Horská výzva Beskydy 2017

by Honza 30. května 2017 21:13

43km v Beskydech.

Po půlmaratonu v Bratislavě jsem si naplánoval další závod. Tentokrát netradiční Horskou výzvu. S kamarádem z vysoké školy jsme vytvořili tým DentUnit. Svým přihlášením jsme inspirovali moji přítelkyni Peťu a taky moji mamku. Obě dvě se přihlásily na trasu SHORT, která měla 13 km. Já a můj parťák Honza jsme prubnuli trasu HALF, tzn. 43,4 km. Pro to byl dlouhý závod po dlouhé době a pro Honzu vůbec poprvé. Jeho příprava začala už týden před závodem, kde si koupil nové boty a byl si zaběhat Open-mouthed smile

18741661_10207284066060316_843385047_n 18788321_10207284066500327_1464805367_n

Beskydská výzva startuje u Frenštátu pod Radhoštěm v amfiteátru na Horečkách. Naším prvním úkolem bylo vyšlapat 400 schodů od parkoviště nahoru k prezentaci do amfiteátru. Ten se nachází nad lyžařským skokanským můstkem. Schody jsme absolvovali ještě jednou před startem. Slušná rozcvička na Velký Javorník, který byl prvním vrcholem výzvy. Z Javorníku následoval prudký sešup dolů na Pindulu. Velká část okruhu nás čekala pod hřebenem Pusteven přes Dolní Bečvu. Odtud stoupání až nahoru. Pustevny byly o víkendu plnější než nákupní centra v Ostravě. Krásné a slunečné počasí nás nutilo pravidelně doplňovat pitný režim na občerstvovacích stanicích. Hřeben z Pusteven na Radhošť jsme celkem svižně přeběhli a následoval prudký seběh opět na Pindulu. To už jsme měli v nohách přes 30 km a čekal nás podruhé Velký Javorník. Tady už to chtělo hodně zatnout zuby. Naštěstí jsme nahoru nemuseli šlapat sami dva. V malé skupince jsme si drželi optimální tempo. Závěrečný seběh na Horečky už trochu bolel, ale vidina cíle nám dodala sil. Závod jsme ve zdraví dokončili v čase 6:54. Dá se říct, že jsme si splnili všechny cíle. Bez úrazu a pod sedm hodin. Peťa s mamkou taky ve zdraví dokončili. Akorát mamka zmatkářka trochu zabloudila před cílem. Škoda těch 15 minut navíc. Ale pro obě pochlavala Smile

20170527_085548

Tags: , ,

Závody 2017

24 hodinovka na Lysé Hoře 2017

by MartinK 28. ledna 2017 14:32

Naposledy pod 30 a B E D N A !

Při loňské první účasti na LH 24 v mužských dvojicích jsme s parťákem natočili 11 okruhů. Na bednu v kategorii to sice nestačilo, ale nebylo to zas tak daleko a rezerva ve výkonu tam rozhodně byla. Dopředu jsem si dohodl parťáka Jirku Skarku, který pochází z Dobré a znám jej z Olomouce a vytyčil jsem jasný cíl – bedna. Jirka se na to sice moc netvářil a těsně před závodem přišel s výmluvami typu, že byl na Erasmu a že moc netrénoval a že si našel holku (to mě pravda trochu vystrašilo). Tým jsme pojmenovali výstižně Naposledy pod 30 a šli do akce!

NIK_2901

Den závodu ale nastal a všechny spekulace šly stranou. O bedně jsme částečně z respektu a částečně z obav raději vůbec nemluvili, ale já tušil, že když se nám vyhne zranění a vše půjde dobře, tak by to mohlo klapnout. Jenže u LH24 člověk nikdy neví, co jej čeká. Odstartoval jsem do prvního kola. Startovalo se z pily v Ostravici v 11 hodin odpoledne. Slunku hřálo docela silně a tak jsem se rozhodl sundat bundu a běžet jen ve dvou vrstvách, což se ukázalo jako velmi prozíravé, i tak jsem se dosti zapotil, stejně jako v druhém kole a ztratil hodně soli, čemuž jsem pak přičítal následné nastupující křeče v kole třetím. Ale zpět k prvnímu okruhu. Ten jsem si užil náramně, bylo moc krásně a podvědomě jsem se hlídal, abych to nepřepálil, protože sil bylo zatím dost. V prvním prudším stoupání šel přede mě kamarád ze studií Radek Chrobák, prohodili jsme pár slov s tím, že by chtěl dát minimálně 12 kol. To jsem ještě netušil, jaký heroický výkon předvede. První kolo jsem předával za solidních 1:29:43 a šel se lehce občerstvit do gastra. Po cestě mě odchytil televizní štáb vertikalu, tak jsem tam blábolil nějaké nesmysly typu, že závodník si na vrchol musí vzít hlavně energii, tak doufám, že se to nikde neobjeví  Jirka svoje kolo otočil za parádních 1:25:52 a já se vydal do na dlouhou dobu posledního slunečného okruhu. V tu chvíli jsme byli již usazeni na průběžných medailových příčkách v kategorii. Ale závod byl teprve na začátku, nemělo cenu se tím zabývat. Do třetího mi Jirka předával již za šera, také se znatelně ochladilo. Zahájil jsem jej pádem na ledu krátce po výběhu. Při seběhu jsem pak přidal ještě dvě krásné čumákovky do sněhu. Za třetí kolo tedy tři pády, pokud to tak půjde dál a s každým dalším kolem budou přibývat pády, mám se na co těšit, říkal jsem si  Projevila se tma a taky traverz v Malenovickém kotli začal být absolutně neběhatelný a i chůze v něm byla obtížná. Bral mi mnoho sil a to jak fyzických, tak psychických. Postupně se z něj stal nejhorší úsek, na který jsem se vždy nejvíc netěšil. Své třetí jsem předával za 1:48 kolem sedmé večer. Po něm jsem si dal vydatné snad pětichodové gastro (guláš, párečky, krupičná kaše, vánočka) – prostě, co se do mě vešlo. Vůbec, kvůli tomu gastru jsem se hlavně na závod přihlásil. Cpát se neomezeně 24 hodin na 400 Kč, no neber to  Stejně jako mě, tak i Jirku chytaly ve třetím lehké křeče do lýtek, čehož jsme se oba zalekli. Přesolený vývar a trocha hořčíku to naštěstí zahnaly. Myslím, že velké teplo a ztráta soli se na tom dost podepsaly.

NIK_5258

Na štafetě je super, že se vždy dá doplnit energie, lehce spočnout a hlavně převléct do suchého. Tento rituál jsem vždy opakoval. Párkrát jsem to časově neodhadl a i přes smluvené prozvánění z Albínova náměstí jsem přišel na předávku pozdě, což nás stálo pár minut. Únava stoupala u obou úměrně s časem a přibývajícími kilometry. Hřejivá mast nám oběma prokázala velkou službu, kdy nejen prohřála, ale také povzbudila již docela bolavé svaly. Za zmínku stojí vyzdvihnutí fanouška, který o půl jedné v noci zhruba na druhém kilometru okruhu (před uhnutím do prudkého stoupáku) povzbuzoval všechny závodníky a nabízel coca colu, rum, koňak nebo calvados. Po ujištění, že cola je čistá, jsem s povděkem dvěma loky svlažil své hrdlo a se slovy díky se vydal do kopce. Celou noc jsme drželi časy do dvou hodin za kolo a upevňovali si pozici mezi nejlepšími třemi dvojicemi v kategorii. Povedlo se mi i pár desítek minut spánku, což bylo velmi povzbuzující! O půl páté ráno jsem nastoupil do svého šestého a únava již byla znát, stejně jako brutálně vychozená písčitá pasáž, která se navíc rozšířila i na modrou, takže byla v délce cca dvou kilometrů. Projevilo se to na celkovém čase 3 minuty přes dvě hodiny. Hecnul jsem Jirku, ať to nakopne, aby mi vytvořil dostatečnou rezervu na poslední kolo, protože jsem tušil, že ještě zpomalím. V gastru jsem pak sledoval dramatický vývoj v jednotlivcích, ale především propočítával naši situaci. Bylo jasné, že první v naší kategorii jsou o kolo před námi a nemáme na ně šanci, my jsme byli aktuálně druzí a třetí byli o kolo za námi – alespoň to z aktuálních výsledků vypadalo. Buď tam ale byla chyba, nebo to zrovna nebylo správně aktualizováno, nebo už jsem v důsledku únavy počítal špatně, každopádně realita byla jiná. Já ale žil v tom, že nás nic nemůže ohrozit a že to třinácté zajdu, aby se neřeklo. Že nám to pomůže v celkovém pořadí, ale v kategorii už to nic nezmění a taky hlavně zlepším svůj výkon z loňska. Jirka to nakopl, poslední kolo otočil za 1:53:52, při předávce jsme si v klidu pokecali, nikam jsem nespěchal (!!) s tím, že si to jdu užít a máme jisté druhé místo. Vyrážel jsem s příjemnou euforií, protože jsem celou dobu byl obezřetný a moc si nechtěl připouštět, že by se to mohlo podařit, takže se mi šlapalo příjemně. Navíc už bylo světlo, za horami vylézalo sluníčko. Únava sice byla znát a do kopce mě pár finišujících borců trhlo, ale já věděl, že už mi o nic nejde, tak jsem nezávodil. Poslední kolo jsem nakonec zvládl přesně za dvě hodiny a o půl jedenácté jsme se již vysmátí fotili s Jirkou v cíli a radovali se z druhého místa.

16143595_1287322924624533_8791428098805262460_o

Dal jsem si sprchu, zavolal tu radostnou novinu domů, ať přijedou na vyhlášení, sbalil věci a při odchodu z tělocvičny jen tak letmo mrknul na obrazovku s výsledky a…..dostal se před nás o 7 minut tým Kesbuk Matěj a David – což jsem nechápal, bylo to proti všem mým propracovaným propočtům. Zároveň mi to ale bylo celkem jedno, o moc rychleji bych to poslední stejně nedokázal jít. Třetí místo taky bedna. Horší by byl pád z třetího na čtvrté. Oněch pár minut ztracených při předávkách se nakonec ukázalo jako rozhodujících, ale co už. Alespoň je do příště co zlepšovat.

Tags:

Závody 2017

Okolo Těrlické přehrady 2016–výsledky

by Lumír 20. února 2016 14:09

Premiérový krosový závod po dně Těrlické přehrady.

V sobotu 20.2.2016 se uskutečnil první ročník krosu Okolo Těrlické přehrady. Na start se postavilo 66 závodníků, z toho 16 odvážných žen. Závodníky čekalo necelých 13km běhu v opravdu těžkých podmínkách po dně Těrlické přehrady.

mapa_terlicko

Hned ze začátku se vedení ujal Adam Gaura a až do cíle před sebe už nikoho nepustil. V cíli byl za 53:44. Na druhém místě skončil Marek Zeman v čase 56:29 a třetí dokončil Lukáš Košut za 57:29.

Mezi ženami s přehledem zvítězila Lucie Gruchalová časem 1:08:22, druhá Kristýna Fryzová si s náročnou tratí poradila za 1:10:31 a třetí dokončila Ivana Zbořilová s časem 1:12:02.

Závod dokončili všichni závodníci, za což jim patří velký obdiv. Trať byla opravdu hodně náročná a brala hodně sil. Do cíle se úspěšně dostal i 81letý Jaroslav Gaman z Havířova, opravdu klobouk dolů!

Výsledky.

Tags: ,

Závody 2016

Celtman! Extreme Scottish Triathlon 2014

by Lumír 28. října 2015 06:33

Podruhé ve Skotsku a modré tričko je doma.

Ve Skotsku na Celtmanovi! mám z loňska (2013) nevyřízené účty. Nepodařilo se mi stihnout cut-off čas v T2A depu před vstupem do hor a tím pádem jsem nebyl vpuštěn do horské části závodu. To znamenalo, že jsem dostal “jen” bílé finišerské tričko. Honzovi H, mému pomocníkovi, jsem nadhodil že chci v 2014 opět na Celtmana!, naštěstí souhlasil a tak jsem se přihlásil do loterie o startovní slot. Štěstí se na mě usmálo a v mailu jsem obdržel příjemnou zprávu, že jsem v závodě. Teď jsem už věděl do čeho jdu a tak jsem v přípravě cesty a tréninku neponechal nic náhodě. Co je to Celtman! triatlon a v čem je unikátní popisuji v tomto článku, tak se budu věnovat jen průběhu závodu a mým pocitům.

DSC_2876_thumb3

Poslední týden v červnu jsme vyrazili na dlouhou cestu autem až na daleký sever Skotska. Letos jsme zvolili jiné ubytování, doslova na konci světa. Domácí byli hodně příjemní a pokud se někdo chystá navštívit tyto části Skotka, tak můžu vřele doporučit. Další změna oproti loňsku byla v tom, že jsem na start závodu s Honzou vyrazili už den předem a přespali u depa ve stanu. Mělo to výhodu, že jsme mohli “později” vstávat a také večer před startem navštívit místní pub a ochutnat pivo a nasát atmosféru. Nakonec to skončilo u 3 kousků a ve stanu jsem byli kolem 11 hodiny – ještě za světla Veselý obličej.

image_thumb[14]

Ranní vstávání bylo ovšem i tak kruté, budík zvonil před 2. Výhodou ovšem bylo, že kolem nás byli ve stanech samí závodníci a už od ráno to tam žilo. Před startem klasika, najíst se, připravit věci do vody, na kolo a přesunout se do prvního depa. Po 4. hodině jsme nastoupili do autobusů a byli odvezeni na start plavání. Letos bylo výrazně jiné počasí oproti loňsku, nefoukal tak silný vítr, ale zato předpověď slibovala déšť a v horách možná i sníh. Naštěstí sníh do “našich” hor nedorazil, zastavil se necelých 50km jižněji Veselý obličej. Díky slabšímu větru bylo i klidnější moře.

V 5:00 místního času bylo odstartováno. Teplota vody klasika, kolem 10°C a bez vln. To jsem si říkal, že bude paráda a poplave se skvěle. Ale chyba lávky, klidná voda znamenala, že se objevili medúzy. Kdyby jich bylo pár tak o tom ani nepíšu, ale to co bylo v moři, byly tisíce medúz různých velikostí, od malých 10cm až po obří kousky, kde jsem radši ani neodhadoval velikost. Plavání v medúzách bylo hodně náročné, hlavně v tom, že při každém tempu jsem na ně šahal a jen čekal kdy mě nějaká žáhne do ruky nebo obličeje. Po tomto zážitku mám slovo jellyfish nadosmrti vryto do paměti. Až po závodě jsem se od pana domácího dozvěděl, že bílé medúzy nežahají a jsou v podstatě neškodné. To jsem ve vodě netušil a tak tep atakovat maximální hodnoty a vůbec jsem se nemohl dostat do pohodového plavání. Do druhého depa jsem se dostal v čase 56:34 relativně ve předu startovního pole.

IMG_20140628_055911_edit_thumb3

Přechod na kolo si moc nepamatuji, jak jsem byl vystresovaný z těch medúz. Díky tomu jsem byl i více promrzlý. První hodinu kola jsem jel v transu a vůbec nevnímal co se kolem mě děje. Bylo to nejspíše způsobeno kombinací stresu z medúz a zimy z plavání. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem konečně začal sledovat trať a co se kolem mě děje. S Honzou jsme měli občerstvovačky plus mínus jako loni. Na kole oproti loňsku, v první půlce tolik nefoukalo do zad, což se projevilo hlavně druhé polovině tratě, kde se jelo o poznání lépe. Říct, že to bylo na pohodu se nedá, stále dost foukalo s v kombinací s hrubým asfaltem a kopečky, bylo kolo hodně náročné, navíc se jelo 205km. Cyklistiku se mi oproti loňsku podařilo stlačit o hodinu a do druhého depa jsem dorazil za 6:59:43.

image_thumb[10]

Také jsem si už pořádně nastudoval časové limity a zatím vše nasvědčovalo, že to letos vyjde a okusím skotské hory i v závodě. Druhé depo proběhlo v pohodě, až na to, že všude bylo plno malých mušek, které byly hodně nepříjemné, kousaly a zalezly úplně všude. Naštěstí při běhu neotravovaly.

IMG_20140628_151636_thumb3

Na prvních 20 km do T2A depa jsem vybíhal s luxusní rezervou na časový limit pod horami. Což mě uklidnilo a běh jsem si dost užíval. Tuto část jsem už znal z loňska a věděl, že je v pěkné krajině a celá se dá běžet. Do T2A jsem doběhl s časovou rezervou  a po kontrole povinné výbavy jsme, už společně s Honzou, vyrazili do hor. Tady to byla velká neznámá, co nás čeká a jak to půjde. Hned začátek ukázal, že to nebude sranda. Takovou stojku jsem fakt nečekal, byl jsem hodně rád, že mám hůlky a mám se o co opřít.

image_thumb[3]

Stojka na 20. km běhu, fakt potěší

Další časový limit byl na prvním vrcholu, co se dole zdálo bez problému zvládnutelné, tak při stoupání už to tak jasné nebylo. Naštěstí byl se mnou Honza, který určoval tempo a psychicky mi hodně pomáhal. První vrchol jsem zdolali s necelou hodinou na časový limit. Hodina sice vypadá hodně, ale jít to sám nahoru tak by to bylo dost natěsno.

IMG_20140628_174235_thumb3

Nahoře byla dost zima a foukalo, takže na řadu přišla i bunda z batohu. Z prvního vrcholu jsme pak po hřebeni dali ještě další dva kopečky. Terén byl hodně náročný a navigace také, vůbec se už nedivím, že loni zakázali vstup do hor většině závodníkům. Nahoře byla totiž viditelnost tak 3 metry – což si vůbec nedokážu představit, jak se v tom mohli orientovat. Po posledním kopečku jsme si řekli, že už to nejhorší máme za sebou a čeká nás jen cesta dolů. To jsem ale ještě netušil co je před námi. Přišel hodně těžký úsek, kde jsme museli zvažovat každý krok a přidržovat se skály abychom nespadli dolů. V kombinaci s únavou a rozbitými stehny, to fakt bylo hodně náročné. Naštěstí jsme to zvládli bez větších problémů, sice po malém zakufrování u jezera, a dostali se na starou známou cestu z loňska. Letos jsem ji šli opačným směrem. Tady už bylo veselo a těšili jsme se do cíle. V tomto úseku jsme v protisměru míjeli závodníky, kteří nestihli časový limit a šli spodní trasou.

IMG_20140628_175534_edit_thumb3

Konečně jsme se dostali na asfalt a to znamenalo, že do cíle je to už jen  6 km Veselý obličej. Honza zaběhl pro auto a přesunul se do cíle závodu v Torridonu. Tam se otočil a běžel mi naproti. Já jsme pokračoval sám a běželo se mi parádně. Před sebou jsem viděl několik závodníků a tak bylo jasné, že je budu chtít stáhnout. Přitlačil jsem na tempo, což s překvapením bez problémů šlo a začal stíhačku. Podařilo se mi seběhnout asi 4 soupeře a kousek před cílem další. To už jsem běžel s Honzou a plný euforie sprintoval do cíle. Tam jsem byl v čase 15:07:11.

IMG_20140628_201332_thumb3

Oproti loňsku jsme se cílit daleko lépe, ty endorfiny jsou hodně zrádné Veselý obličej. Cíl byl splněn a tak jsme se pomalu přesunuli do našeho dočasného domova. Tam jsme byli přivítání s nadšením, celý den Kami i domácí sledovali jak to jde na trati. Dal jsme si sprchu a konečně na mě dopadla únava.

Druhý den jsem vyrazili na vyhlášení vítězů, společné focení a přebírání cílových triček. To bylo radosti, že se to povedlo! Ve srovnání s loňskem to byl, díky počasí, úplně jiný závod. Tady vůbec nejde hodnotit jak kdo dopadl dle času, počasí dokáže neskutečně ovlivnit cílový čas.

DSC_2920_thumb3

Tímto předávám štafetu Celtman! dalším Veselý obličej. Rád se do Skotska vrátím, ale nevím jestli jako závodník nebo pomocník – obojímu se nebráním.

Výsledky.

Aktualizace (říjen 2015): Celtman! jsem stále zatím absolvoval jako jediný čechoslovák. Co ty na to?

DSC_2990_thumb3

Jenom aby toto nebyl druhý čechoslovák na startu.

Tags: , ,

Triatlon | Závody 2014

Krkonošman Full HD 2015

by Lumír 27. srpna 2015 19:48

Těžký dlouhý triatlon v Krkonoších a dva úspěšní finišeři.

Když jsem na webu objevil zmínku o vzniku nového dlouhého triatlonu Krkonošman v Krkonoších, tak jsem ani chvíli neváhal a hned jsem se přihlásil. Zkoušel jsem nalákat i další Fugáky, ale nakonec se přihlásili jen Malda a Honza H. Honza pak svou účast zrušil a tak jsem do Krkonoš přijeli ve dvou. Propozice slibovaly více než 5000m převýšení, z toho 1000m na závěrečném maratonu. V kombinaci s tropickými teplotami, nás čekal pěkně dlouhý den a grilování na sluníčku. Závod se od klasických dlouhých triatlonů lišil v několika věcech:

  • start závodu byl v 5:00
  • limit závodníků byl stanoven na 30
  • na trať běhu byl povinný doprovod
  • cíl závodu byl v 1000 m nad mořem
  • na trati běhu byly dvě lékařské kontroly, které mohli stáhnout závodníka z trati

Toto jsou přesně závody, které mi sedí a velmi rád se jich účastním. Už na rozpravě den předem byla cítit příjemná pohodová atmosféra. Mým jediným cílem bylo závod dokončit se ctí a moc se nezničit do dalších tréninků. Malda byl 2 týdny po Otrokovicích, a tak měl cíl také dokončit.

Start v sobotu 4.7.2015 v 5:00 proběhl za zvuku písničky z Krkonošské pohádky skokem z mola. Čekaly nás celkem 4 okruhy. Vzhledem v nízkému počtu závodníku to bylo úplně bez problémů. Sice s časem jsem moc spokojený nebyl, ale v takových závodech se chleba láme až na kole a běhu.

krkonosman_plavani

Na kolo jsem vyrážel ještě v příjemném chládku a chvílemi mi byla i zima. Na což jsem pak smutně vzpomínal hlavně v závěrečném maratonu. Na trati kola nás čekalo 5 větších stoupání. Vzhledem k tomu, že jsem byl v Krkonoších poprvé v životě, jsem nevěděl co mě čeká. Proto jsem ze začátku kola moc netlačil na pilu a jel “pohodové” tempo. Postupně jsme vystoupali do Jánských Lázní, pak na Malou Úpu, znova Jánské Lázně. Pak následovalo stoupání nad Špindlerův Mlýn, sjezd a poslední větší stoupání na Špindlerovku. Poté to už byla vesměs “pohoda” až pod poslední stojku před druhým depem. Kolo jsem pocitově zajel dobře a před během jsem se ani necítil moc unavený a dokonce se na něj těšil Veselý obličej.

krkonosman_koloProfil cyklistiky.

Ve druhém depu mě čekal můj doprovod. Neměl jsem vlastní a tak mi pořadatele přidělili. Průvodce a chůvu mi na běžecké trati dělala Míša, které patří velký dík! Začátek běhu byl pohodový a příjemný. Čím více jsme se ale vzdalovali od depa, tak to bylo náročnější a náročnější. Trať stále mírně stoupala a moc stínu na ní nebylo. Slunce naplno ukazovalo co umí a dávalo nám najevo že to dnes zadarmo nebude. Až do Pece pod Sněžkou to bylo stále běhatelné. Zastavoval jsem jen na občerstvovačkách, ale i tak mé tempo postupně klesalo. Nejhorší úsek trati začínal kolem 35. km – to je v klasickém maratonu většinou doba, kdy to už začíná pořádně bolet a je třeba se kousnout a vydržet. Nás však čekal nejtěžší úsek trati – hodně drsný kopec, kde o běhu nebyla ani řeč, i chůze byla hodně náročná. Pod tímto kopcem byla také časová kontrola a kdo ji nesplnil tak měl být vyřazen ze závodu. Organizátoři nakonec rozumně tento časový limit zrušili a umožnili všem co ještě měli síly závod dokončit. Pro mě osobně to byl asi nejtěžší úsek trati a byl jsem hodně rád, když jsem byl nahoře. Tam už pak bylo jen jedno menší stoupání a závěrečný seběh do cíle. Dokončil jsem za 12:57 na celkovém 9. místě. O to ale vůbec nešlo, protože vítězové byli všichni co se v těch podmínkách a na tak náročné trati dostali do cíle!

krkonosman_behProfil běžecké tratě.

Malda se do cíle úspěšně dostal za 15:24. Byl to jeho první extrémní dlouhý triatlon a popral se s ním se ctí.

Závod hodnotí jako velmi příjemný s parádní atmosférou. Doporučuji všem , kteří chtějí okusit opravdu náročné tratě, kde není nic zadarmo. Ale o to víc pak chutná pocit úspěšného dokončení. Držím palce organizátorům, aby tento závod udrželi při životě a nabídli i dalším zažít příjemný den v Krkonoších Veselý obličej.

Výsledky.

krkonosman_cilove_foto

Tags: , ,

Závody 2015

CELTMAN! Extreme Scottish Triathlon 2013

by Lumír 4. listopadu 2014 09:25

Extrémní triatlon ve Skotsku.

Koncem roku 2011 jsem na internetu objevil web závodu kterým mě ihned zaujal, navíc v lokalitě kam bych se rád podíval – Celtman ve Skotsku. Účast jsem v nejbližších letech neplánoval, ale nějak se to stalo a na podzim 2012 jsem se přihlásil do loterie o slot a čekal jak to dopadne. Začátkem prosince dorazil email, že jsem byl vybrán a můžu se zúčastnit.

logo_celtmanCeltman je trošku jiný závod než bežné triatlony. Délky tratí jsou 3,8km plavání, 202km na kole a 42,2km běh. Dle délky jednotlivých tratí se to podobá dlouhému triatlonu (ironman), ale:

  • start je v 5:00.
  • plave se v moři, kde se neřeší teplota vody – neopren je povinný a doporučuje se použití neoprenové čepice a ponožek.
  • kolo je nepatrně delší, kopcovité a obvykle ve velmi silném větru.
  • závěrečný maraton je rozdělen do dvou částí, první je společná pro všechny a běží se v příjemném prostředí skotské přírody. Druhá část běhu je pak rozdělena dle času v depu T2A, kdo stihne limit běží náročnější trasu přes vrcholy, zbytek pak pokračuje spodní trasou.
  • závodník musí mít podpůrný tým, na trati kola není žádná občerstvovačka.
  • ve druhé půlce běhu musí mít závodník povinně doprovod.

Vzhledem k tomu, že se závod koná až v červenci, tak jsem mu přes zimu přestal věnovat pozornost a trénoval jako obvykle. Někdy v březnu jsem náhodou narazil na video z loňského 1. ročníku a s hrůzou zjistil, že se plavalo ve vodě s teplotou 12°C! Konečně mi došlo, proč je doporučená ta neoprenová čepice a ponožky – které jsem tím pádem ihned objednal. Sice jsem si vůbec nedokázal přestavit jak to v takové kose uplavu, ale cesta zpět už nebyla a tak jsem se začal otužovat. Nebylo to vůbec lehké, ale časem jsem si otužování dokonce oblíbil.

Dalším krokem bylo zajištění podpůrného týmu. Parťák na běh byl jasný – Honza Hrabec, jen co jsem se ho zeptal tak ihned souhlasil. Nakonec se z něho stal i podpůrný tým a staral se o mě v průběhu celého závodního dne. Pak už zbývalo jen naplánovat trasu, ubytování a vyrazit.

Závod má centrum závodu ve vesničce Torridon na severu Skotska, který leží něco přes 2600km od Havířova. Na cestu jsme vyrazili autem, komplet celá rodina včetně Honzy, v úterý večer 4 dny před závodem. Cesta probíhala bez problémů, jen s menší komplikací na britsko-francouzské hranici, kde nám celník sdělil že Kubík má propadlý pas. Hodinu nás nechali čekat a pak nám řekli, že teda udělají výjimku a do Británie nás pustí. Uf, všem se ulevilo a pak jsme už bez problému dorazili do místa závodu.

edinburg2013

Před odjezdem jsme si ještě s Honzou obarvili vlasy na zrzavo, a cestou koupili kilty. To aby si nás tam dobře zapamatovali Veselý obličej. Už při registraci jsme byli středem pozornosti a všichni se ptali odkud jsme a podobně. V průběhu závodu pak bylo všem jasné který závodník patří k Honzovi a obráceně.

 

torridon2013

Celtman je jiný i v tom, že není jedno centrální místo závodu/depo, ale je to rozloženo různě na trati. Navíc o úklid “depa” po závodníkovi se musí postarat jeho podpůrný tým a vše si sebou odvézt. Občerstvení není také zajištěno, takže co si závodník neveze sebou, mu musí zajistit “supporťák”. Tudíž je potřeba na tento závod mít k dispozici auto a doprovázet závodníka v průběhu celé cyklistiky. Další specialita severního Skotska je v tuto roční dobu extrémně dlouhý den, má sice také 24hodin jako u nás, ale světlo je už cca od 4 hodin ráno a smráká se až po půlnoci. Pro našince to pak znamená, že přece podle světla musí být maximálně 21hod, ale ona už je klidně půlnoc!

V sobotu 6.7. 2013 ráno zvoní budík ve 2 ráno a já jsem totálně nevyspalý a bez chuti do závodu. Nakonec se nějak proberu a konečně mi začíná docházet, že už to přišlo. Do Shieldaigu, kde je první depo a cíl plavání, dorážíme kolem 3 ráno, za totální tmy a v pěkné zimě. S Honzou se domlouváme strategii občerstvování na kole a co má vše nachystat na kolo a pak na běh. Mezitím začíná svítat a já se oblékám do neoprenu. Je to poprvé co se do neoprenu těším, je stále pěkná zima a v neoprenu se aspoň trošku zahřeji. Blíží se 4. hodina kdy odjíždějí autobusy, které nás přepraví na místo startu plavání. Tam můžou pouze závodníci, protože cesta, která tam vede je hodně úzká a při větším počtu aut by se to tam totálně ucpalo. Takže sebou beru jen to v čem plavu (neoprenová čepice, 2 plavecké čepice a neoprenové ponožky) a něco malého k jídlu. V autobuse jsem se dal do řeči s místním závodníkem a říkám mu že mám obavy z teploty vody. Na rozpravě před závodem totiž raději zamlčeli teplotu vody, ale z neoficiálních zdrojů uniklo že se pohybuje kolem 10°C. On na to že se nemám čeho bát, že je to v pohodě a prý mohlo být i hůře – no potěš! Teplota ale dnes není jediná chuťovka co nám přichystalo počasí. Fouká neskutečný vítr a na moři jsou pěkné vlny.

plavabi_celtman_2013

Dnes kašlu na rozplavání a do vody jdu až když nás ženou na start. Startuje se totiž asi 100m od břehu z vody. No musím říct, že to bylo hodně drsné se vůbec ponořit a nechat napustit vodu do neoprenu. Přesně v 5:00 je odstartováno a začíná pro mě zatím nejtěžší část triatlonu co jsem zažil. V tak ledové vodě se nedá ani říct, že jsem se po nějaké době dostal do tempa a trošku se zahřál, ale pocitově jsem to tak cítil. Navigace ve vodě byla hodně ulehčena tím, že jsme plavali tam na ten ostrov a za nim doprava a tam už uvidíte v dálce vesnici a to je cíl Veselý obličej. Plavání bylo díky vlnám a teplotě opravdu hodně náročné, v druhé polovině trati jsem pomalu přestával cítil prsty na rukou a obličej jsem měl promrzlý jak v zimě. Konečně jsem se přiblížil na dohled cílové vesnici, ale o to to bylo psychicky náročnější, protože už šel vidět konec ale strašně pomalu se přibližoval. Konečně se začínám blížit ke břehu a těším se až vylezu z té ledovky.

Do prvního depa dobíhám celkem vpředu (kolem 15. místa) a promrzlý tak, že nemůžu pořádně artikulovat, jak mám ztuhlý obličej. V depu není kam spěchat, s Honzovou pomocí se převleču do suchého a teplého oblečení – dlouhé elasťáky, zimní dres, čepka, rukavice a návleky na tretry – na červenec typické cyklo oblečení Veselý obličej. Něco sním a vyrážím vstříc 202km, s pocitem, že nejhorší část dne už mám za sebou a teď už to bude pohoda.

Cyklistika začíná příjemným mírným stoupáním od moře, kdy nám lehce fouká do zad. Jede se fakt dobře a jen mě to utvrzuje v tom, že to bude pohoda. Na 60. km máme s Honzou 1. občerstvovačku, jen doplním vodu, vyhodím odpadky a pokračuji dále. Další sraz máme kolem 100. kilometru.

kolo_celtman_2013

No není to pohodička?

Pomalu se blížím k 90. kilometru a začínám cítit ten mírný větřík co mi foukal do zad. Je to pěkný vichr a v jedné zatáčce mě málem shodil z kola. Jezdí se totiž na levé straně cesty a když fouklo zprava, tak jsem to trošku nečekal a málem mě to vyhodilo mimo silnici. Tady začíná pravé peklo, trasa se pomaličku otáčí proti větru a konečně si užívám pravého skotského větru. Zhruba 100km které mě čekaly do druhého depa, byly zatím to nejhorší co jsem na kole zažil. Z kopce, kde to má jet bez práce 50 km/h, musím šlapat a jsem rád když jedu 20 km/h. Takový vítr jsem zažil jen na hřebenech hor, ale ne na kole. Čím více se blížím druhému depu, tím je vítr silnější a silnější. Teď už je to cestou z kopce tak, že když přestanu na chvíli šlapat a chci se v klidu napít nebo najíst, tak mě to úplně zastaví a musím začít šlapat abych nespadl. O cestě do kopce ani nemluvím, chvílemi si připadám že stojím na místě – je to totální očistec!

image

image

Do druhého depa se dostávám psychicky na dně po 8 hodinách strávených v sedle. Honza od někoho vyžebral židli, tak si můžu v pohodě sednout a zanadávat si na počasí. Zase klasika není kam spěchat, převlíkám se do běžeckého, beru batoh s vodou, jídlem a povinnou výbavou a pomalu vybíhám na závěrečný maraton s pocitem, že to nejhorší už jsem si dneska vybral a teď už to bude jen pohoda.

Trasa běhu začíná 5km stoupáním, běží se mi příjemně a v pohodě si užívám okolní krajinu. Předbíhám i docela dost závodníku, kteří neběží ale jdou. Teplota je tak akorát, pod mrakem a vítr v této části hor ani nejde cítit. Čeká mě cca 20km do T2A, jak říkají kontrolní stanici před horami. Zde je časový limit, kdy se rozhoduje zda mě pustí přes hory horní nebo dolní trasou. Nevím proč, ale nějak jsem si zafixoval jedno číslo, které určovalo limit v T2A a pořád si říkal, že jsem v pohodě a časový limit na horní cestu stihnu. Trošku mě znejistěl Honza ve druhém depu, když se mě zeptal jestli to zvládnu v limitu do T2A, tak jsme se dohodli, že se tam zeptá na limit a poběží mi v protisměru naproti. Potkali jsme se zhruba 4km pod horami s tím, že je to na hraně a spíš to vypadá že limit nestihnu. Taky že jo, dorazil jsem tam 3 minuty po limitu Smutný obličej - příště si musím limity lépe nastudovat! Rozhodčí mi ale řekli, že nemám proč smutnit, protože horní cestu už zavřeli před 2 hodinami kvůli špatnému počasí. Trošku mě to rozladilo, ale co se dá dělat. Závod ještě nekončí a je třeba pokračovat. S Honzou jsme se domluvili, že odveze auto do cíle a poběží mi v proti směru naproti spodní trasou. Špatné počasí znamenalo, že k silnému větru se přidal navíc déšť. V poklidu dobíhám ke kontrole před spodní cestou přes hory. Tam mě rozhodčí zastavují a ptají se kde mám parťáka? No musel jsem je trošku ukecat ať mě pustí dál, že se přidám k nějaké dvojici a poběžím s nimi. Smilovali se a já můžu pokračovat. Z počátku trasa stoupá stále nahoru, po horší a horší cestě. Stále prší a všude kolem se valí plno vody a je obtížné vůbec najít co je cesta a co je potok. Občas zapadnu do vody, občas nevím kam dále, ale pořád postupuji dále. Čím jsem dále v horách tím více vyhlížím Honzu, je to fakt boj a jsem opět psychicky hodně dole. Naštěstí se s Honzou konečně setkáváme a dostávám se z nejhoršího. Bolí mě šíleně kolena, jsem promočený až na kost, ale ve dvou to jde lépe. Honza si cestou taky užil svoje, ale cestu do cíle už zná tak se nám jde lépe. Po x hodinách jsme konečně pryč z hor na asfaltu – ona údajně lehčí trasa je ve skutečnosti hodně těžká a na jiných závodech by byla brána jako plnocenná trať pro všechny závodníky. Na asfaltu se zase rozbíhám a přestávají mě bolet kolena a začíná mi být i teplo. Dokonce přestalo pršet a vylezlo i trošku sluníčko. Co více si přát v cíli Veselý obličej.

image

Do cíle jsem dorazil po 14 hodinách a 48 minutách. Jsem rád, že tam jsem a ani mi nevadí že jsem nestihl limit pro horní trasu přes hory – to znamená bílé finišerské triko. V autě se převlečeme do suchého a jdeme se najíst do místní community hall, kde je cetrum závodu. Dnes to byl opravdu dlouhý a těžký den.

Musím říct, že ve Skotsku se mi hodně líbilo a přispěl k tomu i Celtman triatlon. Určitě přijedu znova, protože horní trasa běhu na mě stále čeká a s ní modré finišerské tričko. Závod díky počasí ukázal proč má v názvu extreme – po každé disciplíně jsem si myslel, že to už horší nemůže být, ale ono bylo! Nic těžšího fyzicky a hlavně psychicky jsem zatím neabsolvoval. Po čase, ale nepříjemné zážitky už nejsou tak hrozné a ty příjemné jsou příjemnější. Takže závod všem doporučuji, stoji to za to.

celtman2013

Propašoval jsem tam i Péťu Veselý obličej

Jinak v neděli, kdy probíhalo vyhlašování výsledků, předávání finišerských tričet a společné focení, je počasí jako z katalogu – bezvětří, nebe bez mráčku a teplo…

Výsledky.

Tags: ,

Triatlon | Závody 2013

Na plný boty 2014

by Karolína 2. listopadu 2014 16:04

Vítězství v mixech.

S ukecáváním začal Milan už na Havířské desítce, definitivně jsem mu ale „Na plný boty“ kývla, až v pondělí. A čtyři dny nato jsem už zase stála na startu dalšího podivného nočního horského závodu. Pro ty, kteří ještě nejsou fanoušky Havířovských vytrvalců, dodávám, že Milan Holeš je profi běžec z Životic a takové ty horské ultramaratony si dává jako zákusek po obědě. (To, že si k sobě vybral mě, si vysvětluji tak, že letos ještě neměl ve sbírce žádný závod v Mix týmu.)

Letošní ročník Na plný boty startoval z Valašské Bystřice, hodinu před startem jsme se dozvěděli jména tří vrcholků, na nichž byly kontroly, takže jsme si trasu mohli dopředu trochu naplánovat, pořadí vrcholů bylo na nás. Očekávaná vzdálenost byla mezi 30 a 35 km. Našim záměrem bylo pokořit vrcholy v tomto sledu: Zvonový, Ptáčnice, Štípa. Turistická značka vedla jen na Ptáčnici, takže bylo jasné, že půjdeme i terénem.

Ve 22:00 bylo odstartováno. Rozhodnutí oběhnout budovu a dát se po červené nahoru, padlo prakticky ihned, protože Milan uviděl, jak jeho známí orienťáci běží jinam, a jal se je následovat. Já jsem z toho byla trochu zmatená, ale na začátku jsem řekla, že orientaci nechávám na něm, tak jsem s novým směrem musela souhlasit. Vesnicí jsme proběhli docela svižně, zvolnili jsme až s prvním kopcem. Milan mě ujistil, že mám dobré tempo, ale ať to zbytečně nepřeháním. Asi tak za dvě minuty už to asi přehodnotil a navrhl, že si mě zapne na gumu a případně mě potáhne. Tak myslela jsem, že na to dojde až na konci, ale no co. Navíc z Milana vypadlo něco jako, že ještě nikdy v mixech neskončil hůř jak druhý a mě došlo, že to s tím závodem myslí asi fakt vážně. Kontrolu na Zvonovém jsme objevili mezi prvníma. Nebylo to nic jiného, než stan schovaný v hustém lese (mimochodem prodírat se houštím na tom provaze byl fakt zážitek). Trochu jsem se těšila, že nahoře trochu vydechnem, ale nekonalo se. Rychlý seběh dolů, během kterého Milan neustále kontroloval mapu. Pak jsme to střihli mezi nějaké baráky, přes zahradu, pak zas lesem, loukou a pak nevím, jak to Milan dokázal, ale našel cestu. Na Ptáčnici bylo už docela rušno, dorazili jsme tam patnáct minut před půlnocí. Potkali jsme se tam také s první ženou, orientační běžkyní, takže jsme usoudili, že na tom asi nejsme tak špatně. Před námi byla poslední hora, nikoli nejvyšší, ale špatně dostupná, s nejistým chodníkem a s nejprudším stoupáním. Vyrazili jsme rozbahněnými cestami dolů po žluté, té jsme se chvíli drželi, pak ale přišla zkratka po poli a najednou jsme narazili na ohradník. Milan ho zkusil a zahlásil, že kope. Já jsem zaprotestovala, že se mi k býkovi dvakrát nechce, to už byl ale můj parťák uvnitř a mě si držel na vodítku, takže jsem musela taky. Po pár metrech se ze tmy ozvalo takovéto známé zlověstné zafunění a zvuk kopyt řítících se na nás. Nevím jak Milanovi, ale mě teda zatrnulo. Potom se kolem nás přeřítilo stádo koní. No než jsem se uklidnila, tak jsem ještě chvíli musela přemýšlet, jestli nemůžou být v ohradě společně s býkem, nebo co nám tak může udělat naštvaný kůň. Pak už nás čekala jen jedna kravská ohrada cestou na Štípu (doufám, že to byly krávy). Nahoru to byl fakt krpál, ale po necelých třech hodinách závodění jsme získali poslední skalp a běželi roklí dolů, na cestičky už nebyl čas. Jakmile jsme narazili na asfaltku, začal Milan vymýšlet nejkratší trasu jak na základnu. Co čert nechtěl, vyšlo to zrovna na tak sviňský kopec, že oběhnout ho by možná bylo rychlejší. Myslím, že jsem v životě nešla nic nekonečnějšího. Ale dali jsme ho. Nahoře jsem uslyšela známé „popoběhnem“ a už jsem zase vlála na vodítku za Milanem. Seběh byl celkem v pohodě, i ta cesta do vesnice, ale jak Milan uviděl známé značky, zavětřil cíl, napnul lano a sprintovalo se. Dveře do společenského domu ve Valašské Bystřici jsme rozrazili po čtyřech hodinách a dvou minutách od startu.

Moc lidí tam teda zatím nebylo a po rozkoukání jsme zjistili, že jsme první MIX, a já první holka v cíli!!! Ještě pořád z toho mám strašnou radost, takže se pochlubím. Další mix dorazil až 48 minut po nás a první žena až za 26 minut. No prostě bezvadně naplánováno, za což patří velký dík Milanovi. A vůbec jsem moc ráda, že mě tam vzal, protože teď už mám konečně nějaký ten horský dokončený a navíc s bednou! Už teď se těším, až narazíme tu vyhranou bečku a zavzpomínáme si Veselý obličej.

Tags: , ,

Závody 2014

5BV 2014

by Karolína 15. října 2014 08:33

Premiéra na extrémním závodě.

K možnosti zúčastnit se extrémního horského závodu 5 beskydských vrcholů jsem se dostala asi před měsícem, kdy můj kamarád Michal sháněl náhradu za parťáka do týmu. Nikdy jsem se do závodů tohoto typu moc nehnala, ale řekla jsem si, když ne teď, tak kdy? Zkušená to může být dobrá… zběžně jsem si pročetla pravidla a Michalovi jsem odpověděla, že kdyby přece jen nikoho nenašel, ať mi dá vědět.

No a on fakt nikoho nenašel!!! Tak jsem si koupila nepromokavé boty, baterky do čelovky a pořádnou zásobu energetických tyčinek a hurá v pátek večer na základnu do Vendryně. Vůbec jsem neměla představu jakou rychlostí a kolik toho tak můžu zajít. Navíc mě čekalo další překvápko v podobě „náběžného“ vrcholu, který se nepočítá do oněch pěti vrcholů, přesto se na něm musí začít. Časem jsem zjistila, že to zdaleka není jediný vrchol na trati, který nebude započítán, takže pal to čert.

Ve 22:00 to začalo. Z každého týmu se jeden vrhl na kupu obálek, aby našel tu svou. Mezitím ten druhý (v tomto případě já) už civěl do mapy a hledal, kdeže je ten náběžný vrchol, jehož jméno vykřikovali ti, kteří se již své obálky zmocnili. Jakési Beskydské sedlo. Ukázalo se, že na mapě je to kdesi za Bystřicí, vlastně až v Nýdku. Popadli jsme svoje věci a vyrazili. Hned ze začátku jsme se dali do běhu (sice v rozumném tempu, ale drželi jsme si ho až pod kopec v Nýdku). Už na kruháči ve Vendryni se závodníci rozdělili na dvě velké skupiny. Michal nás navigoval podél trati na nějakou novou cyklostezku. Prý, že to tam nikdo nezná, tak si uděláme náskok. V tomhle jsem mu bezmezně důvěřovala, protože od začátku zněla domluva tak, že o mapu se stará on, protože je ostřílený horal a navíc místní gorol J Začali jsme předbíhat početné zástupy, až jsme běželi docela osamoceně. Ještěže jsem si vzala na záda blikačku, kterou bych mimochodem předepsala jako povinnou výbavu, protože na neosvětlených cestách jsme strávili značnou část noci. U Nýdečanky se k nám začali přidávat další závodníci, kteří to vzali přes kopce. Doklusali jsme až k místu, kde se cesta začala zvedat, a zapojili jsme do práce hůlky. Myslím, že ještě před půlnocí jsme dorazili na Beskydské sedlo. Tam jsme se dozvěděli, že prý jsem teprve druhá žena, která tudy prošla a taky název dalšího vrcholu – Trojmezí. Chvilku jsme přemýšleli nad nejlepší cestou, pak jsme zvolili pochod po hřebeni po polské hranici. Mezitím už nás předběhl nějaký jiný mix tým, takže jsme se posunuli na průběžné třetí místo.

Prošli a proběhli jsme Malý a Velký Sošov, Malý a Velký Stožek a dali se směrem ke Gruníčku. Pokud jde o mě, tak normálně bych ten Velký Stožek už považovala za cíl cesty a vrátila se po pěkném výletě příjemně unavená domů. Tohle ale ještě nebyl ani začátek… U toho Gruníčku nám utekly týmy, které měly na pomoc GPS a našly si tam nějakou zkratku, my jsme po značce došly až k chatě Bahenec a pak jsme si dali sestupový běh až do Bukovce. Jak jsme tam kontrolovali trasu, tak nás předešel zase jeden mix tým. Drželi jsme se jich až do Hrčavy, kde ale přešli odbočku, takže jsme byli napřed zase my J Radost nás ale začala opouštět s tím, jak jsme se začali nořit čím dál tím hlouběji do polí a lesů… Nakonec už cestička nepokračovala dál, tak jsme se museli kousek vrátit. Přes pole jsme uviděli dvě světýlka čelovek – ha! Sice jsme netušili, jestli tihle jdou správně, ale chytli jsme se pověstného stébla a přeběhli mokrou louku až k nim. Byla tam cesta, následně i nějaká běžkařská značka, šli jsme stále dál a dál a nakonec jsme vážně dorazili k rozcestí – zleva přicházeli další závodníci a rovně cesta vedla na Hrčavu. Vyrazili jsme vpřed a zezadu se ozvalo: „Kudy jste šli?“ - byli to naši známí z mix týmu, se kterým jsme se rozdělili v Bukovci. Nato zase zabrali a předběhli nás. To už jsme šli ale celkem najisto po cedulkách k Trojmezí. Za hospodou doleva a pak už nebylo kam zabloudit, pořád po žluté dolů. Přesto nás za chvilku doběhl známý udýchaný tým se slovy: „Zase vy?!? To snad máte nějaké zkratky, ne?“ S takovou nebylo kam spěchat, dařilo se nám a ani jsme nevěděli jak J Na Trojmezí už se to rojilo závodníky, prý jsme byli tak 33, v čase 3:25. Dali jsme tyčinku a pohlédli do mapy kudy tudy na Kozubovou. Buď přes Gírovou, nebo po cestě do Jablunkova a nahoru až odtud. Zvolili jsme cestu s nižším převýšením a po asfaltu. To už se mi běžet nechtělo, takže jsme se nekonečně táhli zpátky do Bukovce, přes Písek a Jablunkov, až do Milíkova, kde začalo svítat. Pěkně nám ta noc uběhla, ale z toho asfaltu už mě začínala pálit chodidla. Zastavili jsme a snažila jsem se polepit místa pod palci, kde to bylo nejhorší. Trošku už mi docházela energie a nejvíc ze všeho jsem se těšila na chatu Kozubová. To už mi ta cesta tolik neubíhala, a začala jsem se soustředit na to, jak mě bolí nohy, že se mi chce na záchod, spát, kručí mi v břiše, a jak se ta chata pořád nepřibližuje… Pak jsme k ní konečně dorazili. Michal dal kofolu, já turka napůl s cukrem, a posnídali jsme. Druhý kontrolní bod byl pár set metrů za chatou.

V 8:42 jsme se zapsali na Kozubové a vyvalili oči na vrchol č. 3 - Těšíňočka. „A půjdete přes NPR Velký Polom, tam musíte dodržovat zvláštní pravidla. Hlídka vás navede.“ No bezva, tak jsme se pomalu vydali na druhou stranu Beskyd, přes Slavíč, pod Malý Polom a tam jsme obdrželi instrukce, kterak obejít normální cestu (kde si tokali tetřevi, či co) a vydat se lesem tou delší variantou na Bílý kříž. Se mnou to od Slavíče šlo od desíti k pěti. Začal mě pálit každý krok, navíc jsem musela stahovačkou zpevnit i koleno. Ta „zkratka“ na Bílý kříž mě dobila úplně. Pořád jsem si myslela, že dojdeme na ten třetí vrchol a pak se uvidí. Ale začala jsem se šourat, co noha nohu mine. Michala mi bylo líto, protože ten už by byl dávno na čtvrtém, kdyby mě neměl za sebou jako závaží. Postupně se stávalo dobytí třetího vrcholu čím dál více nereálným. Hlavně proto, že z něj by případná cesta zpátky do civilizace byla ještě nadlouho. Základna byla tak daleko, že to už by byla škoda neujít i ty další dva vrcholy. A to už bych fakt nedala. Co na plat, před Bílým křížem už jsem si přestala hrát na hrdinku a uznala, že na to nemám. Našli jsme si cestu k parkovišti a Michal zavolal své safety car s rodiči. Toho předčasného zakončení mi bylo hodně líto, nejvíc kvůli Míši, protože ten byl pořád plný sil, pak taky proto, že jsme skončili jako DIS, když jsme se nevrátili na základnu a konečně proto, že jsem se jinak necítila až tak vyčerpaně, svaly ještě fungovaly a nohy by šly, nebýt toho, že musely našlapovat na chodidla plná puchýřů. Mé nohy nebyly na takovou vzdálenost zvyklé a chtělo to více potrénovat.

Při čekání na auto, jsem asi dvacetkrát vsedě usnula. Podle měření na mapách.cz jsme ušli 74 km a na trati byli přes 17 hodin. To je pro mě životní výkon, takže jsem strašně ráda, že jsem do toho šla a vyzkoušela jsem si, co zvládnu. Michalovi bych chtěla poděkovat, že vymýšlel trasy a vydržel se mnou i poslední fází „umírání“. Bylo to bezva! A jen tak pro zajímavost, dalšími vrcholy byla Kykulka a Javorový, takže před těmi, co oběhli všech pět, klobouk dolů!

image

A jak to viděl parťák Heča z Třinca:

Byl tu zase nový rok, rok 2014 a už mě zase začaly svrbět nohy. Tož sem si řekl, že by bylo dobré ošéfovat nějakou tu registraci na horský pochod. Patřila k nim samozřejmě i procházka 5 beskydskými vrcholy. No jo, sem byl ale v pasti parťák šel v únoru na operaci kolene, tak sem si řekl: „já synku, co teraz“. Tak sem tam fiktivně napsal svoji segru. Mno ta byla cela šťastná, že by měla jít takovou dlouhou trasu. Tak sem ju ujistil, že to jít nemusí :D Už se blížil závod, tak sem si říkal, že by bylo dobré někoho sehnat. Tož sem napsal třiceti lidem a čekal jsem jak budu jich hodně muset odmítat. Opak byl však pravdou. Všeci psali jaké je to šílenství, že to prý nejde dojít, že nemaj natrénováno. Mno, ale jedna osoba se nad Hečem slitovala, ANO byla to Kaja. Tak sme se podomlouvali co a jak.

V osudný den byl krásný teplý večer. To už sem si říkal, aj to bude bídný závod, kdyby aspoň pršelo, tak by hodně lidí odpadlo :D Ale nakonec jsem byl mile překvapen, jak krásné ráno sme prožili, jak příroda krásně kouzlila podzimními barvami. Ale nebudu přeskakovat, začnu od počátku. Všechno začalo v hali ve Vendryni. Tak sme si tam přikráčeli, zaregistrovali se a v pohodě čekali na start. V průběhu čekání nás organizátoři informovali jak ti ekoteroristi, zas robili problémy. Pak přišla příprava ke startu, opět sem kecal místo toho abych stál u pásky a čekoval číslo naší obálky. Tak sem se zařadil za chumel lidí, a než sem našel naši obálku tak snad uteklo „deset hodin“ :D pak sme vyrazili. Lehkým výklusem sme si to šinuli podél glajzu do Bystřice a pak do Nýdku, někteří blázni to brali přes Prášivou (což, asi chtěli mít po cestě lepší výhled na Nýdek :D). Z Nýdku jsme ještě doběhli až po patu beskydských hor. Tam to začalo příjemně stoupat, nabírali jsme výšku a začali jsme si to pořádně užívat. Došli jsme na nultý bod, tam jsme se dozvěděli, že Kája je druhá žena která prochází (hustě ona :D). Z nultého bodu sme bohužel museli po turistické značce procházet polskem (marne, tak to organizátoři naplánovali). V polsku sme navštívili hory sošov, stožek, ale pak přišla ta pravá chvíle, kdy jsme se mohli vrátit do vlasti, šinuli jsme si to přímo na Bahenec. Chata byla vidět z dálky, kdyby měli otevřeno, tak si tam asi skočíme na pivní lázně. Z Bahence to fičelo asfaltem do Bukovca. Ne nadarmo se říká, že je to konec světa. Opět zde to bylo na pytel, zase asfalt. Tam sme potkali buchtu s borcem, s kterýma jsme se míjeli dlouhou dobu. V Bukovcu jsme se dokonce aj ztratili, tedy vytvořili jsme si svou alternativní cestu. Z Bukovca na Hrčavu to bylo kousek, tak sme tak procházeli tou malou dědinou, a mě uchvátil bilbord Hrčavske pivo (v mysli mi promítlo dal bych si, ale rychle sem to musel potlačit). Jak sme došli na trojmezi, tak tam byl jenom jeden šutr, nevím co se o tomto místě tolik namluví, ale nic tam teda není :D. Chvilku sme tam seděli a pak se koukáme, že jediná osvětlená cesta, podotýkám cesta na konci světa je osvětlená. No koho by to jiného mohlo napadnout než poláky.

Tož z trojmezí sme to válili na Kozubku. Byly dvě varianty jedna přes Girovou a Studeničný na mosty u Jablunkova nebo tak jak jsme se vydali my zpět na Bukovec a z Bukovca přes písek do appeltownu. Samozřejmě naše cesta byla po asfaltu, tak sme hryzali kilometr za kilometrem. Ještě že Kaja měla blikač na zádech, jednak pro obveselení, že vypadala jako světluška, a jednak z důvodu bezpečnosti. V Jablu sme potkali první borce co to vzdali. Asi šli ráno na šichtu. My se vydali směr Návsi a pak klasicky po žluté směr Kozubka. A tam to začalo. Kdyby jste to viděli. Byla to nádhera. Ten ranní rozbřesk byl úžasný. Směrem z Čobolie k Jablu se šinula mlhavá vata, vypadalo to jako by tam byl ledovec. Bylo to velmi, velmi úžasné. Tak jsme se postupně dobývali k chatě Kozubová. Jak jsme byli už v lesním prostředí, tak to listí, ty stromy, no prostě to hrálo všemi barvami. Tak nakonec sme došli na Kozubku, trochu se posilnili (pouze zdravě) a vyrazili k rozhledně. Zde jsme se dozvěděli, že máme fičet na Tešinočku. Tak sme se vydali na cestu, už jsem to tam dobře znal, a věděl jsem že v oblasti Kamenitého a Slavíče jsou listnaté lesy. Mno, a opět to bylo úžasné. U Slavíče byla rodinka cca rodiče do 40 let a vyjeli si tam autem, toto je nemyslitelné, chásko líná řek jsem si. Za Slavičem sme valili na malý polom tam spali borci organizátoři, říkali nám kam máme jít, že obvyklou trasou nemůžeme protože bychom dostali zdupa od zelených. Že prej tam trtkají tetřevi. Beztak tam trtkali právě oni :D Tož sme je poslechli a šli jsme jak nám nařídili. Klasická změna trasy. Vždycky jak zelení vymyslí nějakou změnu trasy, tak to jde přes zalesněnou oblast, kde je krajina neporušená, a po tom co tam projde 500 lidí, tak to tam vypadá jak by tam projely tanky (podobné to bylo na B7, kdyžto zelení změnili na cestě z Javochu). Asi v této organizaci pracují vymyté mozky. Mno ale uposlechli jsme, tak sme to tam prošli a šutrovou cestou jsem šli na Bílý kříž. Hory si však začaly vybírat svou daň, i když Kaja dala do toho srdečko, tak nohy nepustili. Tak sme z Bílého kříže sešli na Bebek, zde jsme poseděli než naši přijeli z károu a zavezli nás dom.

Byl to úžasný trip, s úžasným parťákem. Toto není ironie. Neměl jsem čest jít s děvčetem, který je na tom tak kondičně dobře. Jenom běžet z Vendryně až pod Beskydské sedlo, tož to by se mi jiná jenom vysmála :D Šlo vidět, že má sport v oblibě, dala do toho srdíčko, avšak hory jsou silnější než my, a tak můžeme být rádi, že nás takto přijali a zdravě pustili zpět. Nikdy není dobré podcenit sílu hor, ať už jde o Alpy nebo naše malé krásné Beskydy. Doufám, že jí to neodradilo a že příští rok si to dá znova :D akorát s jinými vrcholy.

Tags: ,

Závody 2014

Beskydská sedmička 2014

by KamilaK 9. září 2014 10:54

Co s načatým víkendem aneb proč si nedát B7?

V lednu tomu bylo přesně rok a půl, co jsem se naposledy (a zároveň poprvé) zúčastnila beskydské sedmičky. Už si ani nepamatuju, jak jsem se o závodu dozvěděla, pamatuji si jen pocity, které jsem prožívala celých 26 hodin na trati a všechny myšlenky se motaly okolo jednoho – never ever Veselý obličej.

Rok se sešel s rokem a jak už tomu bývá, pocity trápení, zoufalství a bolesti se z mozku vytratily a zbyly jen silné vzpomínky na adrenalin, extrém a úžasný pocit z překonání sama sebe. A asi i to byl ten důvod, proč jsem si to letos chtěla zkusit znovu, tentokrát pod dozorem svého trpělivého a hlavně psychicky vyrovnaného (což se o mě v průběhu závodu nedá tvrdit) manžela (který chudák k těmto závodům moc netíhne, a tak mi nezbývá, než ho o účasti na těchto závodech informovat až po zaplacení startovného). Vzhledem k tomu, že jsem se registrovala už v lednu, měla jsem obrovské oči a jen „pohrdala“ kategorií hobby (které jsem se účastnila loni) a vrhla se přímo na kategorii Sport (proč taky ne, 8 měsíců na přípravu, to pošlape samo Veselý obličej ). Čas se neúkvapně blížil a kvalita a frekvence tréninků se ani neblížila prvopočátečním plánům. Dalo by se říct, že po většinu srpna jsem jen přemýšlela, jak se z toho vykroutit, aby mi Viktor „sežral“ a zároveň jsem měla výmluvu i sama pro sebe (přece nepřiznám, že jsem vyměkla). Bohužel se mi nepodařilo nic vymyslet, a tak mi nezbývalo, než si sbalit vercajk a postavit se tomu čelem.

Cíl byl jasný – v první řadě přežít, v lepším případě to stihnout do limitu a úplně ideálně zdolat trať do 26h (což byl můj výsledek z první účasti s tím rozdílem, že se jednalo o jeden vrchol méně – kategorie hobby). Viktor, který to viděl trochu jinak, naštěstí postupem měsíců polevil a z očekávání pod 20h (což bych se musela asi zdrogovat), posléze 22h (taky myslím, že by to bez drog nebo elektrického popohánědla nešlo), nasadil cíl 24h (přišlo mi to nereálné, ale budiž). Na tento cíl jsme si nastavili i sparing partnera na Garminech.

Viktorovi byly přiděleny tři základní a veledůležité funkce: 1) Šerpa – strategie byla jasná – těžké věci narvat do jeho baťohu..funkce zvládnuta na jedničku s hvězdičkou – byť jsme vzali jen nejdůležitější věci, baťoh nešel skoro odpíchnout od země Veselý obličej Funkce 2) Time Keeper s rozšířenou zodpovědností za stravovací a pitný režim – opět, funkce zvládnuta na jedničku, instrukce byly po celou dobu závodu jasné: „sněz rohlík“, „zpomal“, „zrychli, utíká nám sparing“, „najez se“, „sněz ještě trochu, to bylo málo..“ atd. Funkce 3) Udržet mě motivovanou a pomoct mi zdolat krize – na tomto musíme ještě zapracovat, protože hlášky typu: „neboj, už jen 90km“, „lepší půlku už máš za sebou, teď ještě ta horší“ atd., mi moc na psychice nepřidaly Veselý obličej.

V den D už nebyl na diskuze čas (u mě hlavně ani nálada). Po 22,30 zazněl zvukový signál a už jsme fičeli. Sjezdovka na Javorovém nás nepřekvapila, tuto stojku každý aspoň malý horal zná. Seběh do Řeky už byl menším překvapením, protože kromě toho, že byla tma jako v pytli, tak vedla trasa ze srázů dolů – obyčejně bych nechtěla jít ani okolo těchto srázů, protože bych dostala závrať, tentokrát vedla ale trasa střemhlav dolů ... no, co jsme mohli dělat. Závodníci se valili neorganizovaně z kopce a co pár vteřin jen zaznívalo „kámen zleva“, „pozor, kámen zprava“, „utííkejteeee letííí šutr“ a tak. Samozřejmě, že když je na srázu několik desítek, ne-li stovek a všichni řvou, že lítají šutry, tak už nemá smysl ani uhýbat, protože člověk neví vlastně kam J Dále trasa vedla na Ropici, kde (aby nebyla nuda) bylo krásné bahýnko, takže se jednalo spíše o bruslení než-li o cokoli jiného. Na toto jsme byli upozorněni už organizátorem při zahájení, takže to aspoň nebylo překvápko. Dále Morávka, Travný, kde se právě rozdělovala trať – sporťáci si to šinuli na vrchol hory, zatímco hobíci šli po vrstevnici, po Travném Lysá z Krásné, v Ostravici polévka (úžasná změna po kvantech sladkých potravin) a po Ostravici šup šup na Smrk. Obyčejně tuto horu mívám ráda, ale v sobotu jsem ji já, stejně jako Viktor, nenáviděli. Pan Organizátor chce mít z B7 opravdu „extrémní závod“, a proto vedla trasa po něčem, co bych nazývala spíše žebříkem z kamení a bláta, než cokoli jiného. Lidi funěli, mnozí nadávali, zněli hlášky typu „odvolávám tu posr…. sjezdovku“ a moje tepovka nešla asi pod 200 tepů/minutu (takže jsem nemohla ani nadávat). Když jsme byli na Smrku, tak jsme si opravdu ulevili, protože „to horší bylo za námi“. Sparinga jsme měli pod kontrolou, dokonce jsme mu dávali asi 15minut „na prdel“. Cesta ze Smrku byla nekonečná a na nás oba přišla krize – někdy si to budu muset jít přeměřit, protože mám doteď za to, že cesta ze Smrku měla tak 30km Veselý obličej. Po Smrku Kněhyně, dále na Čertův Mlýn a směr Pustevny, kde už nám šla naproti (díky Bohu!) ségra s připraveným listem témat a anekdot (dle instrukcí). Bohužel se spíše než dialogu dočkala monologu s minimálními odpověďmi zejména typu „aha“, „hm“, „oh“, „mm“, „uuff“, „o jéje“, „auu“, „já asi natáhnu kopyta“ a tak... Veselý obličej

Po Pustevnách následovala Pindula (kde už mi žaludek nedovolovat přijmout žádnou potravu) a HURÁ na poslední vrchol Velký Javorník. Sparinga jsme měli pod kontrolou, takže stačilo „jen vydržet“. Přestože jsem měla za to, že letím rychlostí větru, sestra Míša se nám stále nebezpečně vzdalovala. Jediné rozumné vysvětlení bylo, že je extra natrénovaná a dobře se vyspala. Po závodě ale prohodila, že je zvláštní, jak se po několika desítkách kilometrů člověku změní vnímání a že úseky, které se běžně zdají krátké a mírné, se mi změnily v úseky nesmírně příkré a nekonečně dlouhé a že nás nikdy neviděla jít tak pomalu...tak nevím, kde je pravda, protože já vážně letěla jako s větry o závod Veselý obličej

Nebudu to prodlužovat – cesta z Javorníku byla zprvu střemhlav dolů (jak jinak) a potom už jen nekonečná pěšinka na náměstí. Celkový čas 23:08, Garminový Sparing dostal 52minut na prdel a my si splnili cíl. A to stálo za slzy dojetí!

Tímto děkuji Viktorovi za parádní výkon „tahače“, bez něj bych se asi ještě motala vyhladovělá někde pod Javorníkem a taky Míši za společnost a rozptylování na posledních 25km trati (přestože měla chřipku, neubralo jí to na elánu).

A co bude příště? No, říká se, že je Brno placka (i když tomu tak není) a nejsou tady žádné kopce, tak se jdeme za 12dní přesvědčit na vlastní nohy, jak to vypadá na Brněnském masakru…..po B7 to snad dáme s prstem v nose! Veselý obličej

Výsledky.

Tags:

Závody 2014

LH24 - 2014

by Radan 29. ledna 2014 18:34

Konečně pořádná zima

Je to tak, dočkali jsme se, nejen pořádné zimy, ale také LH24, letos druhého ročníku běžecko – chodecké akce na Lysé hoře. Tentokrát jsme se účastnili jen Honza Malošík a já, Honza co by ostřílený borec se zkušenostmi z loňského roku a výkonem 7 okruhů, já, co by nováček, dychtící po nových zkušenostech. Nejsme žádní troškaři, natož týmoví hráči, tak jsme se přihlásili na jednotlivce. Zamluvili jsme si s Honzou společný pokoj na Sepetné, kde bylo zázemí celého závodu, a mít trochu soukromí, k dispozici sprchu a v nejhorším postel, se ukázalo jako dobrá volba.

Několik fakt o závodě:

Doba závodu: 24 hodin

Start: 25.1.2014, 11 hod, Ostravice u pily

Délka okruhu: 12 km (5,7 km stoupání)

Pozitivní převýšení na jeden okruh: cca 770 m

Počet účastníků: cca 400 jednotlivců, 200 dvojic

Počasí: sobota vítr, zataženo, noc a neděle jasno, menší vítr

Teplota Sepetná: –14 stupňů

Teplota Lysá hora: –20 stupňů

Pár týdnů před závodem jsme se s Honzou hecovali o počty okruhů, já jsem si chtěl dát tak osm, Honza po loňských zkušenostech mluvil až o deseti, no realita nakonec byla trochu jiná. Já jsem celý týden před LH24 ležel doma s chřipkou, takže mé ambice přešly jen na pouhou účast a zkusit pár okruhů, Honza se před závodem cítil dobře (alespoň to povídal), takže s ambicí neslevoval.

Honza Malošík

Předpověď počasí  vypadala šíleně (nakonec se bohužel vyplnila), takže jsem hodně zvažoval, co na sebe. Ideální je to nepřehnat a po každém okruhu se převléknout do něčeho suchého. To se nakonec stalo i povinností, kdy pořadatelé před nástupem každého do nového okruhu kontrolovali, jestli má suché oblečení, rukavice a čepici. Jedna šikovná pořadatelka nekompromisně zajela každému rukou pod bundu a přesvědčila se o vhodnosti jeho prádla. Důvodem byla skutečnost, že už po prvním řešili záchranáři několik omrzlin nosu, uší, prstů, lehčích podchlazení apod.

Ale k závodu – vyrazili jsme všichni společně z Ostravice od přejezdu a hodně borců nasadilo hned kruté tempo. Honza se rozešel taky svižně, já jsem si řekl, že přece jenom je to dost dlouhé, takže opatrně v klídku. První kolo se šlapalo dobře až pod Butořanku, kde se odbočuje z asfaltky do lesa, tam začaly vznikat zácpy a průvod lidí se zastavoval. Dost mě překvapilo, že i v tomhle hlemýždím tempu jsem viděl kolem sebe lidi, kteří do kopce funěli jak lokomotivy a to je teprve začátek. Tenhle špalír pokračoval až téměř pod severní sjezdovku, kde se to už trochu roztáhlo a dalo se jít vlastním tempem. Severní sjezdovka byla asi nejkrutějším místem celé trasy, ani ne tak kvůli stoupání, ale hlavně kvůli mrazivému větru, který neúprosně bičoval do tváře. Za vrcholkem už to bylo lepší, jen zase nedostatek sněhu nedovolil rychlé seběhy, pořád bylo třeba koukat na kameny. Teprve od Lukšince se dalo lehce rozběhnout a běžet zpět na Sepetnou.

image

První okruh byl tedy v pohodě, ani jsem se nepřevlékal, jen trochu najedl a hurá do dalšího. To už pěkně ve svém tempu, Honza někde daleko přede mnou. Na vrcholu mě ve druhém okruhu zastavila Horská služba, že prý mám trochu omrzlý nos, tak povinně do tepla, Takže jsem musel strávit asi 15 minut na Horské službě, vyslechl si nadávky záchranářů na celou tuhle akci, podíval se na ošetření asi 5 dalších lidí. Když se nos ohřál, vyrazil jsem dál, Třetí okruh byl pro mne nějaký krizový, moc to nešlo ani nahoru ani dolů, tak jsem si pak udělal delší pauzu, zase se pořádně najedl a za tmy vyrazil na čtverku. Tam jsem asi chytil druhý dech, šlo se m úplně báječně, dokonce i dolů jsem běžel hlava nehlava (tedy na moje poměry) a vesele jsem dorazil na Sepetnou, kde jsem potkal Honzu, který to právě ukončil pro bolesti nohy. Mě se končit ještě něchtělo, tak jsem se převlékl a šel dál. Výstup nahoru úplně v pohodě, předbíhal jsem dost lidí, ale po cestě dolů jsem dostal nějaký psychický blok, zakopával jsem snad o každý šutr, zase mě všichni, které jsem nahoru předběhl, předběhli zpátky, moje čelovka svítila jak muška světluška, kdykoliv mě někdo doběhl, měl jsem pocit, že má zapnutá dálková světla. Sestup mi trval skoro o 15 minut více, než v předchozím kole a nějaká únava už se taky začala dostavovat. Na Sepetnou jsem dorazil něco před druhou hodinou ranní, a i když nohy a fyzička byli celkem v pohodě, tak jak jsem viděl na pokoji volnou postel, tak jsem tam vlezl a probudil se až ráno. Celkový účet 5 okruhů za necelých 15 hodin, nic moc. Věřím, že kdybych se po tom pátém okruhu ještě kousnul, tak bych 2 –3 jakž takž ještě dal, co naplat Ale zkušenost parádní, jen mohlo být více sněhu.

Závěrečná fakta:

Okruhy – Honza 4x, Radan 5x

Následky – Honza bolesti šlach na holeni, omrzlý palec na noze, Radan jen lehce omrzlý nos, zapomenuté Garminy na pokoji (naštěstí se našly)

Když jsme ráno odjížděli, tak jsem byl přesvědčený, že na tuhle šaškárnu už příští rok nepůjdu, sice pěkný závod, dobře organizovaný, ale spousta lidí, člověk se musí pořád převlékat a tak. No ale kdo ví …

Tags: ,

Závody 2014

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři