WINTERMAN 2018

by HonzaM 22. října 2018 08:07

8. úspěšně dokončený dlouhý triatlon.

Je 4.30h ráno 14.10.2018. Nasedám do jednoho ze dvou autobusů vezoucí necelou stovku závodníků na start již mého osmého ironmana. Tentokráte je to Winterman. Je trošku více specifický v tom, že se plave 8,6 km po proudu v řece Labi o teplotě 12°C. Dále už je klasických 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton končí pro zpestření na Ještědu.

Po páte hodině ranní vysedáme u startu závodu. Mám zhruba půl hodiny na převlečení se do plaveckého. Neoprén je povinný, doporučená je neoprénová čepice nebo kukla a ponožky. Volím kuklu a ponožky, pod neoprénem si nechávám jen trenýrky.

MC2_7523

V 5.30 zazní start a všichni můžeme naskákat do vody. Po pár metrech zjišťuju, že tmavá skla v úplné tmě nejsou to pravé, jedinné co vidím jsou blikačky připevněné na závodnících přede mnou. No nic, už jsem tu tak budu plavat dokud neuvidím třetí most, u kterého je první depo. V té tmě se mi to jeví jako nekonečné, absolutně nevím, ve kterém místě koryta jsem. Asi dvakrát jsem minul naváděcí bojku maximálně o dva metry a sem tam skončím někomu na zádech. Po asi 80 minutách vidím konečně depo ve kterém mě čeká můj „ povinný support“ Honza.

Pomáhá mi z vody a doprovází mě do depa. V něm mi pomáhá se převlíknout a vysušit. Po plavání mi naštěstí není vůbec zima a mám kupodivu dobrou náladu. Převlékání nám zabírá asi 10 minut varážím na kolo. Povinné je přední světlo a blikačka. Vyjíždím totiž skoro za tmy na asi 30 místě.

Kolo je v současné době mou nejslabší stránkou, tak mám trochu obavy s převýšení přes 3000 metrů a opravdu silným větrem. Plán je zajet pod 8 hodin. Prvních 13 je po proudu Labe a pěkně odsýpá.Pak už ale začíná jen stoupání a klesání až do cíle cyklistiky. S Honzou jsme domluveni na každých cca 20 kilometrech s občerstvením. To nám celkem vychází. Na 30. Kilometru se převlíkám do méně teplého oblečení. Další dvě delší pauzy na vetší jídlo dávám na 80. a 150. kilometru. Poslední stoupání po přestávce už mi přijde nekonečné a začínám se těšit na běh. Po necelých 10 hodinách od startu přijíždím do druhého depa, kde už mě čeká můj parťák. Pomáhá mi se převlíknout a dodává mi dobrou náladu.

Dohodli jsme se, že se mnou pohěží celý maraton a kamarádka Jana, u které máme celý víkend azyl nás bude doprovázet autem a co 2 kilometry se budeme případně občerstvovat. Na prvním kilometru mi Honza sděluje jeho taktiku“ „Hele prvních 30 kilometrů dáme za 3 hoďky a na závěrečné stoupání máme 2 hodiny, to bude v pohodě“. Začínám se smát, ale je to myšleno vážně. Kupodivu tento plán vychází a dokonce co pět kilometrů někoho předběhneme.

Až do 25. Km to běží opravdu dobře. Na 26. Mám krizi a vůbec se mi nechce pokračovat. Honza mě ale nenechá zvolnit a pronáší druhou hlášku: „Víš jaká je výhoda krize na 26. Kilometru? Že už nepřijde na 30 :-D“ Měl Pravdu. Dobíháme pod stoupání, jen se přioblíkneme, dáme čelovky a pokračujeme. Stoupání je běhatelné, dokonce se daří kousek před cílem doběhnout druhou ženu. Po 15 hodinách jsme konečně v cíli, kvůli silného větru nás už nepustili na nejnáročnější závěrečné stoupání, teď mě to mrzí ale v tu chvíli jsem byl rád. Alesň je větší důvod se vrátit. Nahoře dáváme jen pití, společné foto a hodem domů se vyspat.

MC2_9551

Vyhlášení a společné focení probíhá druhý den dopoledne v resortu Malevil, kde máme i bohatý brunch. Pak už honem domů,...

Pokud někdo o závodě uvažuje, tak mu ho určitě doporučuji. Opravdu krásná příroda, rodinná atmosféra závodu a velice emotivní vyhlašování. Za mne zatím nejhezčí závod v životě.

DSC_2860

P.S: Ještě jednou děkuji parťákovi Honzovi, bez kterého bych byl na trati ještě teď a doufám že se postavíme na start i v příštím roce,..

Tags: , ,

Závody 2018

Dělal jsem supportera na Xtri Jánošík

by Materazzi 4. září 2018 17:20

Ahoj všem. Původně jsem nechtěl o tomto závodě nic psát. Přeci jen závodil Lumír a ne já. Nicméně tento závod ve mně zanechal tak silný dojem, že si neodpustím k němu pár řádek. Hned na začátku musím napsat, že jde o extrémní dlouhý triatlon. Ale ne extrémní, jak si všichni představujete. Ale o extrémní….. tak extrémní, že bych tomu nevěřil, kdybych tam nebyl. No a vlastně ani neočekávám, že tomu někdo uvěří. Kdybych věděl do čeho jdu, tak nevím, jestli bych před časem Lumírovi slíbil, že mu budu dělat supportera. Být s ním v depu, chvíli mu svítit autem na cestu při kole a hodit si 42 km horský běh je sice náročné, ale nezdálo se, že by to bylo nějak extrémně zničující. Spíš jsem si jen říkal, že Lumíra snad nebudu brzdit. Přeci jen rozdíl ve výkonnosti je značný, a na IM i po kole běhá časy, s kterými mám co dělat na běžném maratónu. Jediná věc, která mne odrazovala, byl pojem Jánošíkovy diery. A to proto, že mám docela hodně strach z výšek. Koukal jsem však na obrázky a vidím všude žebříky, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě.

Image may contain: 2 people, including Vilém Strakoš, people smiling, people standing, sky, outdoor and nature

Čas plynul a já jsem se ocitl o půlnoci z pátku na sobotu 1.9 v Námestově, kde byl start plavání. Plavalo se v noci, plavci měli světýlka, na břehu ohně …. prostě fajn atmosféra … předvěst pekla, které na všechny čekalo. Lumír vyplaval čtvrtý, třetí vyjel z depa, a já uháněl s jeho věcmi do auta, aby se mohlo jet za ním, a svítit mu na cestu. To nakonec obstarával Lumírův kamarád Petr, který potřeboval zajet nové auto a udělal si výlet až z daleké Prahy. Mi to dávalo možnost si v autě zdřímnout. Jen občas jsme najeli vedle něho a podal jsem mu bidon, gely, nebo tyčinky. Trasa kola byla výživná – 2600 výškových metrů. Když jsem viděl tu dřinu, začal jsem být klidnější, že na běhu nebudu Lumíra brzdit. Po 120 km, někdy v 6 ráno byl Petr už naprosto vyřízen a tak jsme dali Lumírovi to, co chtěl na zbytek trasy a otočili to do Terchové, kde bylo druhé depo a kde jsem se měl připojit na běh. Nakonec jsem ho stihl jen tak tak …. v momentě kdy Lumír přijížděl do depa, mi ještě organizátorka kontrolovala povinnou výbavu v baťozích. No a kolem osmé jsme vyrazili ha horský maraton. Po pravdě ale mělo to s během pramálo společného.

