadávky záchranářů na celou tuhle akci, podíval se na ošetření asi 5 dalších lidí. Když se nos ohřál, vyrazil jsem dál, Třetí okruh byl pro mne nějaký krizový, moc to nešlo ani nahoru ani dolů, tak jsem si pak udělal delší pauzu, zase se pořádně najedl a za tmy vyrazil na čtverku. Tam jsem asi chytil druhý dech, šlo se m úplně báječně, dokonce i dolů jsem běžel hlava nehlava (tedy na moje poměry) a vesele jsem dorazil na Sepetnou, kde jsem potkal Honzu, který to právě ukončil pro bolesti nohy. Mě se končit ještě něchtělo, tak jsem se převlékl a šel dál. Výstup nahoru úplně v pohodě, předbíhal jsem dost lidí, ale po cestě dolů jsem dostal nějaký psychický blok, zakopával jsem snad o každý šutr, zase mě všichni, které jsem nahoru předběhl, předběhli zpátky, moje čelovka svítila jak muška světluška, kdykoliv mě někdo doběhl, měl jsem pocit, že má zapnutá dálková světla. Sestup mi trval skoro o 15 minut více, než v předchozím kole a nějaká únava už se taky začala dostavovat. Na Sepetnou jsem dorazil něco před druhou hodinou ranní, a i když nohy a fyzička byli celkem v pohodě, tak jak jsem viděl na pokoji volnou postel, tak jsem tam vlezl a probudil se až ráno. Celkový účet 5 okruhů za necelých 15 hodin, nic moc. Věřím, že kdybych se po tom pátém okruhu ještě kousnul, tak bych 2 –3 jakž takž ještě dal, co naplat Ale zkušenost parádní, jen mohlo být více sněhu.

Závěrečná fakta:

Okruhy – Honza 4x, Radan 5x

Následky – Honza bolesti šlach na holeni, omrzlý palec na noze, Radan jen lehce omrzlý nos, zapomenuté Garminy na pokoji (naštěstí se našly)

Když jsme ráno odjížděli, tak jsem byl přesvědčený, že na tuhle šaškárnu už příští rok nepůjdu, sice pěkný závod, dobře organizovaný, ale spousta lidí, člověk se musí pořád převlékat a tak. No ale kdo ví …

Tags: ,

Závody 2014

Beskydská sedmička a Brněnský masakr

by Materazzi 24. září 2013 21:10

Dva zářijové nedokončené Ultra Traily

V rozmezí 14 dnů jsem se v září zúčastnil na závěr letošní sezóny dvou Ultra Trailu. A to již téměř legendární Beskydské sedmičky ve dvojici společně s Lumírem a posléze nového závodu v okolí Brna s názvem Brněnský Masakr. Oba závody jsem ukončil přesně v polovině. Zatímco v Beskydech to bylo následkem zpoždění vůči plánovanému tempu, v Brně jsem se postavil na start ne zcela fit a v plánu jsem měl jít jen půlku závodu.a2

Beskydskou sedmičku jsem tedy šel s Lumírem. Rozdíl ve výkonnosti jsme chtěli řešit gumovým lanem, ale bohužel jsme ho nakonec použili jen na Travném na sjezdovce. Jinak se prostě nedalo, jelikož se šlo až někde na Lysou v davu lidí, což Lumíra trošku psychicky rozhodilo. Bylo to způsobené tím, že kategorie Sport si hned po prvním vrcholu střihla jeden kopec navíc a následně se vmísila do nekonečného hadu kategorie Hobby. Ale zpátky na start. Zaregistrovat se ve Frenštátě a stihnout vlaky odjíždějící do Třince jsme stihli jen tak tak. To bylo něco kolem sedmé a čekal nás alespoň pro mne zdlouhavý přesun na náměstí v Třinci. Tam jsme sledovali program a pak se chvíli mačkali na startu, jelikož dobrá polovina závodníků chtěla startovat co nejvíce zepředu. V deset hodin bylo odstartováno. Kolem 3 tisíc lidí se vydalo na trať a v zástupu jsme doklusali pod Javorový. Sjezdovky na Javorový jsem se před startem obával, ale první kopec šel tak nějak sám. Pak poslali kategorii Sport dolů do Řeky a tam jsem pochopil, proč je Beskydská sedmička tak těžká. Je to kvůli prudkým seběhům, kde si člověk ani na chvíli neodpočine. Navíc tento první byl veden lesem, přes kořeny a popadané stromy bez nějaké cestičky. Zde jsem si trochu v duchu zanadával na organizátora Libora Uhra. Následovala sjezdovka na Ropici, která se nešla úplně nahoru, ale po cca půlce následoval traverz ke spojnici kategorie Hobby a Sport. Zde jsem chytl první krizi a běžecký úsek v mírném stoupání jsem celý šel. Spojení trati mne postavilo na nohy a dali jsme se do nekonečného předbíhání Hobíků až dolů do Morávky. a1Pak následoval Travný a na sjezdovce jsem se pověsil na gumu za Lumíra. Myslím, že je to opravdu pěkná pomoc, a možná jsme ji mohli aplikovat hned. Nicméně v tom davu to jde fakt těžko. Když už bylo stoupání mírnější a já odpojený, chytl jsem opět krizi. Tentokrát jsem se šoural fakt pomalu a předběhlo nás opravdu hodně týmů. Ve stejném duchu proběhl i seběh dolů do Krásné, kdy jsem až na výjimky vůbec neběžel. Někde tam se zrodila myšlenka skončit na Ostravici v polovině závodu. Na Lysou horu jsem sice chytl docela druhý dech a konečně se začaly mezi týmy tvořit rozestupy, nicméně i tak jsme přišli na Lysou s cca hodinovým mankem proti plánu a s vidinou dokončení závodu v čase kolem 20 hodin. To zejména Lumíra, který se nechtěl úplně dojebat před Elbamanem, utvrdilo v tom, že skončíme na Ostravici. A jak jsme si předsevzali, tak jsme i učinili, a sluníčko na jasné obloze jsme si vychutnávali už jen na cestě do Frenštátu a následně domů. Celkově mě překvapila obtížnost závodu. Myslel jsem si, že v sebězích (které mi tak na LH24 šly) se trochu orazím, ale na to jsem mohl zapomenout. Už dost dlouho jsem neběhal v horách když není zima, a na to se nedá natrénovat nikde jinde než v horách. Kořeny, kameny a rozbitá cesta při několika kilometrovém seběhu to v Kuřimi nenatrénuji. Až B7 půjdu znovu, určitě minimálně dvakrát musím potrénovat v horách, nejlépe v Beskydech.

IMG_9578 To Brněnský Masakr byl ve srovnání s Beskydskou sedmičkou přes svých 2 tisíce nastoupaných metrů vyloženě běžecký (i když kopcovitý) závod. Tady podotýkám, že s obou závodů jsem šel jen polovinu, takže soudím jen podle toho, co jsem zažil. Ve 30 kilometrech, které jsem absolvoval, se do chůze musí přejít na 3 prudších stoupáních (na Babí lom, k Vranovskému klášteru a kousek stoupáni na Nový hrad) no a samozřejmě pak i v téměř horolezeckém úseku po hřebeni Babího lomu, kde člověk musel kvůli kluzkým kamenům používat všechny 4 končetiny. Navíc všechno po cestách a cestičkách, takže se běželo moc pěkně. Když jsem dobíhal k plánovanému ukončení na občerstvovačce v Adamově tak jsem se cítil docela dobře, i když zrovna v tom úseku mne předběhlo několik lidí, a chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych pokračoval dále. Pak jsem si vzpomněl na to, že den předem mi bylo tak, že jsem spíše uvažoval, že startovat vůbec nebudu a v klidu jsem v Adamově odkráčel na vlak směr Brno. Absolvoval jsem tedy něco přes 30 kilometrů v průměrném tempu kousek nad 6:30 na kilometr. Odpoledne jsem pak zajel do Řečkovic vrátit chip a shodou náhod jsem potkal znovu Jirku Janušku z Trisportu s kterým jsem se potkal i na startu. Jirka odběhl vynikající závod, a skončil na celkovém 27 místě. Z Trisporťáků přijel do Brna ještě Petr Janďourek. No a ještě bych podotkl, že brát hůlky na tento závod je blbost a naštěstí jsem si je nevzal. Spousta lidí neměla ani batoh s CamelBakem. Tím, že je to docela rychlé a občerstvovačky co 15 km, tak monžná fakt stačí nějaká flaška třeba v ledvince. Tolik poučení pro případné zájemce o tento běh v příštím roce.

 

 

 

Výsledky Beskydská sedmička

Výsledky Brněnský masakr

Fotky Beskydská sedmička, Fotky Brněnský masakr Mag80 a od Dana Orálka (tentokrát jen fotil)

Tags:

Závody 2013

Celtman 2013 tak trochu jinak – Support crew

by Honza 25. července 2013 22:36

Celtman pohledem podpůrného týmu.

Extrémní skotský triatlon pro mě začal stejně jako pro Lumíra. Budíček ve dvě ráno, abychom mohli v půl třetí vyjet. Rychlá polysacharidová snídaně, pusa Kamilce a vyrazili jsme směr Shieldaig. Během cesty jsme málem srazili jelena, ale nakonec jsme po čtvrt na čtyři dorazili na místo. Připravili jsme kolo a ostatní věci do depa. Lumír do sebe ještě hodil těstoviny a pomalu se začal soukat do neoprenu. Ve 4:15 odjížděly autobusy na start plavání. Podal jsem Lumírovi ruku a popřál mnoho zdaru. Závod začínal v pět hodin a já jsem měl mezitím čas se najíst a dochystat poslední detaily v depu a připravit Lumírovi nějaké jídlo po plavání.

Za necelou hodinu se mezi prvními plavci objevil i Lumír. To byla strašně příjemná zpráva. Odchytil jsem ho u výběhu z vody a pelášili jsme do depa. Měli jsme čas a nemělo smysl se honit. Dal jsem Lumírovi gel, ať se dobře jede, vybrali jsme oblečení a pak už zbývalo jen ujet 202 km na kole. Já jsem potom poklidil všechny mokré věci z depa, naložil je do auta a vyrazil jsem na cyklistickou trasu. První zastávku jsme měli domluvenou asi po 60 km kousek od našeho ubytování v Gairlochu. Ještě před tím jsem stihnul supporťáckou snídaní v místním penzionu. Lumír se objevil v 8:05 a vypadal dobře. Vyměnili jsme bidon a jelo se dál. Já jsem se rychle vrátil na hotel, abych Lumírovi udělal polévku na druhou zastávku. Na třetí se Lumír převléknul do krátkého dresu a čekalo ho asi ještě necelých 100 km. Celkem jsme se potkali pětkrát. Bylo to hodně náročné, foukal silný vítr a těch 202 km taky určitě nebyl žádný med.

P7074102

Po poslední zastávce na cyklistice jsem vyrazil do běžeckého depa T2. Tady se Lumír objevil po druhé hodině odpolední. Začínalo trochu pršet. Lumír se převléknul do krátkých elasťáků a suchého trika a vyrazil s batohem na prvních 17 km běhu směrem T2A, kde byla kontrolní stanice a výchozí bod do hor. Tam jsem na Lumíra měl počkat. Po jeho výběhu z depa jsem složil kolo, sbalil věci, naložil jsem všechno do auta a vyrazil jsem do T2A, které bylo asi 30 km po silnici. Byl jsem tam docela rychle a napadlo mě, že se převleču do běžeckého a vyrazím Lumírovi naproti. Byl to dobrý nápad, Lumírovi to pomohlo. Potkal jsem ho asi po čtyřech kilometrech. V T2A nás bohužel do hor nepustili. O necelých pět minut nám uniknul cut off. Lumír vyrazil na běh druhou trasou a já jsem jel zaparkovat auto do Torridonu. Běžel jsem Lumírovi naproti z druhé strany hor. Zpočátku jsem si běh užíval, ale postupně jsem se dostal do mlhy a pršelo víc a víc. Jednou jsem se i probořil po pas celou nohou a trochu si ji narazil. Všude kolem se stékaly řeky a stezka se ztrácela pod vodou. Ale příjemné bylo potkávat rychlejší závodníky. Věděl jsem, že běžím dobře. Akorát se mě každý druhý ptal, jestli jsem se neztratil nebo jestli se někomu něco nestalo. Pokaždé jsem vysvětlil, že jsem jen support. Asi po dvou hodinách jsme se s Lumírem potkali. Myslím, že byl rád. Bolela ho sice kolena a morálka dostávala zabrat, ale před osmou hodinou večerní jsme byli v cíli. Lumír se stal Celtmanem a mně bylo ctí mu dělat support!

P7054059

Tags: ,

Závody 2013

Celtman 2013 - krátké info

by Lumír 6. července 2013 23:49

Extrémní závod se vším všudy.

V sobotu 6.7.2013 jsem dokončil dlouhý triatlon ve Skotsku Celtman. To, že má v podtextu Extreme Scottish Triathlon platí do posledního slova. Jen v rychlosti pár slov ke každé disciplíně:

Oficiální teplota vody nebyla vyhlášena, ale dle neoficiální zdrojů měla 9°C a k tomu jako bonus velké vlny. Potěšilo mě, že se toho organizátoři nezalekli a plavala se plná trať. Z plavání jsem měl největší obavy, ale nakonec to bylo v pohodě.

Celou trať kola provázel neskutečný vítr jaký jsem zažil jen na Lysé. Když foukal z boku, tak jsem musel jet mírně nakloněný a aspoň metr od krajnice. Když foukalo proti tak v normálních klesání jsem byl rád, že jedu 18km/h. A nejhorší na tom bylo, že téměř celá druhá půlka trati (100km) byla buď s bočním nebo protivětrem a čím blíže T2 tak to bylo horší.

No a běh byla terénní třešnička na dortu, kdy se nedalo vůbec běžet a hledalo se kudy vůbec proběhnout. V horách totiž pršelo a všude bylo plno vody. Navíc díky extrémnímu větru brutálně snížili limit pro běh na vrcholy a musel jsem běžet po náhradní trati Smutný obličej, takže cíl nesplněn.

Více info ze závodu bude později v samostatném článku.

Tags: , ,

Triatlon | Závody 2013

Adidas 24 hodin na Lysé hoře

by Materazzi 2. února 2013 12:39

Sice první desítka, ale medaile v kategorii unikla

Po roce jsme se opět společně s Lumírem zúčastnili extrémního závodu Adidas 24 hodin na Lysé hoře. Po loňských problémech s provozovatelem hotelu Bezruč byl závod přesunut na Ostravici, a jako základna sloužily hotely Sepetná, Ondráš a Sluníčko. Přijeli jsme jako loni brzy ráno, ať si najdeme dobré místo. Rozložili jsme si věci na svůj flek 2x 1 metr a následovaly 3 hodiny nic nedělání. Kolem půl jedenácté šel Lumír na start dolů do Ostravice a já posléze odešel k transformátoru udělat pár záběrů, až budou probíhat. Ti z vás, kdo nevědí jak závod probíhá, tak se běží pevně daný okruh na Lysou horu a zpět a po 24 hodinách se spočítá počet dosažených okruhů. Dvojice, což jsme byli i my, se mohly libovolně střídat v prostoru mezi Sepetnou a Sluníčkem. Podle Garmina jsem v jednom okruhu nastoupal 800 metrů na cca 11,4 kilometrech.

IMG_4935 Na startu u pily v Ostravici se Lumír potkal s našimi kamarády Martinem, Karlem a Lenkou. Chvíli s nimi pokecal a pak už se připravil na start. Na startu se dozvěděl překvapivou zprávu, že okruh se nepůjde tak jak bylo napsáno v propozicích, ale od studánky se půjde po zkratce kolmo vzhůru až na Lukšinec. Pak nastaly drobné zmatky před startem a Lumír tak neodstartoval úplně vpředu, jak zamýšlel. Nicméně tempo nebylo nijak zvlášť rychlé, a tak na mých záběrech od transformátoru je vidět, že probíhá již na desáté pozici.

Video, točené cca 2 km po startu u transformátoru

Cestou nahoru pak běžel hlavně se známým ultra maratóncem Danem Orálkem, který si přijel vyzkoušet zimní extrém. Moc se mu ale nevedlo, podle dostupných informací v nepříjemných dlouhých sebězích trpěl a nakonec s nateklou nohou po sedmém kole ze závodu odstoupil. Když Lumír s Danem vylezli hang na Lukšinec, někdo z kolemjdoucích je poslal jinam, než se mělo běžet. Po chvíli bloudění se nakonec rozhodli jít po červené a pak po žluté pod sjezdovku. Tím trochu ztratili a např. pozdější vítěz Zemaník je dohnal. Správná trasa je rovně po vrstevnici pod Malchor a tam napojení na modrou.

fotka 2 fotka 3

Následoval běh z kopce, a tam měl Lumír tak jako loni rezervy. Nicméně i tak dorazil jen pár minut za absolutním čelem závodu. Já jsem převzal po něm chip a vyrazil jsem do našeho druhého kola. Po cestě ke studánce jsem v pohodě klusal, někde před ní jsem doběhl Zemaníka a bylo mi ctí se s ním držet skoro až nahoru na Lukšinec. Tam mi utekl a posléze šel přede mne i Dan Orálek. Tak jako loni jsem však věděl, že musím hlavně běžet rychle dolů z kopce, jelikož do kopce mi to moc nejde. A tak jsem to dolů rozpálil a přiběhl jsem k Sepetné v čase pod hodinu a půl těsně za Librem Uherem.

IMG_5394 V následujících kolech (3. a 4.) jsme každý zaběhli výborné časy. I tak však Lumír pozoroval ve výsledkové listině, že figurujeme až na 4. místě a že každým kolem nabíráme ztrátu. To já jsem o tom neměl tušení, jelikož jsem výsledky nesledoval. V našem pátém kole se už začal Lumír blížit hranici 1:50 na kolo a já následně hranici 2:00. To nás pak pozdě večer přišli ještě navštívit Karel s Lenkou. Moc díky za podporu. Já i Lumír jsme si koupili za 200 Kč možnost navštěvovat raut, což byla skvělá věc moci se v té hodině a půl na odpočinek najíst aniž se o jídlo musel člověk starat. Další věc, která se ukázala jako výborná vychytávka, byla stará „péřovka“ ve které jsme chodili čekat parťáka na střídání a ten kdo doběhl si ji pak po doběhu zase oblékl. Nevadilo pak chodit na střídání opravdu brzo a neztratili jsme střídáním téměř žádný čas. Vychytávku vymyslel Radek Šimek, moc díky Radku.

lh24-314 DSC_7091

No a pomalu se dostávám ke svému pátemu, našemu desátému, kolu. To definitivně rozhodlo, že budeme bez medaile. Naši konkurenti na třetím místě začali zpomalovat a slabší z dvojice začal běhat časy přes 2 hodiny. Já ale někdy kolem druhé ráno hrubě podcenil stravování, raději jsem si chtěl zdřímnout, než abych se šel najíst. Nakonec jsem si zapomněl cucnout dokonce i gel. Výsledek se dostavil v prudkém stoupání na Lukšinec kdy mi úplně došlo. Až nahoře jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl vzít gel, našel jsem v kapse alespoň slehu od Nutrendu, kopl jsem to do sebe a rozproudilo mne to až ke sjezdovce. Tam jsem však byl na tom opět zle. Tentokrát jsem nebyl schopen dolů běžet. Ze stavu naprostého vyčerpání mne dostala až neznámá dívka, kterou jsem požádal o něco k snědku. Dostal jsem tatranku a pár loků teplého čaje a za pět minut jsem už běžel dolů. Jestli to dotyčná čte, tak moc díky. Byl to ale půl hodinový zásek, který nás definitivně odsunul na čtvrté místo.

DSC_7085 DSC_7087

Zbývající okruhy jsme udrželi standardní tempo. Lumír navíc začal s blížícím se koncem závodu zrychlovat – asi je to pro něj ve dvojici moc krátký závod. Takže jsme nakonec dosáhli vytýčených 13 okruhů, což byl cíl před závodem. Myslím, že jsme podali dobrý výkon. Určitě lepší než loni. V silách bylo asi dát ještě půl kola navíc, a jestli tohle půjdeme za rok znovu určitě bude cílem mít okruhů 14. V závodě jednotlivců zvítězil fenomenálním způsobem Jan Zemaník, který dosáhl stejný počet kol jako my ve dvou…. Co dodat. Jo ještě něco, příští rok tam bude stát nová dvojice s názvem Fuga2 ve složení Karel Uhlíř a Martin Záruba. Tak hoši pilně trénujte…. Naštěstí jste v jiné kategorii než my.

Adidas_24_hodin_na_Lyse_hore_II__26_1_-_27_1_2013_164

Výsledky jsou zde

Seznam alb s asi 2500 fotografiemi uverejnil portal bezvabeh

Tags: ,

Závody 2013

Pražská stovka 2012

by Karel 7. ledna 2013 14:47

19. ročník Pražské stovky v “zimních” podmínkách.

O víkendu 7-9.12 se konal již 19. ročník Pražské stovky. Hlavní závod mel délku 122km a pak bylo možné ještě jít/bežet trasy 62, 40 a 22km. Náš cíl byl jasný. Dokončit za každou cenu trasu 62km, která startovala v sobotu ráno v Píkovicích. Ztráty na životech povoleny a potřebné operace budou probíhat rovnou na trati.

DSC_6526s

Vyrazili jsme z hospody v Píkovicích v 8:30, hned po registraci, svižným tempem a na těžko na první kilometry. Protože jsme závod brali spíše jako turistický pochod, tak jsme měli normální turistické boty a vybavení na přežití -10°C, které slibovala předpověď na noc.

DSC_6540s

První zastávka byla v Třebenicích na 18km, kde jsme měli první občerstvení. Druhá hospodská zastávka (celkem bylo na trase 18 hospod :) byla pak ve Štěchovicích v čínské restauraci na 28km, kde jsme se řádně občerstvili a ošetřili první puchýře. Pak už se začalo stmívat a od 32km jsme už šli s čelovkama. Rozhodující byl pak 40km, kde byla poslední občerstvovačka v hospodě a kde jsme se rozhodli pokračovat až do konce. Nikdo nebyl v kritickém stavu a těch posledních pár kilometru v pohodě dáme. Trať byla hodně zajímavá a poskakování pres potok v údolí Nazaret zakončené lezením po čtyřech k Cukráku byl opravdu neopomenutelný zážitek. Od 54km se pak už cesta strašně táhla. Šlo se dlouho lesem podle šipek okolo letiště Točná a bylo už po půlnoci. Do cíle v Modřanech ZŠ Prof. Švejcara jsme dorazili kolem 2h. Všichni přežili a podle GPS jsme našlapali celkem 68km.

Příště si to dáme poklusem :)

Výsledky.

Tags: ,

Závody 2012

5BV 2012 – 10. ročník

by Lumír 8. listopadu 2012 08:00

Nový parťák a zdoláno všech 5 vrcholů.

Závodu 5BV jsem se letos zúčastnil již po 5. Tento rok to však bylo s novým parťákem. Původně jsme se přihlásili jako vždy společně s Vilémem, ale v pátek, den startu, Vilém svou účast zrušil. Celkem mě naštval a byl jsem rozhodnutý, že jiného parťáka hledat nebudu a do závodu nenastoupím. Nakonec jsem si to rozmyslel a začal ve svém okolí hledat někoho kdo by se mnou šel. Hned druhý pokus vyšel a tak jsme se s Viktorem Kubitou cca 4 hodiny před startem domluvili, že do toho půjdeme spolu. Pro Viktora to bylo těžší, neměl nic připraveno a vůbec netušil co ho čeká. Nakonec vše potřebné sehnal a kolem 20 hodiny jsme už byli ve Smilovicích na základně. Tam jsme se zaregistrovali a začali si chystat vše potřebné pro závod. Taky jsme probírali taktiku a vše kolem závodu.

Ve 22:00 byl závod odstartován a my se dozvěděli první vrchol – Konečná. Chvíli jsme ho hledali na mapě, ale nakonec jsem se rozhodli, že se někoho chytneme a půjdeme za ním. Zvolili jsem cestu přes Řeku, nahoru po sjezdovce na červenou a pak dále na Slavíč, Bílý Kříž a Konečnou. Už nahoře nad Řekou začalo mírně pršet a nepřestalo až do rána. Cestou na první vrchol jsem se snažili co nejvíce běžet a celkem nám to šlo. Nikde jsme nebloudili a bez problémů dorazili ve 4:00 na první vrchol. To jsme byli už 35 kilometrů daleko od základny.

Druhý vrchol byla Kozlena. Nebyla daleko a ani se nevzdalovala od základny, jediný problém co jsme měli, že nám došla voda a nikde v okolí žádný pramen. Tak jsem se rozhodli nabrat vodu z potoka. Cesta na Kozlenu byla jednoduchá, stačilo sejít dolů a pak nahoru a byli jsme tam. Zhruba po 8 kilometrech v 5:30 jsme úspěšně dobyli 2. vrchol.WP_000229

Třetí vrchol byl pěkně daleko – Kozubová (chata). Cestu jsme už znali, stačilo dojít kousíček na Bílý Kříž, a tam pokračovat po červené na Slavíč, kde jsme sešli myslím na žlutou pak modrou a došli až k Chatě. Cesta jednoduchá, ale zatraceně dlouhá. Někde za Bílým Křížem přestalo pršet a až na základnu nám to vydrželo. Ale stejně jsme měli boty promočené a nohy pěkně rozmočené. Na Kozubovou to bylo cca 20km a dorazili jsme tam kolem 9. Dozvěděli jsme se 4. vrchol a vzhledem k tomu že byl “jen” přes údolí a chata už bylo otevřená, tak jsme se rozhodli, že si dáme pauzu na nějaké normální jídlo a převlečení do suchých ponožek. Jídlo bohužel žádné nebylo – tak brzy ještě nevaří, tak jsme skončili aspoň u teplého čaje a tyčinek. Přemýšleli jsme co asi bude 5. vrchol, tipovali jsme že to bude něco kolem Čantoryje – schodli jsme se, že v tomto případě by jsme šli zpátky na základnu. Další variantu jsme měli něco kolem Lysé Hory, to jsem v přesvědčení, že to určitě nebude řekl, že v tomto případě na 5. vrchol jdeme.

Čtvrtý vrchol byl Muřinkovský vrch (kaple). Z Kozubové zase jednoduchá cesta, sejít dolů do Lomné, kousek po asfaltu a pak po žluté nahoru ke kapli. Klesání dolů bylo hodně náročné a nohy dostaly pořádně zabrat. Cestu údolím po asfaltu jsme vyklusali, docela solidním tempem 6 min/km a už jsme byli na žluté a začali nepříjemné stoupání na 4. vrchol. Tam jsme dorazili těsně před polednem a v nohách jsme měli necelých 75km. 5. vrchol byl k našemu překvapení Lysá Hora. Trošku nás přešel úsměv a začali jsme přemýšlet jestli půjdeme na Lysou nebo na základnu. Nakonec jsem se shodli, že dojdeme na rozcestí (cca 5km) kde se cesta dělí a tam uvidíme podle toho jak se budeme cítit. Ještě před rozcestím jsme se rozhodli, že zkusíme i pátý vrchol.

Pátý vrchol byla Lysá Hora (chata Kameňák) a byla pekelně daleko, co bylo ale horší, tak cesta z Lysé na  základnu – zhruba 20km jen po asfaltu. Cesta na Lysou byla opět jednoduchá, po červené na Bílý Kříž (už po třetí dneska), pak dolů do Visalají a pak zase po červené nahoru na Lysou. Cestou jsme se domluvili telefonicky s Honzou Hrabcem a Honzou Schwarzem, že nám udělají chvílí doprovod a morálně nás podpoří. Sraz jsme si dali na Bílém Kříži. V těchto fázích závodu jsme už vůbec neběhali a jen chodili. Na Bílém Kříži jsme byli kolem 15:00 a po pár telefonátech jsme se našli i naším H+H doprovodem Veselý obličej. Zvedli nám trošku náladu a vydali se společně vstříc nejtěžší části dnešního závodu. Cestou nahoru jsme vyšli tak, že si ji ani pořádně nepamatuji. Nahoře jsme byli kolem půl 6 a v nohách jsme měli 95km. Nohy jsme už měli pořádně rozbité a tak jsme se ani nemuseli rozmýšlet jestli zůstaneme chvíli v chatě nebo budeme hned pokračovat. Dali jsme si polévku a převlékli se do suchých ponožek – naše nohy bych vám nepřál vidět. Po necelé hodině jsme byli jakž takž připraveni pokračovat na základnu.

WP_000232

Cesta na základnu začala nepříjemným klesání přes severní sjezdovku až do Krásné. Jak jsem si nahoře myslel, že mám nohy po odpočinku v pohodě. Tak dole v Krásné, jsem je měl v ještě horším stavu než nahoře. Viktor byl na tom ještě hůře, měl popraskanou kůži na chodidlech. Dokonce se rozhodl, že půjde bez ponožek. Z Krásné jsem po asfaltu šlapali do Raškovic, kde Viktor vyžebral v jednom baráku suché ponožky Veselý obličej. Tam se k nám taky připojila další dvojce, se kterou jsme společně došli až na základnu. Cesta to byla nekonečná ale ve 4 nám docela utíkala. Na základnu jsme dorazili 23:34. Celkový čas závodu jsme měli 25:34 hodin, zvládli jsme zhruba 118 kilometrů a skončili na 53. místě.

Závod hodnotím pozitivně. Na to jak to během pátku před startem vypadalo špatně, to dopadlo nejlépe jak mohlo. Zvládli jsme všech 5 vrcholů a ve zdraví se vrátili na základnu. Viktor mě příjemně překvapil jak se s takovým těžkým závodem vypořádal a už se těším až ho příští rok potkám na nějakém ironmanovi. Po tom co zvládl na 5BV bude pro něj ironman “pohoda”. Já jsme se v průběhu závodu rozhodl, že to byla moje poslední účast na 5BV. Přístí rok možná s Vilémem vyzkoušíme Beskydskou 7. A v lednu nás čeká další extrém Lysohorská 24 hodinovka www.lh24.cz.

Výsledky.

Tags: ,

Závody 2012

24 hodin na Lysé hoře 2012

by Lumír 1. února 2012 22:22

Třetí místo v kategorii týmů 41–50 let

Tento víkend jsme se úspěšně zúčastnili extrémní akce pořádané Liborem Uherem jako mistrovství republiky v extrémním horském maratonu. Jde o Lyso horskou 24-hodinovku. Úkolem bylo za 24 hodin co nejvíce krát vystoupat od Hotelu Bezruč na Lysou horu, a pak přes Lukšinec sestoupit zpět. Celý okruh měřil asi 10 kilometrů a měl převýšení 750 metrů. Na start jsme s Lumírem šli jako štafeta dvojic a díky mému pokročilému stáří v kategorii 41 – 50 let. Na start jsme přijeli společně oba trochu unaveni, neboť jsme pozdě večer cestovali a Lumír dokonce z daleké Malty. Ten měl o teplotní šok postaráno, neboť pod Lysou horou nás přivítalo mrazivé ráno s teplotou kolem mínus deseti stupňů. Přijeli jsme hodně brzy, neboť jsme si chtěli vybrat dobré místo na základně. Tou byl Hotel Bezruč a každý tým si mohl vybrat prostor o velikosti 2x1 metr. Nám se podařilo vybrat jedno z největších míst. Bylo to u stěny, kde byl i provaz na pověšení prádla a navíc nám tam pak začali umísťovat hlavně jednotlivce. Ti byli většinu času na trati, díky čemuž byl v naší místnosti celkem i klid.

lh24_depo_1

Lumír běžel 1 kolo: Startuje se v Malenovicích u Obecního úřadu, asi 3 km od Bezruče. Takže je dost času aby se startovní pole pěkně natáhlo a na hangu nebyla tlačenice. Stavím se do první řady a snažím se držet čela, to se mi bez problému daří, protože úvodní tempo je hodně pomalé – nikomu se nechce nikam spěchat, dyť nás čeká ještě 24 hodin. Až do poloviny prvního výstupu se mi běží parádně, ale někde nad Ivančenou to přichází, bublání ve střevech a bolest v břiše. Nějak to v sobě držím a pokračuji ve výběhu na vrchol, je to bohužel stále horší a horší. Nahoře jsem byl za 1:03 což není vůbec špatný čas, když se tomu připočte náběh z Malenovic. Seběh dolů se ale stává utrpením, břicho bolí čím dál více. Pod Lukšincem musím poprvé seběhnout z trati a vyzkoušet jaké to je si ulevit zabořený skoro po zadek ve sněhu Veselý obličej, to pak ještě 2x zopakuji a konečně jsem na Bezruči. Tam jdu hned do depa a dávám čip překvapenému Vilémovi. Na Bezruči si ještě párkrát odskočím na záchod a jdu si lehnout. Po dvou hodinách zkouším něco sníst, ale hned to jde zase ven. To si říkám, že je konec, protože bez jídla se takový závod nedá absolvovat. Nakonec se rozhoduji, že zkusím pokračovat 2 okruhy a uvidím co se stane.

LysaHora

Vilém běžel neplánovaně 2 a 3 kolo: Já jsem byl během startu a prvního kola na hotelu jako na trní. Byli jsme domluveni na střídání po dvou kolech a tak jsem kolem půl dvanácté šel ven s cílem povzbudit Lumíra a jaké to bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že první závodníci proběhli již do druhého kola. Bylo to Hodinu a 10 minut po tom co vběhli od startu do prvního kola! Tak to je pekelné tempo pomyslel jsem si a vyhlížel jsem Lumíra. Po cca 10 minutách jsem to vzdal s tím, že jsem ho pravděpodobně propásl mezi těmi nejlepšími. Zrovna když jsem si chtěl lehnout tak se objevil ve dveřích s tím, že má potíže a musím jít do závodu já. Rychle jsem na sebe hodil vše potřebné a vyrazil jsem. Tím, že byl Lumír hodně pomalý, jsem se ocitnul mezi závodníky přibližně mé úrovně. Kromě nějakých turistů nebylo nutno nikoho předbíhat a nikdo nepředbíhal mne. Horší to bylo cestou dolů, kdy se na Lysou valily davy turistů a neustále jsem musel skákat vedle vyšlapané cestičky do hlubokého sněhu, abych se jim vyhnul. Nahoru jsem se dostal za 53 minut. Zhruba tak jak jsem si představoval, že začnu. Byl jsem si vědom, že do kopců nejsem nijak excelentní a proto jsem se vše snažil dohnat vždy seběhem. A myslím, že se mi to celkem dařilo. Dole jsem byl za 37 minut, rychle jsem do sebe hodil v hotelu 2 ionťáky a vyrazil jsem do druhého kola. Druhé kolo bylo pro mne ale hodně těžké, vydrápat se podruhé za sebou na Lysou bylo opravdu trápení. Poslední úsek po sjezdovce bylo hrozných, bez síly jsem jen tak cupital nahoru a čas výstupu se rázem přehoupl přes hodinu. Hlavně to rozběhnout dolů. A to se podařilo, i když ani dolů to nebylo nic moc. Dole už mne čekal Lumír, vyměnili jsme čipy a Lumír vyrazil na své dvě kola.

 

LH24 2012

Lumír běžel 4 a 5 kolo: Po několika hodinách strávených střídavě na záchodě nebo v leže, bohužel bez jakéhokoli jídla, vybíhám na svůj druhý a třetí okruh. Celkem mi to běží a cestou nahoru jen předbíhám, seběh je trošku horší, ale v celkem solidním čase jsem dole a teď to začíná. Nahoru to ještě nějak jde, ale seběh je totální krize. Nemám v sobě žádnou šťávu a jen se tak plahočím, takový očistec jsem už dlouho nezažil. Není se co divit bez jídla to prostě nejde. Konečně jsem dole a těším se až si lehnu. Vilém překvapený kde tak dlouho jsem bere čip a vyráží do dalšího okruhu. Já se doplazím na naše místo a zkouším něco sníst, a světe div se nechce to jít ven! To mě psychicky zvedne a mám zase chuť bojovat.

WP_000114

Vilém běžel 6 kolo: Po 3 hodinovém odpočinku a krátkém zdřímnutí jdu na svůj třetí okruh. Lumír dobíhá o hodně později, než jsem čekal. I on je rozladěn druhým okruhem po sobě a ihned se domlouváme, že budeme střídat jen po jednom okruhu, tak jak to Lumír viděl u týmů, které jsou na čele výsledkové listiny. Čas následně ukázal, že to bylo klíčové a správné rozhodnutí. Je potřeba se vykašlat na spánek, důležité je jen zregenerovat síly na další okruh. Tento okruh se mi daří. Nahoře jsem podruhé a naposledy pod hodinu a i seběh mi vychází. Navíc už je tma a není nutno se neustále vyhýbat turistům. Dole mě předbíhá rychlejší běžec a já se ho chytám a jde to. I přes nepříjemnou pasáž v terénu kolem potoka. Kde se člověk boří a běh jde velice ztěžka. Časy nevím. Už rezignuji myslet na to, že mám mačkat stopky.

lh24_vilem_1

Lumír běžel 7 kolo: Dohodli jsme se, že teď už budeme střídat po jednom okruhu. Cítím se skvěle, plný energie a chuti. Nahoru doslova vyletím za nějakých 46 minut a ani necítím žádnou únavu. Seběhy mi ale dneska vůbec nejdou, i když nejsem unavený mám prostě nějaký blok a nemůžu to směrem dolů pořádně pustit.

Vilém běžel 8 kolo: Můj čtvrtý okruh byla pro mne asi největší krize. V období před půlnoci mi to vůbec nešlo. Nahoru to bylo hodně pomalé a hlavně utrápené. Cítil jsem se naprosto vyčerpaný. Neustále jsem se ale psychicky připravoval na to, abych se nahoře rozběhl. A hned za časomírou na vrcholu jsem se přinutil a ono to běželo. Super. Jsem dole a přemýšlím co udělat abych se zlepšil. Ale nic jsem nevymyslel. Po předání čipu Lumírovi absolvuji naprosto stejnou proceduru jako vždy. Dát si dva kelímky ionťáku. Dva kelímky teplého čaje si odnést na místo. Převléct se do suchého v čem půjdu další kolo. Dát sušit věci. Pojíst. Lehnout. Napít se ještě vody. Spát moc nejde, je to na mne moc krátká doba, jen po pátém kole chvíli zaberu. Půl hoďky před předpokládaným příchodem Lumíra si dát gel, pak kafe, případně něco proti křečím a podobně. Pak už se jen pomalu donutit se připravit a sejít dolů.

Lumír běžel 9 kolo: Jdu do pátého kola a začíná pořádně přituhovat, teplota klesá k -16°C. Ještě že je hned na začátku hang, který mě pořádně rozehřeje a mráz skoro nevnímám. Nahoru mi to dneska jde, opět předbíhám jednoho závodníka za druhým a ani mě to moc neunavuje. I seběh už byl lepší, předběhlo mě v něm minimum závodníků, i když ta jedna žena téměř dole mě dát nemusela. Celkově mám ale čím dál lepší pocit a cítím že mi spíše energie přibývá než aby ubývala Veselý obličej.

lh24_lumir_1

Vilém běžel 10 kolo: Moje předposlední kolo. Povzbuzuje mne vidina, že už toho nebude moc. Na trati není moc lidí. I většina jednotlivců spí nebo to někteří už zabalili. Cítím se docela dobře (relativně) I sjezdovka docela jde. Až nyní podle výsledků vidím, že to však byl můj nejpomalejší výstup nahoru za 1:10. Když mě na sjezdovce opět jako vždy někdo předběhl, hned jim to ale vracím tím, že se okamžitě rozbíhám dolů. Povzbuzen děvčaty které na vrcholu vytrvale povzbuzovaly každého, kdo se drápal nahoru. Po chvíli jsem doběhnul pomalejšího běžce a ten začal zrychlovat. Zřejmě nebyl zvyklý, aby ho někdo předbíhal. Já jsem se ho ale dál držel, i když to bylo na mne hodně rychlé a občas i dost nebezpečné (alespoň na můj vkus). Doběhl nás ještě jeden, a tak běžíme společně tři. Kousek před napojením na běžkařskou stopu sebou ale ten první švihl o zem. Chvíli jsme zastavili a počkali, jestli je schopen se postavit a jestli je v pořádku. Pak se dáme do běhu. Ale už roztrháni. Ten co spadl, zůstal vzadu a já nezachytil nástup toho druhého. I tak jsem maximálně spokojen a přibíhám do hotelu v čase, kdy si Lumír teprve čepuje do kelímku teplý čaj. Než se připravil, kontroluji výsledkovou listinu a zjišťujeme, že jsme již čtvrtí. Já slibuji poslat Lumírovi smsku jak na tom jsme a Lumír vybíhá. Já pak zjišťuji, tak na tým Vzs Ostrava už nemáme, ale ani zezadu nás už nikdo neohrožuje. Nicméně Zaječím Kobrám nepřibývají okruhy a Lumír zjistil předtím, že mají nějaké problémy a tak to vypadá, že pokud dosáhneme 13-ti kol, budeme v příslušné kategorii mužských týmů nad 40 let třetí.

Lumír běžel 11 kolo: Vůbec se mi nechce do té zimy, nakonec se přemůžu a vyrážím do 6. okruhu. Jak jsem už psal dříve je teď každý okruh lepší a lepší. Hang se mi už nezdá tak hrozný a závěrečná sjezdovka je díky fanouškům nahoře taky nějaká kratší. Sice nahoru už vůbec neběžím, ale i tak čas stlačuji pod 1 hodinu. Seběh je klasika, i když oproti předchozím okruhům je to taky lepší.

lh24_vilem_2

Vilém běžel 12 kolo: Lumír opravdu zamakal. Nečekal jsem ho tak brzy, vždyť už to byl pro něj šestý okruh. Mým úkolem byl teď odvést standardní výkon ať má pak dost času bez stresu udělat ještě jeden okruh. Vidina reálně se rýsujícího třetího místa mě hnala kupředu a nakonec je z toho možná snad druhý můj nejrychlejší okruh v čase cca 1:42. Dolů jsem se řítil jako šílenec a lidi mi uhýbali z cesty a povzbuzovali mne. Tentokrát byl Lumír ještě u našeho místa v depu. Předal jsem mu čip s pocitem dobře vykonané práce a cítil jsem velké uspokojení, že jsem za těch 24 hodin odvedl maximum, co jsem mohl.

Lumír běžel 13 kolo: Tak do posledního kola se mi vůbec nechtělo. V odpočinku se mi podařilo poprvé usnout a ani nevím jak jsem se vzbudil přesně na čas kdy jsem se měl začít chystat na střídání. Podle výsledků už tušíme, že pokud zvládnu tento okruh tak budeme 3. v kategorii - což byl náš cíl před závodem. 7. okruh se mi překvapivě běží zase lépe než předchozí a dokonce jsem se zlepšil i v seběhu – asi by to chtělo ještě pár okruhů přidat Veselý obličej. U Bezruče jsem kolem 9:15, v takovém čase už nemá cenu pokračovat nahoru – za 45 minut bychom to určitě nikdo nedali. Vilém to už pojistil i tím že se převlékl do civilu Veselý obličej. Ještě musím zmínit jeden doplněk, který jsem používal a to protiskluzové návleky KAHTOOLA MICROSpikes. Je to opravdu parádní pomocník do těžkého terénu, nestalo se mi že bych někde podklouzl nebo že by mi při záběru podjela noha. Jediná nevýhoda se objevila, když jsem běžel 2 okruhy v kuse (více než 3 a půl hodiny), tak mě MICROSpikes začaly tlačit do prostředníčků na obou nohách, při jednokolovém výběhu se to nestávalo. Takže pokud chce někdo opravdu zdatného pomocníka pro běh v těžkém zimním terénu, tak můžu MICROSpikes jedině doporučit.

microspikes

 

Statistika jednotlivých kol

lh24_statistika

 

Lumír doběhl už před čtvrt na deset. Jaké to štěstí, že měl na začátku střevní problémy. Jinak bych musel jít nahoru posedmé i já… :o))). Ptali jsme se hned, jak to vypadá s Kobrama. A opravdu toho po dvanácti okruzích nechali. To znamenalo, že jsme přeci jen dosáhli na bednu v kategorii. Hurá! Závěrečný ceremoniál se však Liborovi Uherovi vůbec nepovedl. Čekali jsme 2 a půl hodiny v mrazu a pak se ve spěchu vyhodnotilo jen celkové pořadí jednotlivců a nejlepší týmy celkově. Naštěstí se vše napraví a 11.2 je připraveno vyhlašování vítězů v kině Petra Bezruče ve Frýdku Místku společně s promítáním filmu o Beskydské sedmičce. Škoda, že je Lumír opět na Maltě. Budu tak muset na bednu při vyhlášení jen sám. Tak pak už nás čekala jen cesta domů a už jen samé příjemné aktivity jako je třeba spánek.

A příští rok uvidíme jak to dopadne, ale minimálně 14 musíme dát Veselý obličej. Přidá se někdo?

Web závodu kde naleznete i výsledky je tady www.lh24.cz

Oficiální fotogalerie, Fotogalerie pana Rašky 1 část, Fotogalerie pana Rašky 2 část, Fotky od FotoJarinko, Fotky Fren-mana, Fotky a článek na Bezvaběh.cz

Tags: ,

Závody 2012

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov