Mistrovství Světa Ironman 70.3 Jižní Afrika

by Karolína 24. září 2018 08:41

Top 100 ve světě!

Když jsem přesně před rokem odjela závod v Zell am See a kvalifikovala se na mistrovství světa IRONMAN 70.3, začal nebývalý kolotoč. Jeden trénink střídal druhý a napětí rostlo. Tři týdny před dnem D jsem navíc během cyklistiky v rámci Albrechtického triatlonu předvedla ohromující kaskadérský kousek a kromě odřenin jsem si pěkně narazila koleno. Z předzávodního ladění se tak rázem stalo spíše léčení. Nebyl ale důvod brečet nad rozlitým mlíkem, a přece jen se mi to nakonec podařilo rozběhat.

Takže vzhůru do Afriky! Po četných cestovních peripetiích se všichni (a o den později dokonce i kolo) dostáváme až na samé pobřeží Indického oceánu do Port Elizabeth. Do města vlastně přilétá jedno letadlo za druhým a ven se hrnou přívaly závodníků. Atmosféra je strhující, celé město vře a žije nadcházejícím závodem. Obrovské molo je lemováno 90 vlajkami všech participujících zemí. Zátoku Nelsona Mandely zahaluje zpěv a tanec černošských skupin. Závodu samotnému předcházejí ceremoniály, vystoupení domorodých umělců a uvítací projevy hostitelů.

Závod je rozdělen do dvou dnů, vůbec poprvé tak startuji jen se samými ženami. I tak nás je téměř 1500. Startujeme z koridorů podle věkových kategorií a vždy po deseti závodnicích. Čekání na start je hrozné, písek zebe do nohou a všem z očí kouká nervozita. Čeká nás ledová lázeň o teplotě 15 °C. Neopreny jsou povinné. Na pláž dorážejí vlny, které je třeba neobratně prohopsat, aby člověk mohl začít plavat. Blížím se ke startovnímu koridoru. Komentátoři roztleskávají, diváci jásají, černí bubeníci bubnují, ale já z toho všeho slyším jen devět pípnutí odpočtu...a poslední dlouhé píííííp! Tryskem vyrážíme do prvních 100 m závodu po pláži, pak už následuje voda. 1900 m vody. Co nejdále se pokouším proskákat a pak už se pokládám do vln oceánu. Bójky se mi ztrácejí za vodní stěnou. Po chvíli se ale voda uklidní a já se prokousávám dál a dál do oceánu. Dále od břehu nám pomáhá i teplý proud. Kolem nás rejdí pořadatelé na kajacích a skútrech, u posledních bójek jsou na stráži i potápěči. Cesta zpět ke břehu je o něco těžší a brzo se vrací i ledová voda. Co nejblíže ke břehu plavu, vlny mi tak nepodráží nohy, ale zato mi poslední vlna hází na hřbet čtyři soupeřky, pořádně nás to mele. Výběh na břeh je na promrzlých nohou hodně rozpačitý, to už ale na mě volají mí fanoušci a já jim mávám do kamery. Na uších mám přilepené dvě čepice a slyším, jak mi v hlavě duní můj vlastní hluboký dech. Přebíhám celou pláž až ke koberci s dobrovolníky. Tady se odehrává jednoznačně nejvtipnější část celého závodu. Rekordních 3000 dobrovolníků totiž dává vzniknout takovým pozicím, jako jsou maséři, ukladači kol či svlékači neoprenu. Lehám si na záda a každý z dobrovolníků se chytá jedné nohavice a táhne. Když je dílo dokonáno, vyhodí mě zpátky na nohy, neopren vrazí do ruky a posílají dále do depa. Minimálně minuta ušetřená!

91_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_121293-21030540

V depu je mým úkolem najít tašku v sektoru D, pod číslem 1526 a kolo v sektoru F, ze strany od G, pod stejným číslem. Ještěže už se mi krev napumpovala zpátky do hlavy. Nasedám na kolo, a za dalšího povzbuzování svých věrných fanoušků vyrážím na 90 km projížďku. Něco ale není v pořádku, v kole něco podivně píská. Nechápu, co se děje, ještě předevčírem šlapalo jako hodinky. Nedá se nic dělat, pojedu, co to dá. Vjíždíme do vnitrozemí, profil trasy je zvlněný a vítr je proti nám. Ať dělám, co dělám, rychlost nenabírám a kopce se zvyšují. Před námi se otevírají úchvatné pohledy na písečné hory, oceán narážející na skaliska a další a další kopce. Povrch cesty se zhoršuje, ve sjezdech si nejsem moc jistá. Do kopce mi to jde, pískání mého kola navíc irituje většinu soupeřek. Po otočce si užijeme ještě pár kopců nazpátek a odbočujeme k moři. Pobřeží bičuje vítr od vody. Je to hukot jako ve větrném tunelu, ale jako zázrakem se tachometr umoudřuje, kolo stále drží pohromadě a závodění zase začíná být zábava. Poslední 2 km cyklistiky už jsou hustě lemovány fanoušky a i když jsou nohy, jak se patří vyšťavené, s radostí přijíždím do druhého depa.

55_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_080587-21030504

Další změna vybavení a trocha bloudění v depu, ale už mě dav fanoušků zase nese dále do hry. Od cesty na mě křičí mamka, taťka i Ondra a já se rozbíhám do půlmaratonu. Kolem fandících diváků to jde samo, občas někdo zahlédne jméno vytištěné pod startovním číslem: „Karolina, go, go, go!“ Běží se dva okruhy s pěkně záludnými obrátkami na kopečku. Poslední kilometry zrychluji. Usmívat se do objektivů už tak nějak nejde. Míjím šipku „TO FINISH“ a ocitám se na červeném koberci. Ondra mi podává českou vlajku, zvedám ji nad hlavu a ukrajuji poslední metry svého největšího závodu. Pod cílovým obloukem vychutnávám opojnou atmosféru mistrovství světa.

73_m-100843176-DIGITAL_HIGHRES-2248_098192-21030522

Bylo to za 5:42 - cyklistika mě hodně potrápila. V kategorii jsem se umístila na rovném 100. místě. Ale výsledek vlastně není vůbec podstatný, protože i když jsem se o to tady snažila, tak zážitek to byl nepopsatelný.

Moc děkuji svým rodičům, manželovi a taky všem, kteří fandili na dálku. Bez podpory nejbližších by se neobešla jak příprava, tak samotný závod. Tak zase příště!

Výsledky.

Tags:

Závody 2018

Clash of the Titans

by Benny 19. září 2018 17:49

Last weekend it was time to visit Belgium for a duathlon race. At the same time there was a triathlon so it was also a race between the duathleets and the triathleets. The race was in a very small town near Brugge, called Damme.

Distances we had to cover were 8km run, 90km bike and 21km run.

The plan was to run and bike around my threshold heart rate to get the fastest times possible.

Start was at 10.30 and after a delay for 30 minutes(because a car drove into the canal) we finally could begin. After 100 m i had stop already, because my number fell of my belt and i had to pin it back. A little disappointed i went on and ran with my hear rate just below 170 bpm. With a speed of 4.20 min per km i could take over some athletes who had started to fast. I could maintain my speed but all other athletes were faster runners then me and i came into the transition zone after 35.30 min.

41774014_10155921627130863_5594743211449909248_o

Quickly to my bike and after i took a gel and sport drink i was ready for the second part. We had to ride a 30 km lap 3 times. It took us into the polders of West-Vlaanderen were it is always windy. Iam from Holland, so no problems for me there. With my heart rate around 150 bpm it feld comfortable and enjoyed the scenery. 1 Lap contains 2 strokes cobblestones, and  it was challenging to keep our bottles on the bike. Not my cup of tea.

41784436_10155921625845863_7589315355013545984_o

First round i finished around 52 min and i felt strong to keep it going at this speed. In the second lap more athletes were struggling to maintain speed against the wind and after overtaking a few it grew my confidence that i was doing well. After lap 2 and 3 i finished the bike part in 2 hours and 42 minutes.

41849341_10155921625475863_776892479277367296_o

Quickly my running shoes on and starting the last and hardest part of the race. i felt good and tried to keep a steady pace and my heart rate below 160 bpm. First 5 km i could keep my pace just below 5.00 min / km, but i knew that was to fast to maintain a half marathon and i slowed down around 5.10 min / km. First round done and into the second round i still felt great. After 15 km my right leg quadriceps were feeling sore so i decided to slow down a bit so i could finish strong. This could be my best time ever and that keeped me motivated all the way to the finishline.

I finished the half marathon in 1hour and 48 min.

Total time 5:09. I did not see that i was standing in front of the time registration so officially i finished in 05:11. Not very clever of me.

Results.

Tags:

Dělal jsem supportera na Xtri Jánošík

by Materazzi 4. září 2018 17:20

Ahoj všem. Původně jsem nechtěl o tomto závodě nic psát. Přeci jen závodil Lumír a ne já. Nicméně tento závod ve mně zanechal tak silný dojem, že si neodpustím k němu pár řádek. Hned na začátku musím napsat, že jde o extrémní dlouhý triatlon. Ale ne extrémní, jak si všichni představujete. Ale o extrémní….. tak extrémní, že bych tomu nevěřil, kdybych tam nebyl. No a vlastně ani neočekávám, že tomu někdo uvěří. Kdybych věděl do čeho jdu, tak nevím, jestli bych před časem Lumírovi slíbil, že mu budu dělat supportera. Být s ním v depu, chvíli mu svítit autem na cestu při kole a hodit si 42 km horský běh je sice náročné, ale nezdálo se, že by to bylo nějak extrémně zničující. Spíš jsem si jen říkal, že Lumíra snad nebudu brzdit. Přeci jen rozdíl ve výkonnosti je značný, a na IM i po kole běhá časy, s kterými mám co dělat na běžném maratónu. Jediná věc, která mne odrazovala, byl pojem Jánošíkovy diery. A to proto, že mám docela hodně strach z výšek. Koukal jsem však na obrázky a vidím všude žebříky, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě.

Image may contain: 2 people, including Vilém Strakoš, people smiling, people standing, sky, outdoor and nature

Čas plynul a já jsem se ocitl o půlnoci z pátku na sobotu 1.9 v Námestově, kde byl start plavání. Plavalo se v noci, plavci měli světýlka, na břehu ohně …. prostě fajn atmosféra … předvěst pekla, které na všechny čekalo. Lumír vyplaval čtvrtý, třetí vyjel z depa, a já uháněl s jeho věcmi do auta, aby se mohlo jet za ním, a svítit mu na cestu. To nakonec obstarával Lumírův kamarád Petr, který potřeboval zajet nové auto a udělal si výlet až z daleké Prahy. Mi to dávalo možnost si v autě zdřímnout. Jen občas jsme najeli vedle něho a podal jsem mu bidon, gely, nebo tyčinky. Trasa kola byla výživná – 2600 výškových metrů. Když jsem viděl tu dřinu, začal jsem být klidnější, že na běhu nebudu Lumíra brzdit. Po 120 km, někdy v 6 ráno byl Petr už naprosto vyřízen a tak jsme dali Lumírovi to, co chtěl na zbytek trasy a otočili to do Terchové, kde bylo druhé depo a kde jsem se měl připojit na běh. Nakonec jsem ho stihl jen tak tak …. v momentě kdy Lumír přijížděl do depa, mi ještě organizátorka kontrolovala povinnou výbavu v baťozích. No a kolem osmé jsme vyrazili ha horský maraton. Po pravdě ale mělo to s během pramálo společného.

imageimage

První kilák poklidné tempo a mírné stoupání po asfaltce. Pak ale hups doprava mezi skály a tam to začalo. Zpočátku jen strmé stoupání, ale pak přišly řetězy, přelézání skal, chodník kousek od propasti (sice všude řetězy, ale i tak jsem byl málem posraný strachy). Tento úsek se jmenuje zbojnický chodník a já si při něm pořádně zanadával Lumírovi, kam mne to jako vzal. Když jsme to překonali tak jsem si oddechl, že už nic horšího nebude, ale to jsem se mýlil. Následovala pohodová zvlněná pasáž po lukách a pak spalující rovina po hlavní cestě zpět do Terchové. To jsem sotva Lumírovi stačil. A už jsem se těšil, až se to zase zvedne, jelikož ve stoupáních se více projevilo to jeho absolvované kolo a já ho mohl v pohodě následovat.  A tak se také stalo, k rozhledně nahoru, pak dolů, a zase do kopce a zase dolů. Až jsme se dostali k hotelu Diery zhruba na 24 km s docela dobrým časem a zdálo se, že ten maraton dáme pod osm hodin s pohodovou rezervou. Tam to všechno ale začalo. Trasa vedla skrz Jánošíkovy diery nahoru a nahoru. Samé žebříky a lávky, pak pořád víc a víc do kopce. Pak už zase přelézání skalisek a řetězy. Naštěstí pro mne bez exponovaných míst. Vylezli jsme na hřeben mezi malým a velkým Rozsutcem. Celou dobu jsem si byl jistý, že na tyhle skaliska tento závod přeci nemůže vést, ale trasa nekompromisně odbočila směrem Velký Rozsutec a já měl v kalhotách skoro naděláno. Výhoda byla, že už jsem měl únavou zúžené zorné pole a neviděl ty výšky kolem sebe. Bylo jasno, prý byly krásné výhledy. Ale já si říkal, že odteď mě zajímají jen Lumírové nohy přede mnou kam šlape a stezka pode mnou …. no stezka … často spíše přelézání nekonečných skalisek. No a tak jsem se dostal nahoru. Tam kde bych se svým strachem z výšek dobrovolně nevylezl, ani kdyby mi za to zaplatili. Tak fajn a ještě dolů. A hned následoval asi nejvíc exponovaný úsek. Viz 2 fotky.

imageimage

Doteď nechápu, jak mne Lumír přinutil toto projít. Následovalo opětné nekonečné přelézání skal, tentokrát směrem dolů. V sedle poslední občerstvovačka, a zase prudce nahoru na Stoh. Naštěstí už žádné skály. Pak zase dolů a pak zase nahoru na hřeben a po něm už to rychle ubíhalo do cíle. Nakonec skoro 9 a půl hodiny na trase cca 42km dlouhé. Převýšení dle organizátorů 3200m. Ale ten terén…. To byl opravdický masakr. Lumír byl na trase přes 17 hodin. Já dnes v úterý musím potupně používat výtah do kanclu do 2 patra. A to jsem nejel to brutální kolo. Za mne bezmezný obdiv pro ty, kteří toto zvládnou. Klobouk dolů. Obyčejný dlouhý triatlon se ve světle tohoto závodu zdá snadná záležitost. Viděl jsem něco, co jsem snad ani nechtěl vidět, jelikož mi to nasadilo brouka do hlavy. Doufám, že mne to časem přejde. Je to kousek, a kdo si chce hrábnout na dno, tak vřele doporučuji.

Nakonec musím poděkovat Lumírovi, že mne vzal s sebou. I když jsem byl jen supporter, tak jsem prožil během závodu hodně emocí a opravdu to stálo za to.

Tags: ,

Závody 2018

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři

 

 

 

Pořádáme

Albrechtický Triatlon

10. ročník

10. 8. 2019 11:00

Albrechtický triatlon na Facebooku


Velikonoční 12-ti
minutovka

12. ročník

Neděle 21.4.2019 11:00
Atletický stadion Slavia Havířov