imageimage

První kilák poklidné tempo a mírné stoupání po asfaltce. Pak ale hups doprava mezi skály a tam to začalo. Zpočátku jen strmé stoupání, ale pak přišly řetězy, přelézání skal, chodník kousek od propasti (sice všude řetězy, ale i tak jsem byl málem posraný strachy). Tento úsek se jmenuje zbojnický chodník a já si při něm pořádně zanadával Lumírovi, kam mne to jako vzal. Když jsme to překonali tak jsem si oddechl, že už nic horšího nebude, ale to jsem se mýlil. Následovala pohodová zvlněná pasáž po lukách a pak spalující rovina po hlavní cestě zpět do Terchové. To jsem sotva Lumírovi stačil. A už jsem se těšil, až se to zase zvedne, jelikož ve stoupáních se více projevilo to jeho absolvované kolo a já ho mohl v pohodě následovat.  A tak se také stalo, k rozhledně nahoru, pak dolů, a zase do kopce a zase dolů. Až jsme se dostali k hotelu Diery zhruba na 24 km s docela dobrým časem a zdálo se, že ten maraton dáme pod osm hodin s pohodovou rezervou. Tam to všechno ale začalo. Trasa vedla skrz Jánošíkovy diery nahoru a nahoru. Samé žebříky a lávky, pak pořád víc a víc do kopce. Pak už zase přelézání skalisek a řetězy. Naštěstí pro mne bez exponovaných míst. Vylezli jsme na hřeben mezi malým a velkým Rozsutcem. Celou dobu jsem si byl jistý, že na tyhle skaliska tento závod přeci nemůže vést, ale trasa nekompromisně odbočila směrem Velký Rozsutec a já měl v kalhotách skoro naděláno. Výhoda byla, že už jsem měl únavou zúžené zorné pole a neviděl ty výšky kolem sebe. Bylo jasno, prý byly krásné výhledy. Ale já si říkal, že odteď mě zajímají jen Lumírové nohy přede mnou kam šlape a stezka pode mnou …. no stezka … často spíše přelézání nekonečných skalisek. No a tak jsem se dostal nahoru. Tam kde bych se svým strachem z výšek dobrovolně nevylezl, ani kdyby mi za to zaplatili. Tak fajn a ještě dolů. A hned následoval asi nejvíc exponovaný úsek. Viz 2 fotky.

imageimage

Doteď nechápu, jak mne Lumír přinutil toto projít. Následovalo opětné nekonečné přelézání skal, tentokrát směrem dolů. V sedle poslední občerstvovačka, a zase prudce nahoru na Stoh. Naštěstí už žádné skály. Pak zase dolů a pak zase nahoru na hřeben a po něm už to rychle ubíhalo do cíle. Nakonec skoro 9 a půl hodiny na trase cca 42km dlouhé. Převýšení dle organizátorů 3200m. Ale ten terén…. To byl opravdický masakr. Lumír byl na trase přes 17 hodin. Já dnes v úterý musím potupně používat výtah do kanclu do 2 patra. A to jsem nejel to brutální kolo. Za mne bezmezný obdiv pro ty, kteří toto zvládnou. Klobouk dolů. Obyčejný dlouhý triatlon se ve světle tohoto závodu zdá snadná záležitost. Viděl jsem něco, co jsem snad ani nechtěl vidět, jelikož mi to nasadilo brouka do hlavy. Doufám, že mne to časem přejde. Je to kousek, a kdo si chce hrábnout na dno, tak vřele doporučuji.

Nakonec musím poděkovat Lumírovi, že mne vzal s sebou. I když jsem byl jen supporter, tak jsem prožil během závodu hodně emocí a opravdu to stálo za to.

Tags: ,

Závody 2018

ÖTILLÖ Engadin 2018 Swimrun World Series

by Viktor 19. července 2018 12:45

Nováčkové na startu alpského swimrun závodu.

Od své drahé polovičky jsem na Vánoce kromě bačkor, houpacího křesla a fajfky dostal  startovné na závod SWIMRUN, který by se měl konat ve Švýcarské oblasti Engadin. Z internetu jsem věděl, o co se zhruba jedná, ale po prostudování konkrétního závodu jsem zjistil, že to rovina zrovna nebude a ve vodě se taky nějak neohřeju...., to nejhorší ale bylo, že se tyto závody běží a plavou ve dvojici a na konci té mé spojující šňůry nebude nikdo jiný než náš teamový lídr Lumír (smajlík co valí oči), který dokáže vypnout mozek a jít fakt hranu (tu svou, nikoliv mou:-) ). Už jsem měl v hlavě scény, jak Lumír běží do kopce a já za ním vlaju jak mastný papír  někde v průchodu do doby, než ze mně zbyde jen zkrvavené torzo bez známek života:-). No, Vánoce utekly jako voda a s množstvím svátečního alkoholu jsem na věc rychle zapomněl. Hned v lednu jsem skočil do tréninku s Jardou Hýzlem, který mi dopomohl k letošní formě.... Nicméně závod se blížil a přeci jen to nebyl triatlon či běh, na který jsme všichni zvyklí a krapet mně tížila zodpovědnost, abych závod a prožitek  z něj Lumírovi nepokazil. No co, koupili jsme si oba od Petra Vabrouška SWIMRUN neopren (bez něj by to vážně nešlo:-) ), dali jeden společný trénink a závod byl za dveřmi. Teoreticky jsme byli připraveni:-)

clip_image001

Lumír vyrazil do švýcarské vesničky v rámci své kočovnické tour o nějaký den dříve a hned mi přes whatsap zvěstoval, že vysoká nadmořská výška jde poznat a že to není tak fajn jako u nás v smogem zamořeném Mordoru :-) no a kromě toho, že poprchává, fučí a je kosa jak *** (překlad - hornický pomocník-učeň). Na nadmořskou výšku mi má manželka sehnala homeopatika, které zaručeně fungují a užívají je prý i horolezci, tak proč by nefungovaly na mně :D... Placebo zafungovalo a já po příjezdu v pátek do Švýcar necítil nic... Teda ten vítr, zimu, déšť  samozřejmě ano.... Následně jsem také v sobotu den před závodem cítil teplotu vody v jednom z jezer. Jak jsem předpokládal ve studené vodě se srazilo nejen mé triatlonové ego na minimum:-)

36776548_10155344080661433_3847600848158851072_o

No, alespoň se oteplilo a v den závodu 8.7.2018 mělo být také pěkně. Kontrola výstroje a výzbroje proběhla dobře a s Lumírem jsme naplánovali taktiku, že půjdeme na pohodu a pokud to v poslední třetině půjde, tak zrychlíme. BZZZ, BZZZ, zvuk budíku hlásí (samozřejmě mám jiný tón budíku, ale neumím vtipně vystihnout tu melodii, tak vám BZZZ bude muset stačit), že mám vstávat a vypravit se na start závodu. Vše bylo přichystáno z večera, obloha bez mráčku, tak už jen něco sníst a naskočit s fanoušky do auta na místo startu závodu, který se nacházel ve vesničce Maloja a odkud se pak trať vinula přes několik jezer  "dolů" do údolí, kde byl cíl. S Lumírem jsme se na startu rychle potkali, vyprázdnili měchýře, potvrdili si taktiku a celkem se i těšili na zážitek, který se bude odehrávat doslova v dechberoucím prostředí plném jezer, hor a pasek posetých kravinci od těch  modrých kraviček s nápisem Milka.

36810622_10155345978881433_7416592695449092096_o

V 8:00 byl start...teda měl být, zde pověstné švýcarské hodinky krapet zaspaly a my vyběhli asi  v 08:04.... V Japonsku by za to padaly hlavy, ale tady nic :-). Celý závod byl nahráván LIVE a hned před startem se v úvodní reportáži objevila i moje Kamča, která při fotografování našich maličkostí opakovaně běhala v záběru kamery a drcla si i do reportérky (samozřejmě to lze dohledat na internetu, kdo by měl zájem).

36860342_1720768604625999_4831885143402610688_o

Zpět k závodu... po startu vyběhlo XY dvojic (bylo přihlášeno tuším 175 párů a v cíli se objevilo 135, ale mnoho jich ani nepřijelo) a hned do kopce k prvnímu jezeru na 40km dlouhou běžeckou trať s převýšením okolo 1600 (a to vše v neoprenu!). Po celou dobu závodu jsme se pohybovali v nadmořské výšce 1750 m.n.m až někam k 1900? těžko říct. Po asi čtyř kilometrovém běhu jsme si dali 300 metrů v křišťálovém jezeru a po něm hned zase do kopce. Zde bych trať přirovnal k trati Oravamana….úzká stezka "hore kopcom" a potom "dole kopcom"....no prostě něco pro moje koleno, které jsem ještě cítil ze svatby Honzy Zubaře a jeho teď již chotí opravářky psů (veterinářka):-). Po seběhu do blízkosti startu, kde byla občerstvovačka, zde pouze s tekutinami a mými fanoušky  - Kamčou a tchány - se pokračovalo k dalšímu jezeru o dost chladnějšímu, než tomu výše položenému (jak překvapivé, ale zřejmě to dělala hloubka jezer, kdy to poslední bylo podle mně nejchladnější). Nebudu to prodlužovat... šup do vody, z vody ven, pomoct si svléknout neopren do půli pasu, "hore kopcom" "dole kopcom", oblíknout neopren, nasadit čepku brýle, packy, piškot mezi nohy a šup do vody.

36838552_1720768837959309_1728543531401740288_o

Tohle se samozřejmě opakovalo, kdy ve vodě jsme byli 8x a nejdelší plavání mělo asi 1400 metrů. Zde bylo zajímavé sledovat, jak tělo po "výběhu" z vody nefungovalo... hlava se motala, nohy jak ze dřeva... prostě se krev přesouvala jen k těm orgánům, které byly potřeba. Přeskočím k poslední části závodu, kde po nejdelším plavání následoval dlouhý výběh a seběh zpět k vodě. Energie už ubývala, ale i tak se nám podařilo všechny spíše předbíhat. Poslední plávání v délce 600 metrů před závěrečným během bylo u mně i u Lumíra okořeněno o křeče v plaveckých svalech, které už toho chladu a šesti kilometrového plavání s packami měly zřejmě dost. Na posledních dvou kilometrech jsme se ještě museli trochu kousnout, neboť dvojice, kterou jsme "zařízli" na plavecké části nám to evidentně chtěla vrátit na běhu, ale marně:-). V cíli nás jen vítali slovy “Welcome guys from the Czech Republic , Lumir and Viktor, SK FUGA” v čase 7:43:42 na 82 pozici.

36813565_1720768487959344_938126565181489152_o

Čekali nás tam taky dvě Kamči, jedna Lumírova a jedna moje, rovněž jeho potomci a mí tcháni. Tímto bych chtěl všem fandům poděkovat za jejich podporu a psychickou pomoc na trati, kde přejížděli jak zběsilí, aby nás podpořili kde to šlo:-) Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a myslím, že nám s Lumírem taktika vyšla na jedničku, podporovali jsme se, pomáhali si, dokázali předvést i nějaký výsledek a tak by to mělo být;-) Sice jsme s i řekli, že výběhy a seběhy už nikdy, ale kdo ví, znáte Lumíra.... :-)

Výsledky.

Tags: , ,

Závody 2018

Horská výzva Beskydy 2017

by Honza 30. května 2017 21:13

43km v Beskydech.

Po půlmaratonu v Bratislavě jsem si naplánoval další závod. Tentokrát netradiční Horskou výzvu. S kamarádem z vysoké školy jsme vytvořili tým DentUnit. Svým přihlášením jsme inspirovali moji přítelkyni Peťu a taky moji mamku. Obě dvě se přihlásily na trasu SHORT, která měla 13 km. Já a můj parťák Honza jsme prubnuli trasu HALF, tzn. 43,4 km. Pro to byl dlouhý závod po dlouhé době a pro Honzu vůbec poprvé. Jeho příprava začala už týden před závodem, kde si koupil nové boty a byl si zaběhat Open-mouthed smile

18741661_10207284066060316_843385047_n 18788321_10207284066500327_1464805367_n

Beskydská výzva startuje u Frenštátu pod Radhoštěm v amfiteátru na Horečkách. Naším prvním úkolem bylo vyšlapat 400 schodů od parkoviště nahoru k prezentaci do amfiteátru. Ten se nachází nad lyžařským skokanským můstkem. Schody jsme absolvovali ještě jednou před startem. Slušná rozcvička na Velký Javorník, který byl prvním vrcholem výzvy. Z Javorníku následoval prudký sešup dolů na Pindulu. Velká část okruhu nás čekala pod hřebenem Pusteven přes Dolní Bečvu. Odtud stoupání až nahoru. Pustevny byly o víkendu plnější než nákupní centra v Ostravě. Krásné a slunečné počasí nás nutilo pravidelně doplňovat pitný režim na občerstvovacích stanicích. Hřeben z Pusteven na Radhošť jsme celkem svižně přeběhli a následoval prudký seběh opět na Pindulu. To už jsme měli v nohách přes 30 km a čekal nás podruhé Velký Javorník. Tady už to chtělo hodně zatnout zuby. Naštěstí jsme nahoru nemuseli šlapat sami dva. V malé skupince jsme si drželi optimální tempo. Závěrečný seběh na Horečky už trochu bolel, ale vidina cíle nám dodala sil. Závod jsme ve zdraví dokončili v čase 6:54. Dá se říct, že jsme si splnili všechny cíle. Bez úrazu a pod sedm hodin. Peťa s mamkou taky ve zdraví dokončili. Akorát mamka zmatkářka trochu zabloudila před cílem. Škoda těch 15 minut navíc. Ale pro obě pochlavala Smile

20170527_085548

Tags: , ,

Závody 2017

24 hodinovka na Lysé Hoře 2017

by MartinK 28. ledna 2017 14:32

Naposledy pod 30 a B E D N A !

Při loňské první účasti na LH 24 v mužských dvojicích jsme s parťákem natočili 11 okruhů. Na bednu v kategorii to sice nestačilo, ale nebylo to zas tak daleko a rezerva ve výkonu tam rozhodně byla. Dopředu jsem si dohodl parťáka Jirku Skarku, který pochází z Dobré a znám jej z Olomouce a vytyčil jsem jasný cíl – bedna. Jirka se na to sice moc netvářil a těsně před závodem přišel s výmluvami typu, že byl na Erasmu a že moc netrénoval a že si našel holku (to mě pravda trochu vystrašilo). Tým jsme pojmenovali výstižně Naposledy pod 30 a šli do akce!

NIK_2901

Den závodu ale nastal a všechny spekulace šly stranou. O bedně jsme částečně z respektu a částečně z obav raději vůbec nemluvili, ale já tušil, že když se nám vyhne zranění a vše půjde dobře, tak by to mohlo klapnout. Jenže u LH24 člověk nikdy neví, co jej čeká. Odstartoval jsem do prvního kola. Startovalo se z pily v Ostravici v 11 hodin odpoledne. Slunku hřálo docela silně a tak jsem se rozhodl sundat bundu a běžet jen ve dvou vrstvách, což se ukázalo jako velmi prozíravé, i tak jsem se dosti zapotil, stejně jako v druhém kole a ztratil hodně soli, čemuž jsem pak přičítal následné nastupující křeče v kole třetím. Ale zpět k prvnímu okruhu. Ten jsem si užil náramně, bylo moc krásně a podvědomě jsem se hlídal, abych to nepřepálil, protože sil bylo zatím dost. V prvním prudším stoupání šel přede mě kamarád ze studií Radek Chrobák, prohodili jsme pár slov s tím, že by chtěl dát minimálně 12 kol. To jsem ještě netušil, jaký heroický výkon předvede. První kolo jsem předával za solidních 1:29:43 a šel se lehce občerstvit do gastra. Po cestě mě odchytil televizní štáb vertikalu, tak jsem tam blábolil nějaké nesmysly typu, že závodník si na vrchol musí vzít hlavně energii, tak doufám, že se to nikde neobjeví  Jirka svoje kolo otočil za parádních 1:25:52 a já se vydal do na dlouhou dobu posledního slunečného okruhu. V tu chvíli jsme byli již usazeni na průběžných medailových příčkách v kategorii. Ale závod byl teprve na začátku, nemělo cenu se tím zabývat. Do třetího mi Jirka předával již za šera, také se znatelně ochladilo. Zahájil jsem jej pádem na ledu krátce po výběhu. Při seběhu jsem pak přidal ještě dvě krásné čumákovky do sněhu. Za třetí kolo tedy tři pády, pokud to tak půjde dál a s každým dalším kolem budou přibývat pády, mám se na co těšit, říkal jsem si  Projevila se tma a taky traverz v Malenovickém kotli začal být absolutně neběhatelný a i chůze v něm byla obtížná. Bral mi mnoho sil a to jak fyzických, tak psychických. Postupně se z něj stal nejhorší úsek, na který jsem se vždy nejvíc netěšil. Své třetí jsem předával za 1:48 kolem sedmé večer. Po něm jsem si dal vydatné snad pětichodové gastro (guláš, párečky, krupičná kaše, vánočka) – prostě, co se do mě vešlo. Vůbec, kvůli tomu gastru jsem se hlavně na závod přihlásil. Cpát se neomezeně 24 hodin na 400 Kč, no neber to  Stejně jako mě, tak i Jirku chytaly ve třetím lehké křeče do lýtek, čehož jsme se oba zalekli. Přesolený vývar a trocha hořčíku to naštěstí zahnaly. Myslím, že velké teplo a ztráta soli se na tom dost podepsaly.

NIK_5258

Na štafetě je super, že se vždy dá doplnit energie, lehce spočnout a hlavně převléct do suchého. Tento rituál jsem vždy opakoval. Párkrát jsem to časově neodhadl a i přes smluvené prozvánění z Albínova náměstí jsem přišel na předávku pozdě, což nás stálo pár minut. Únava stoupala u obou úměrně s časem a přibývajícími kilometry. Hřejivá mast nám oběma prokázala velkou službu, kdy nejen prohřála, ale také povzbudila již docela bolavé svaly. Za zmínku stojí vyzdvihnutí fanouška, který o půl jedné v noci zhruba na druhém kilometru okruhu (před uhnutím do prudkého stoupáku) povzbuzoval všechny závodníky a nabízel coca colu, rum, koňak nebo calvados. Po ujištění, že cola je čistá, jsem s povděkem dvěma loky svlažil své hrdlo a se slovy díky se vydal do kopce. Celou noc jsme drželi časy do dvou hodin za kolo a upevňovali si pozici mezi nejlepšími třemi dvojicemi v kategorii. Povedlo se mi i pár desítek minut spánku, což bylo velmi povzbuzující! O půl páté ráno jsem nastoupil do svého šestého a únava již byla znát, stejně jako brutálně vychozená písčitá pasáž, která se navíc rozšířila i na modrou, takže byla v délce cca dvou kilometrů. Projevilo se to na celkovém čase 3 minuty přes dvě hodiny. Hecnul jsem Jirku, ať to nakopne, aby mi vytvořil dostatečnou rezervu na poslední kolo, protože jsem tušil, že ještě zpomalím. V gastru jsem pak sledoval dramatický vývoj v jednotlivcích, ale především propočítával naši situaci. Bylo jasné, že první v naší kategorii jsou o kolo před námi a nemáme na ně šanci, my jsme byli aktuálně druzí a třetí byli o kolo za námi – alespoň to z aktuálních výsledků vypadalo. Buď tam ale byla chyba, nebo to zrovna nebylo správně aktualizováno, nebo už jsem v důsledku únavy počítal špatně, každopádně realita byla jiná. Já ale žil v tom, že nás nic nemůže ohrozit a že to třinácté zajdu, aby se neřeklo. Že nám to pomůže v celkovém pořadí, ale v kategorii už to nic nezmění a taky hlavně zlepším svůj výkon z loňska. Jirka to nakopl, poslední kolo otočil za 1:53:52, při předávce jsme si v klidu pokecali, nikam jsem nespěchal (!!) s tím, že si to jdu užít a máme jisté druhé místo. Vyrážel jsem s příjemnou euforií, protože jsem celou dobu byl obezřetný a moc si nechtěl připouštět, že by se to mohlo podařit, takže se mi šlapalo příjemně. Navíc už bylo světlo, za horami vylézalo sluníčko. Únava sice byla znát a do kopce mě pár finišujících borců trhlo, ale já věděl, že už mi o nic nejde, tak jsem nezávodil. Poslední kolo jsem nakonec zvládl přesně za dvě hodiny a o půl jedenácté jsme se již vysmátí fotili s Jirkou v cíli a radovali se z druhého místa.

16143595_1287322924624533_8791428098805262460_o

Dal jsem si sprchu, zavolal tu radostnou novinu domů, ať přijedou na vyhlášení, sbalil věci a při odchodu z tělocvičny jen tak letmo mrknul na obrazovku s výsledky a…..dostal se před nás o 7 minut tým Kesbuk Matěj a David – což jsem nechápal, bylo to proti všem mým propracovaným propočtům. Zároveň mi to ale bylo celkem jedno, o moc rychleji bych to poslední stejně nedokázal jít. Třetí místo taky bedna. Horší by byl pád z třetího na čtvrté. Oněch pár minut ztracených při předávkách se nakonec ukázalo jako rozhodujících, ale co už. Alespoň je do příště co zlepšovat.

Tags:

Závody 2017

Okolo Těrlické přehrady 2016–výsledky

by Lumír 20. února 2016 14:09

Premiérový krosový závod po dně Těrlické přehrady.

V sobotu 20.2.2016 se uskutečnil první ročník krosu Okolo Těrlické přehrady. Na start se postavilo 66 závodníků, z toho 16 odvážných žen. Závodníky čekalo necelých 13km běhu v opravdu těžkých podmínkách po dně Těrlické přehrady.

mapa_terlicko

Hned ze začátku se vedení ujal Adam Gaura a až do cíle před sebe už nikoho nepustil. V cíli byl za 53:44. Na druhém místě skončil Marek Zeman v čase 56:29 a třetí dokončil Lukáš Košut za 57:29.

Mezi ženami s přehledem zvítězila Lucie Gruchalová časem 1:08:22, druhá Kristýna Fryzová si s náročnou tratí poradila za 1:10:31 a třetí dokončila Ivana Zbořilová s časem 1:12:02.

Závod dokončili všichni závodníci, za což jim patří velký obdiv. Trať byla opravdu hodně náročná a brala hodně sil. Do cíle se úspěšně dostal i 81letý Jaroslav Gaman z Havířova, opravdu klobouk dolů!

Výsledky.

Tags: ,

Závody 2016

Celtman! Extreme Scottish Triathlon 2014

by Lumír 28. října 2015 06:33

Podruhé ve Skotsku a modré tričko je doma.

Ve Skotsku na Celtmanovi! mám z loňska (2013) nevyřízené účty. Nepodařilo se mi stihnout cut-off čas v T2A depu před vstupem do hor a tím pádem jsem nebyl vpuštěn do horské části závodu. To znamenalo, že jsem dostal “jen” bílé finišerské tričko. Honzovi H, mému pomocníkovi, jsem nadhodil že chci v 2014 opět na Celtmana!, naštěstí souhlasil a tak jsem se přihlásil do loterie o startovní slot. Štěstí se na mě usmálo a v mailu jsem obdržel příjemnou zprávu, že jsem v závodě. Teď jsem už věděl do čeho jdu a tak jsem v přípravě cesty a tréninku neponechal nic náhodě. Co je to Celtman! triatlon a v čem je unikátní popisuji v tomto článku, tak se budu věnovat jen průběhu závodu a mým pocitům.

DSC_2876_thumb3

Poslední týden v červnu jsme vyrazili na dlouhou cestu autem až na daleký sever Skotska. Letos jsme zvolili jiné ubytování, doslova na konci světa. Domácí byli hodně příjemní a pokud se někdo chystá navštívit tyto části Skotka, tak můžu vřele doporučit. Další změna oproti loňsku byla v tom, že jsem na start závodu s Honzou vyrazili už den předem a přespali u depa ve stanu. Mělo to výhodu, že jsme mohli “později” vstávat a také večer před startem navštívit místní pub a ochutnat pivo a nasát atmosféru. Nakonec to skončilo u 3 kousků a ve stanu jsem byli kolem 11 hodiny – ještě za světla Veselý obličej.

image_thumb[14]

Ranní vstávání bylo ovšem i tak kruté, budík zvonil před 2. Výhodou ovšem bylo, že kolem nás byli ve stanech samí závodníci a už od ráno to tam žilo. Před startem klasika, najíst se, připravit věci do vody, na kolo a přesunout se do prvního depa. Po 4. hodině jsme nastoupili do autobusů a byli odvezeni na start plavání. Letos bylo výrazně jiné počasí oproti loňsku, nefoukal tak silný vítr, ale zato předpověď slibovala déšť a v horách možná i sníh. Naštěstí sníh do “našich” hor nedorazil, zastavil se necelých 50km jižněji Veselý obličej. Díky slabšímu větru bylo i klidnější moře.

V 5:00 místního času bylo odstartováno. Teplota vody klasika, kolem 10°C a bez vln. To jsem si říkal, že bude paráda a poplave se skvěle. Ale chyba lávky, klidná voda znamenala, že se objevili medúzy. Kdyby jich bylo pár tak o tom ani nepíšu, ale to co bylo v moři, byly tisíce medúz různých velikostí, od malých 10cm až po obří kousky, kde jsem radši ani neodhadoval velikost. Plavání v medúzách bylo hodně náročné, hlavně v tom, že při každém tempu jsem na ně šahal a jen čekal kdy mě nějaká žáhne do ruky nebo obličeje. Po tomto zážitku mám slovo jellyfish nadosmrti vryto do paměti. Až po závodě jsem se od pana domácího dozvěděl, že bílé medúzy nežahají a jsou v podstatě neškodné. To jsem ve vodě netušil a tak tep atakovat maximální hodnoty a vůbec jsem se nemohl dostat do pohodového plavání. Do druhého depa jsem se dostal v čase 56:34 relativně ve předu startovního pole.

IMG_20140628_055911_edit_thumb3

Přechod na kolo si moc nepamatuji, jak jsem byl vystresovaný z těch medúz. Díky tomu jsem byl i více promrzlý. První hodinu kola jsem jel v transu a vůbec nevnímal co se kolem mě děje. Bylo to nejspíše způsobeno kombinací stresu z medúz a zimy z plavání. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem konečně začal sledovat trať a co se kolem mě děje. S Honzou jsme měli občerstvovačky plus mínus jako loni. Na kole oproti loňsku, v první půlce tolik nefoukalo do zad, což se projevilo hlavně druhé polovině tratě, kde se jelo o poznání lépe. Říct, že to bylo na pohodu se nedá, stále dost foukalo s v kombinací s hrubým asfaltem a kopečky, bylo kolo hodně náročné, navíc se jelo 205km. Cyklistiku se mi oproti loňsku podařilo stlačit o hodinu a do druhého depa jsem dorazil za 6:59:43.

image_thumb[10]

Také jsem si už pořádně nastudoval časové limity a zatím vše nasvědčovalo, že to letos vyjde a okusím skotské hory i v závodě. Druhé depo proběhlo v pohodě, až na to, že všude bylo plno malých mušek, které byly hodně nepříjemné, kousaly a zalezly úplně všude. Naštěstí při běhu neotravovaly.

IMG_20140628_151636_thumb3

Na prvních 20 km do T2A depa jsem vybíhal s luxusní rezervou na časový limit pod horami. Což mě uklidnilo a běh jsem si dost užíval. Tuto část jsem už znal z loňska a věděl, že je v pěkné krajině a celá se dá běžet. Do T2A jsem doběhl s časovou rezervou  a po kontrole povinné výbavy jsme, už společně s Honzou, vyrazili do hor. Tady to byla velká neznámá, co nás čeká a jak to půjde. Hned začátek ukázal, že to nebude sranda. Takovou stojku jsem fakt nečekal, byl jsem hodně rád, že mám hůlky a mám se o co opřít.

image_thumb[3]

Stojka na 20. km běhu, fakt potěší

Další časový limit byl na prvním vrcholu, co se dole zdálo bez problému zvládnutelné, tak při stoupání už to tak jasné nebylo. Naštěstí byl se mnou Honza, který určoval tempo a psychicky mi hodně pomáhal. První vrchol jsem zdolali s necelou hodinou na časový limit. Hodina sice vypadá hodně, ale jít to sám nahoru tak by to bylo dost natěsno.

IMG_20140628_174235_thumb3

Nahoře byla dost zima a foukalo, takže na řadu přišla i bunda z batohu. Z prvního vrcholu jsme pak po hřebeni dali ještě další dva kopečky. Terén byl hodně náročný a navigace také, vůbec se už nedivím, že loni zakázali vstup do hor většině závodníkům. Nahoře byla totiž viditelnost tak 3 metry – což si vůbec nedokážu představit, jak se v tom mohli orientovat. Po posledním kopečku jsme si řekli, že už to nejhorší máme za sebou a čeká nás jen cesta dolů. To jsem ale ještě netušil co je před námi. Přišel hodně těžký úsek, kde jsme museli zvažovat každý krok a přidržovat se skály abychom nespadli dolů. V kombinaci s únavou a rozbitými stehny, to fakt bylo hodně náročné. Naštěstí jsme to zvládli bez větších problémů, sice po malém zakufrování u jezera, a dostali se na starou známou cestu z loňska. Letos jsem ji šli opačným směrem. Tady už bylo veselo a těšili jsme se do cíle. V tomto úseku jsme v protisměru míjeli závodníky, kteří nestihli časový limit a šli spodní trasou.

IMG_20140628_175534_edit_thumb3

Konečně jsme se dostali na asfalt a to znamenalo, že do cíle je to už jen  6 km Veselý obličej. Honza zaběhl pro auto a přesunul se do cíle závodu v Torridonu. Tam se otočil a běžel mi naproti. Já jsme pokračoval sám a běželo se mi parádně. Před sebou jsem viděl několik závodníků a tak bylo jasné, že je budu chtít stáhnout. Přitlačil jsem na tempo, což s překvapením bez problémů šlo a začal stíhačku. Podařilo se mi seběhnout asi 4 soupeře a kousek před cílem další. To už jsem běžel s Honzou a plný euforie sprintoval do cíle. Tam jsem byl v čase 15:07:11.

IMG_20140628_201332_thumb3

Oproti loňsku jsme se cílit daleko lépe, ty endorfiny jsou hodně zrádné Veselý obličej. Cíl byl splněn a tak jsme se pomalu přesunuli do našeho dočasného domova. Tam jsme byli přivítání s nadšením, celý den Kami i domácí sledovali jak to jde na trati. Dal jsme si sprchu a konečně na mě dopadla únava.

Druhý den jsem vyrazili na vyhlášení vítězů, společné focení a přebírání cílových triček. To bylo radosti, že se to povedlo! Ve srovnání s loňskem to byl, díky počasí, úplně jiný závod. Tady vůbec nejde hodnotit jak kdo dopadl dle času, počasí dokáže neskutečně ovlivnit cílový čas.

DSC_2920_thumb3

Tímto předávám štafetu Celtman! dalším Veselý obličej. Rád se do Skotska vrátím, ale nevím jestli jako závodník nebo pomocník – obojímu se nebráním.

Výsledky.

Aktualizace (říjen 2015): Celtman! jsem stále zatím absolvoval jako jediný čechoslovák. Co ty na to?

DSC_2990_thumb3

Jenom aby toto nebyl druhý čechoslovák na startu.

Tags: , ,

Triatlon | Závody 2014

Krkonošman Full HD 2015

by Lumír 27. srpna 2015 19:48

Těžký dlouhý triatlon v Krkonoších a dva úspěšní finišeři.

Když jsem na webu objevil zmínku o vzniku nového dlouhého triatlonu Krkonošman v Krkonoších, tak jsem ani chvíli neváhal a hned jsem se přihlásil. Zkoušel jsem nalákat i další Fugáky, ale nakonec se přihlásili jen Malda a Honza H. Honza pak svou účast zrušil a tak jsem do Krkonoš přijeli ve dvou. Propozice slibovaly více než 5000m převýšení, z toho 1000m na závěrečném maratonu. V kombinaci s tropickými teplotami, nás čekal pěkně dlouhý den a grilování na sluníčku. Závod se od klasických dlouhých triatlonů lišil v několika věcech:

  • start závodu byl v 5:00
  • limit závodníků byl stanoven na 30
  • na trať běhu byl povinný doprovod
  • cíl závodu byl v 1000 m nad mořem
  • na trati běhu byly dvě lékařské kontroly, které mohli stáhnout závodníka z trati

Toto jsou přesně závody, které mi sedí a velmi rád se jich účastním. Už na rozpravě den předem byla cítit příjemná pohodová atmosféra. Mým jediným cílem bylo závod dokončit se ctí a moc se nezničit do dalších tréninků. Malda byl 2 týdny po Otrokovicích, a tak měl cíl také dokončit.

Start v sobotu 4.7.2015 v 5:00 proběhl za zvuku písničky z Krkonošské pohádky skokem z mola. Čekaly nás celkem 4 okruhy. Vzhledem v nízkému počtu závodníku to bylo úplně bez problémů. Sice s časem jsem moc spokojený nebyl, ale v takových závodech se chleba láme až na kole a běhu.

krkonosman_plavani

Na kolo jsem vyrážel ještě v příjemném chládku a chvílemi mi byla i zima. Na což jsem pak smutně vzpomínal hlavně v závěrečném maratonu. Na trati kola nás čekalo 5 větších stoupání. Vzhledem k tomu, že jsem byl v Krkonoších poprvé v životě, jsem nevěděl co mě čeká. Proto jsem ze začátku kola moc netlačil na pilu a jel “pohodové” tempo. Postupně jsme vystoupali do Jánských Lázní, pak na Malou Úpu, znova Jánské Lázně. Pak následovalo stoupání nad Špindlerův Mlýn, sjezd a poslední větší stoupání na Špindlerovku. Poté to už byla vesměs “pohoda” až pod poslední stojku před druhým depem. Kolo jsem pocitově zajel dobře a před během jsem se ani necítil moc unavený a dokonce se na něj těšil Veselý obličej.

krkonosman_koloProfil cyklistiky.

Ve druhém depu mě čekal můj doprovod. Neměl jsem vlastní a tak mi pořadatele přidělili. Průvodce a chůvu mi na běžecké trati dělala Míša, které patří velký dík! Začátek běhu byl pohodový a příjemný. Čím více jsme se ale vzdalovali od depa, tak to bylo náročnější a náročnější. Trať stále mírně stoupala a moc stínu na ní nebylo. Slunce naplno ukazovalo co umí a dávalo nám najevo že to dnes zadarmo nebude. Až do Pece pod Sněžkou to bylo stále běhatelné. Zastavoval jsem jen na občerstvovačkách, ale i tak mé tempo postupně klesalo. Nejhorší úsek trati začínal kolem 35. km – to je v klasickém maratonu většinou doba, kdy to už začíná pořádně bolet a je třeba se kousnout a vydržet. Nás však čekal nejtěžší úsek trati – hodně drsný kopec, kde o běhu nebyla ani řeč, i chůze byla hodně náročná. Pod tímto kopcem byla také časová kontrola a kdo ji nesplnil tak měl být vyřazen ze závodu. Organizátoři nakonec rozumně tento časový limit zrušili a umožnili všem co ještě měli síly závod dokončit. Pro mě osobně to byl asi nejtěžší úsek trati a byl jsem hodně rád, když jsem byl nahoře. Tam už pak bylo jen jedno menší stoupání a závěrečný seběh do cíle. Dokončil jsem za 12:57 na celkovém 9. místě. O to ale vůbec nešlo, protože vítězové byli všichni co se v těch podmínkách a na tak náročné trati dostali do cíle!

krkonosman_behProfil běžecké tratě.

Malda se do cíle úspěšně dostal za 15:24. Byl to jeho první extrémní dlouhý triatlon a popral se s ním se ctí.

Závod hodnotí jako velmi příjemný s parádní atmosférou. Doporučuji všem , kteří chtějí okusit opravdu náročné tratě, kde není nic zadarmo. Ale o to víc pak chutná pocit úspěšného dokončení. Držím palce organizátorům, aby tento závod udrželi při životě a nabídli i dalším zažít příjemný den v Krkonoších Veselý obličej.

Výsledky.

krkonosman_cilove_foto

Tags: , ,

Závody 2015

CELTMAN! Extreme Scottish Triathlon 2013

by Lumír 4. listopadu 2014 09:25

Extrémní triatlon ve Skotsku.

Koncem roku 2011 jsem na internetu objevil web závodu kterým mě ihned zaujal, navíc v lokalitě kam bych se rád podíval – Celtman ve Skotsku. Účast jsem v nejbližších letech neplánoval, ale nějak se to stalo a na podzim 2012 jsem se přihlásil do loterie o slot a čekal jak to dopadne. Začátkem prosince dorazil email, že jsem byl vybrán a můžu se zúčastnit.

logo_celtmanCeltman je trošku jiný závod než bežné triatlony. Délky tratí jsou 3,8km plavání, 202km na kole a 42,2km běh. Dle délky jednotlivých tratí se to podobá dlouhému triatlonu (ironman), ale:

  • start je v 5:00.
  • plave se v moři, kde se neřeší teplota vody – neopren je povinný a doporučuje se použití neoprenové čepice a ponožek.
  • kolo je nepatrně delší, kopcovité a obvykle ve velmi silném větru.
  • závěrečný maraton je rozdělen do dvou částí, první je společná pro všechny a běží se v příjemném prostředí skotské přírody. Druhá část běhu je pak rozdělena dle času v depu T2A, kdo stihne limit běží náročnější trasu přes vrcholy, zbytek pak pokračuje spodní trasou.
  • závodník musí mít podpůrný tým, na trati kola není žádná občerstvovačka.
  • ve druhé půlce běhu musí mít závodník povinně doprovod.

Vzhledem k tomu, že se závod koná až v červenci, tak jsem mu přes zimu přestal věnovat pozornost a trénoval jako obvykle. Někdy v březnu jsem náhodou narazil na video z loňského 1. ročníku a s hrůzou zjistil, že se plavalo ve vodě s teplotou 12°C! Konečně mi došlo, proč je doporučená ta neoprenová čepice a ponožky – které jsem tím pádem ihned objednal. Sice jsem si vůbec nedokázal přestavit jak to v takové kose uplavu, ale cesta zpět už nebyla a tak jsem se začal otužovat. Nebylo to vůbec lehké, ale časem jsem si otužování dokonce oblíbil.

Dalším krokem bylo zajištění podpůrného týmu. Parťák na běh byl jasný – Honza Hrabec, jen co jsem se ho zeptal tak ihned souhlasil. Nakonec se z něho stal i podpůrný tým a staral se o mě v průběhu celého závodního dne. Pak už zbývalo jen naplánovat trasu, ubytování a vyrazit.

Závod má centrum závodu ve vesničce Torridon na severu Skotska, který leží něco přes 2600km od Havířova. Na cestu jsme vyrazili autem, komplet celá rodina včetně Honzy, v úterý večer 4 dny před závodem. Cesta probíhala bez problémů, jen s menší komplikací na britsko-francouzské hranici, kde nám celník sdělil že Kubík má propadlý pas. Hodinu nás nechali čekat a pak nám řekli, že teda udělají výjimku a do Británie nás pustí. Uf, všem se ulevilo a pak jsme už bez problému dorazili do místa závodu.

edinburg2013

Před odjezdem jsme si ještě s Honzou obarvili vlasy na zrzavo, a cestou koupili kilty. To aby si nás tam dobře zapamatovali Veselý obličej. Už při registraci jsme byli středem pozornosti a všichni se ptali odkud jsme a podobně. V průběhu závodu pak bylo všem jasné který závodník patří k Honzovi a obráceně.

 

torridon2013

Celtman je jiný i v tom, že není jedno centrální místo závodu/depo, ale je to rozloženo různě na trati. Navíc o úklid “depa” po závodníkovi se musí postarat jeho podpůrný tým a vše si sebou odvézt. Občerstvení není také zajištěno, takže co si závodník neveze sebou, mu musí zajistit “supporťák”. Tudíž je potřeba na tento závod mít k dispozici auto a doprovázet závodníka v průběhu celé cyklistiky. Další specialita severního Skotska je v tuto roční dobu extrémně dlouhý den, má sice také 24hodin jako u nás, ale světlo je už cca od 4 hodin ráno a smráká se až po půlnoci. Pro našince to pak znamená, že přece podle světla musí být maximálně 21hod, ale ona už je klidně půlnoc!

V sobotu 6.7. 2013 ráno zvoní budík ve 2 ráno a já jsem totálně nevyspalý a bez chuti do závodu. Nakonec se nějak proberu a konečně mi začíná docházet, že už to přišlo. Do Shieldaigu, kde je první depo a cíl plavání, dorážíme kolem 3 ráno, za totální tmy a v pěkné zimě. S Honzou se domlouváme strategii občerstvování na kole a co má vše nachystat na kolo a pak na běh. Mezitím začíná svítat a já se oblékám do neoprenu. Je to poprvé co se do neoprenu těším, je stále pěkná zima a v neoprenu se aspoň trošku zahřeji. Blíží se 4. hodina kdy odjíždějí autobusy, které nás přepraví na místo startu plavání. Tam můžou pouze závodníci, protože cesta, která tam vede je hodně úzká a při větším počtu aut by se to tam totálně ucpalo. Takže sebou beru jen to v čem plavu (neoprenová čepice, 2 plavecké čepice a neoprenové ponožky) a něco malého k jídlu. V autobuse jsem se dal do řeči s místním závodníkem a říkám mu že mám obavy z teploty vody. Na rozpravě před závodem totiž raději zamlčeli teplotu vody, ale z neoficiálních zdrojů uniklo že se pohybuje kolem 10°C. On na to že se nemám čeho bát, že je to v pohodě a prý mohlo být i hůře – no potěš! Teplota ale dnes není jediná chuťovka co nám přichystalo počasí. Fouká neskutečný vítr a na moři jsou pěkné vlny.

plavabi_celtman_2013

Dnes kašlu na rozplavání a do vody jdu až když nás ženou na start. Startuje se totiž asi 100m od břehu z vody. No musím říct, že to bylo hodně drsné se vůbec ponořit a nechat napustit vodu do neoprenu. Přesně v 5:00 je odstartováno a začíná pro mě zatím nejtěžší část triatlonu co jsem zažil. V tak ledové vodě se nedá ani říct, že jsem se po nějaké době dostal do tempa a trošku se zahřál, ale pocitově jsem to tak cítil. Navigace ve vodě byla hodně ulehčena tím, že jsme plavali tam na ten ostrov a za nim doprava a tam už uvidíte v dálce vesnici a to je cíl Veselý obličej. Plavání bylo díky vlnám a teplotě opravdu hodně náročné, v druhé polovině trati jsem pomalu přestával cítil prsty na rukou a obličej jsem měl promrzlý jak v zimě. Konečně jsem se přiblížil na dohled cílové vesnici, ale o to to bylo psychicky náročnější, protože už šel vidět konec ale strašně pomalu se přibližoval. Konečně se začínám blížit ke břehu a těším se až vylezu z té ledovky.

Do prvního depa dobíhám celkem vpředu (kolem 15. místa) a promrzlý tak, že nemůžu pořádně artikulovat, jak mám ztuhlý obličej. V depu není kam spěchat, s Honzovou pomocí se převleču do suchého a teplého oblečení – dlouhé elasťáky, zimní dres, čepka, rukavice a návleky na tretry – na červenec typické cyklo oblečení Veselý obličej. Něco sním a vyrážím vstříc 202km, s pocitem, že nejhorší část dne už mám za sebou a teď už to bude pohoda.

Cyklistika začíná příjemným mírným stoupáním od moře, kdy nám lehce fouká do zad. Jede se fakt dobře a jen mě to utvrzuje v tom, že to bude pohoda. Na 60. km máme s Honzou 1. občerstvovačku, jen doplním vodu, vyhodím odpadky a pokračuji dále. Další sraz máme kolem 100. kilometru.

kolo_celtman_2013

No není to pohodička?

Pomalu se blížím k 90. kilometru a začínám cítit ten mírný větřík co mi foukal do zad. Je to pěkný vichr a v jedné zatáčce mě málem shodil z kola. Jezdí se totiž na levé straně cesty a když fouklo zprava, tak jsem to trošku nečekal a málem mě to vyhodilo mimo silnici. Tady začíná pravé peklo, trasa se pomaličku otáčí proti větru a konečně si užívám pravého skotského větru. Zhruba 100km které mě čekaly do druhého depa, byly zatím to nejhorší co jsem na kole zažil. Z kopce, kde to má jet bez práce 50 km/h, musím šlapat a jsem rád když jedu 20 km/h. Takový vítr jsem zažil jen na hřebenech hor, ale ne na kole. Čím více se blížím druhému depu, tím je vítr silnější a silnější. Teď už je to cestou z kopce tak, že když přestanu na chvíli šlapat a chci se v klidu napít nebo najíst, tak mě to úplně zastaví a musím začít šlapat abych nespadl. O cestě do kopce ani nemluvím, chvílemi si připadám že stojím na místě – je to totální očistec!

image

image

Do druhého depa se dostávám psychicky na dně po 8 hodinách strávených v sedle. Honza od někoho vyžebral židli, tak si můžu v pohodě sednout a zanadávat si na počasí. Zase klasika není kam spěchat, převlíkám se do běžeckého, beru batoh s vodou, jídlem a povinnou výbavou a pomalu vybíhám na závěrečný maraton s pocitem, že to nejhorší už jsem si dneska vybral a teď už to bude jen pohoda.

Trasa běhu začíná 5km stoupáním, běží se mi příjemně a v pohodě si užívám okolní krajinu. Předbíhám i docela dost závodníku, kteří neběží ale jdou. Teplota je tak akorát, pod mrakem a vítr v této části hor ani nejde cítit. Čeká mě cca 20km do T2A, jak říkají kontrolní stanici před horami. Zde je časový limit, kdy se rozhoduje zda mě pustí přes hory horní nebo dolní trasou. Nevím proč, ale nějak jsem si zafixoval jedno číslo, které určovalo limit v T2A a pořád si říkal, že jsem v pohodě a časový limit na horní cestu stihnu. Trošku mě znejistěl Honza ve druhém depu, když se mě zeptal jestli to zvládnu v limitu do T2A, tak jsme se dohodli, že se tam zeptá na limit a poběží mi v protisměru naproti. Potkali jsme se zhruba 4km pod horami s tím, že je to na hraně a spíš to vypadá že limit nestihnu. Taky že jo, dorazil jsem tam 3 minuty po limitu Smutný obličej - příště si musím limity lépe nastudovat! Rozhodčí mi ale řekli, že nemám proč smutnit, protože horní cestu už zavřeli před 2 hodinami kvůli špatnému počasí. Trošku mě to rozladilo, ale co se dá dělat. Závod ještě nekončí a je třeba pokračovat. S Honzou jsme se domluvili, že odveze auto do cíle a poběží mi v proti směru naproti spodní trasou. Špatné počasí znamenalo, že k silnému větru se přidal navíc déšť. V poklidu dobíhám ke kontrole před spodní cestou přes hory. Tam mě rozhodčí zastavují a ptají se kde mám parťáka? No musel jsem je trošku ukecat ať mě pustí dál, že se přidám k nějaké dvojici a poběžím s nimi. Smilovali se a já můžu pokračovat. Z počátku trasa stoupá stále nahoru, po horší a horší cestě. Stále prší a všude kolem se valí plno vody a je obtížné vůbec najít co je cesta a co je potok. Občas zapadnu do vody, občas nevím kam dále, ale pořád postupuji dále. Čím jsem dále v horách tím více vyhlížím Honzu, je to fakt boj a jsem opět psychicky hodně dole. Naštěstí se s Honzou konečně setkáváme a dostávám se z nejhoršího. Bolí mě šíleně kolena, jsem promočený až na kost, ale ve dvou to jde lépe. Honza si cestou taky užil svoje, ale cestu do cíle už zná tak se nám jde lépe. Po x hodinách jsme konečně pryč z hor na asfaltu – ona údajně lehčí trasa je ve skutečnosti hodně těžká a na jiných závodech by byla brána jako plnocenná trať pro všechny závodníky. Na asfaltu se zase rozbíhám a přestávají mě bolet kolena a začíná mi být i teplo. Dokonce přestalo pršet a vylezlo i trošku sluníčko. Co více si přát v cíli Veselý obličej.

image

Do cíle jsem dorazil po 14 hodinách a 48 minutách. Jsem rád, že tam jsem a ani mi nevadí že jsem nestihl limit pro horní trasu přes hory – to znamená bílé finišerské triko. V autě se převlečeme do suchého a jdeme se najíst do místní community hall, kde je cetrum závodu. Dnes to byl opravdu dlouhý a těžký den.

Musím říct, že ve Skotsku se mi hodně líbilo a přispěl k tomu i Celtman triatlon. Určitě přijedu znova, protože horní trasa běhu na mě stále čeká a s ní modré finišerské tričko. Závod díky počasí ukázal proč má v názvu extreme – po každé disciplíně jsem si myslel, že to už horší nemůže být, ale ono bylo! Nic těžšího fyzicky a hlavně psychicky jsem zatím neabsolvoval. Po čase, ale nepříjemné zážitky už nejsou tak hrozné a ty příjemné jsou příjemnější. Takže závod všem doporučuji, stoji to za to.

celtman2013

Propašoval jsem tam i Péťu Veselý obličej

Jinak v neděli, kdy probíhalo vyhlašování výsledků, předávání finišerských tričet a společné focení, je počasí jako z katalogu – bezvětří, nebe bez mráčku a teplo…

Výsledky.

Tags: ,

Triatlon | Závody 2013

Na plný boty 2014

by Karolína 2. listopadu 2014 16:04

Vítězství v mixech.

S ukecáváním začal Milan už na Havířské desítce, definitivně jsem mu ale „Na plný boty“ kývla, až v pondělí. A čtyři dny nato jsem už zase stála na startu dalšího podivného nočního horského závodu. Pro ty, kteří ještě nejsou fanoušky Havířovských vytrvalců, dodávám, že Milan Holeš je profi běžec z Životic a takové ty horské ultramaratony si dává jako zákusek po obědě. (To, že si k sobě vybral mě, si vysvětluji tak, že letos ještě neměl ve sbírce žádný závod v Mix týmu.)

Letošní ročník Na plný boty startoval z Valašské Bystřice, hodinu před startem jsme se dozvěděli jména tří vrcholků, na nichž byly kontroly, takže jsme si trasu mohli dopředu trochu naplánovat, pořadí vrcholů bylo na nás. Očekávaná vzdálenost byla mezi 30 a 35 km. Našim záměrem bylo pokořit vrcholy v tomto sledu: Zvonový, Ptáčnice, Štípa. Turistická značka vedla jen na Ptáčnici, takže bylo jasné, že půjdeme i terénem.

Ve 22:00 bylo odstartováno. Rozhodnutí oběhnout budovu a dát se po červené nahoru, padlo prakticky ihned, protože Milan uviděl, jak jeho známí orienťáci běží jinam, a jal se je následovat. Já jsem z toho byla trochu zmatená, ale na začátku jsem řekla, že orientaci nechávám na něm, tak jsem s novým směrem musela souhlasit. Vesnicí jsme proběhli docela svižně, zvolnili jsme až s prvním kopcem. Milan mě ujistil, že mám dobré tempo, ale ať to zbytečně nepřeháním. Asi tak za dvě minuty už to asi přehodnotil a navrhl, že si mě zapne na gumu a případně mě potáhne. Tak myslela jsem, že na to dojde až na konci, ale no co. Navíc z Milana vypadlo něco jako, že ještě nikdy v mixech neskončil hůř jak druhý a mě došlo, že to s tím závodem myslí asi fakt vážně. Kontrolu na Zvonovém jsme objevili mezi prvníma. Nebylo to nic jiného, než stan schovaný v hustém lese (mimochodem prodírat se houštím na tom provaze byl fakt zážitek). Trochu jsem se těšila, že nahoře trochu vydechnem, ale nekonalo se. Rychlý seběh dolů, během kterého Milan neustále kontroloval mapu. Pak jsme to střihli mezi nějaké baráky, přes zahradu, pak zas lesem, loukou a pak nevím, jak to Milan dokázal, ale našel cestu. Na Ptáčnici bylo už docela rušno, dorazili jsme tam patnáct minut před půlnocí. Potkali jsme se tam také s první ženou, orientační běžkyní, takže jsme usoudili, že na tom asi nejsme tak špatně. Před námi byla poslední hora, nikoli nejvyšší, ale špatně dostupná, s nejistým chodníkem a s nejprudším stoupáním. Vyrazili jsme rozbahněnými cestami dolů po žluté, té jsme se chvíli drželi, pak ale přišla zkratka po poli a najednou jsme narazili na ohradník. Milan ho zkusil a zahlásil, že kope. Já jsem zaprotestovala, že se mi k býkovi dvakrát nechce, to už byl ale můj parťák uvnitř a mě si držel na vodítku, takže jsem musela taky. Po pár metrech se ze tmy ozvalo takovéto známé zlověstné zafunění a zvuk kopyt řítících se na nás. Nevím jak Milanovi, ale mě teda zatrnulo. Potom se kolem nás přeřítilo stádo koní. No než jsem se uklidnila, tak jsem ještě chvíli musela přemýšlet, jestli nemůžou být v ohradě společně s býkem, nebo co nám tak může udělat naštvaný kůň. Pak už nás čekala jen jedna kravská ohrada cestou na Štípu (doufám, že to byly krávy). Nahoru to byl fakt krpál, ale po necelých třech hodinách závodění jsme získali poslední skalp a běželi roklí dolů, na cestičky už nebyl čas. Jakmile jsme narazili na asfaltku, začal Milan vymýšlet nejkratší trasu jak na základnu. Co čert nechtěl, vyšlo to zrovna na tak sviňský kopec, že oběhnout ho by možná bylo rychlejší. Myslím, že jsem v životě nešla nic nekonečnějšího. Ale dali jsme ho. Nahoře jsem uslyšela známé „popoběhnem“ a už jsem zase vlála na vodítku za Milanem. Seběh byl celkem v pohodě, i ta cesta do vesnice, ale jak Milan uviděl známé značky, zavětřil cíl, napnul lano a sprintovalo se. Dveře do společenského domu ve Valašské Bystřici jsme rozrazili po čtyřech hodinách a dvou minutách od startu.

Moc lidí tam teda zatím nebylo a po rozkoukání jsme zjistili, že jsme první MIX, a já první holka v cíli!!! Ještě pořád z toho mám strašnou radost, takže se pochlubím. Další mix dorazil až 48 minut po nás a první žena až za 26 minut. No prostě bezvadně naplánováno, za což patří velký dík Milanovi. A vůbec jsem moc ráda, že mě tam vzal, protože teď už mám konečně nějaký ten horský dokončený a navíc s bednou! Už teď se těším, až narazíme tu vyhranou bečku a zavzpomínáme si Veselý obličej.

Tags: , ,

Závody 2014

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov