CELTMAN! Extreme Scottish Triathlon 2013

by Lumír 4. listopadu 2014 09:25

Extrémní triatlon ve Skotsku.

Koncem roku 2011 jsem na internetu objevil web závodu kterým mě ihned zaujal, navíc v lokalitě kam bych se rád podíval – Celtman ve Skotsku. Účast jsem v nejbližších letech neplánoval, ale nějak se to stalo a na podzim 2012 jsem se přihlásil do loterie o slot a čekal jak to dopadne. Začátkem prosince dorazil email, že jsem byl vybrán a můžu se zúčastnit.

logo_celtmanCeltman je trošku jiný závod než bežné triatlony. Délky tratí jsou 3,8km plavání, 202km na kole a 42,2km běh. Dle délky jednotlivých tratí se to podobá dlouhému triatlonu (ironman), ale:

  • start je v 5:00.
  • plave se v moři, kde se neřeší teplota vody – neopren je povinný a doporučuje se použití neoprenové čepice a ponožek.
  • kolo je nepatrně delší, kopcovité a obvykle ve velmi silném větru.
  • závěrečný maraton je rozdělen do dvou částí, první je společná pro všechny a běží se v příjemném prostředí skotské přírody. Druhá část běhu je pak rozdělena dle času v depu T2A, kdo stihne limit běží náročnější trasu přes vrcholy, zbytek pak pokračuje spodní trasou.
  • závodník musí mít podpůrný tým, na trati kola není žádná občerstvovačka.
  • ve druhé půlce běhu musí mít závodník povinně doprovod.

Vzhledem k tomu, že se závod koná až v červenci, tak jsem mu přes zimu přestal věnovat pozornost a trénoval jako obvykle. Někdy v březnu jsem náhodou narazil na video z loňského 1. ročníku a s hrůzou zjistil, že se plavalo ve vodě s teplotou 12°C! Konečně mi došlo, proč je doporučená ta neoprenová čepice a ponožky – které jsem tím pádem ihned objednal. Sice jsem si vůbec nedokázal přestavit jak to v takové kose uplavu, ale cesta zpět už nebyla a tak jsem se začal otužovat. Nebylo to vůbec lehké, ale časem jsem si otužování dokonce oblíbil.

Dalším krokem bylo zajištění podpůrného týmu. Parťák na běh byl jasný – Honza Hrabec, jen co jsem se ho zeptal tak ihned souhlasil. Nakonec se z něho stal i podpůrný tým a staral se o mě v průběhu celého závodního dne. Pak už zbývalo jen naplánovat trasu, ubytování a vyrazit.

Závod má centrum závodu ve vesničce Torridon na severu Skotska, který leží něco přes 2600km od Havířova. Na cestu jsme vyrazili autem, komplet celá rodina včetně Honzy, v úterý večer 4 dny před závodem. Cesta probíhala bez problémů, jen s menší komplikací na britsko-francouzské hranici, kde nám celník sdělil že Kubík má propadlý pas. Hodinu nás nechali čekat a pak nám řekli, že teda udělají výjimku a do Británie nás pustí. Uf, všem se ulevilo a pak jsme už bez problému dorazili do místa závodu.

edinburg2013

Před odjezdem jsme si ještě s Honzou obarvili vlasy na zrzavo, a cestou koupili kilty. To aby si nás tam dobře zapamatovali Veselý obličej. Už při registraci jsme byli středem pozornosti a všichni se ptali odkud jsme a podobně. V průběhu závodu pak bylo všem jasné který závodník patří k Honzovi a obráceně.

 

torridon2013

Celtman je jiný i v tom, že není jedno centrální místo závodu/depo, ale je to rozloženo různě na trati. Navíc o úklid “depa” po závodníkovi se musí postarat jeho podpůrný tým a vše si sebou odvézt. Občerstvení není také zajištěno, takže co si závodník neveze sebou, mu musí zajistit “supporťák”. Tudíž je potřeba na tento závod mít k dispozici auto a doprovázet závodníka v průběhu celé cyklistiky. Další specialita severního Skotska je v tuto roční dobu extrémně dlouhý den, má sice také 24hodin jako u nás, ale světlo je už cca od 4 hodin ráno a smráká se až po půlnoci. Pro našince to pak znamená, že přece podle světla musí být maximálně 21hod, ale ona už je klidně půlnoc!

V sobotu 6.7. 2013 ráno zvoní budík ve 2 ráno a já jsem totálně nevyspalý a bez chuti do závodu. Nakonec se nějak proberu a konečně mi začíná docházet, že už to přišlo. Do Shieldaigu, kde je první depo a cíl plavání, dorážíme kolem 3 ráno, za totální tmy a v pěkné zimě. S Honzou se domlouváme strategii občerstvování na kole a co má vše nachystat na kolo a pak na běh. Mezitím začíná svítat a já se oblékám do neoprenu. Je to poprvé co se do neoprenu těším, je stále pěkná zima a v neoprenu se aspoň trošku zahřeji. Blíží se 4. hodina kdy odjíždějí autobusy, které nás přepraví na místo startu plavání. Tam můžou pouze závodníci, protože cesta, která tam vede je hodně úzká a při větším počtu aut by se to tam totálně ucpalo. Takže sebou beru jen to v čem plavu (neoprenová čepice, 2 plavecké čepice a neoprenové ponožky) a něco malého k jídlu. V autobuse jsem se dal do řeči s místním závodníkem a říkám mu že mám obavy z teploty vody. Na rozpravě před závodem totiž raději zamlčeli teplotu vody, ale z neoficiálních zdrojů uniklo že se pohybuje kolem 10°C. On na to že se nemám čeho bát, že je to v pohodě a prý mohlo být i hůře – no potěš! Teplota ale dnes není jediná chuťovka co nám přichystalo počasí. Fouká neskutečný vítr a na moři jsou pěkné vlny.

plavabi_celtman_2013

Dnes kašlu na rozplavání a do vody jdu až když nás ženou na start. Startuje se totiž asi 100m od břehu z vody. No musím říct, že to bylo hodně drsné se vůbec ponořit a nechat napustit vodu do neoprenu. Přesně v 5:00 je odstartováno a začíná pro mě zatím nejtěžší část triatlonu co jsem zažil. V tak ledové vodě se nedá ani říct, že jsem se po nějaké době dostal do tempa a trošku se zahřál, ale pocitově jsem to tak cítil. Navigace ve vodě byla hodně ulehčena tím, že jsme plavali tam na ten ostrov a za nim doprava a tam už uvidíte v dálce vesnici a to je cíl Veselý obličej. Plavání bylo díky vlnám a teplotě opravdu hodně náročné, v druhé polovině trati jsem pomalu přestával cítil prsty na rukou a obličej jsem měl promrzlý jak v zimě. Konečně jsem se přiblížil na dohled cílové vesnici, ale o to to bylo psychicky náročnější, protože už šel vidět konec ale strašně pomalu se přibližoval. Konečně se začínám blížit ke břehu a těším se až vylezu z té ledovky.

Do prvního depa dobíhám celkem vpředu (kolem 15. místa) a promrzlý tak, že nemůžu pořádně artikulovat, jak mám ztuhlý obličej. V depu není kam spěchat, s Honzovou pomocí se převleču do suchého a teplého oblečení – dlouhé elasťáky, zimní dres, čepka, rukavice a návleky na tretry – na červenec typické cyklo oblečení Veselý obličej. Něco sním a vyrážím vstříc 202km, s pocitem, že nejhorší část dne už mám za sebou a teď už to bude pohoda.

Cyklistika začíná příjemným mírným stoupáním od moře, kdy nám lehce fouká do zad. Jede se fakt dobře a jen mě to utvrzuje v tom, že to bude pohoda. Na 60. km máme s Honzou 1. občerstvovačku, jen doplním vodu, vyhodím odpadky a pokračuji dále. Další sraz máme kolem 100. kilometru.

kolo_celtman_2013

No není to pohodička?

Pomalu se blížím k 90. kilometru a začínám cítit ten mírný větřík co mi foukal do zad. Je to pěkný vichr a v jedné zatáčce mě málem shodil z kola. Jezdí se totiž na levé straně cesty a když fouklo zprava, tak jsem to trošku nečekal a málem mě to vyhodilo mimo silnici. Tady začíná pravé peklo, trasa se pomaličku otáčí proti větru a konečně si užívám pravého skotského větru. Zhruba 100km které mě čekaly do druhého depa, byly zatím to nejhorší co jsem na kole zažil. Z kopce, kde to má jet bez práce 50 km/h, musím šlapat a jsem rád když jedu 20 km/h. Takový vítr jsem zažil jen na hřebenech hor, ale ne na kole. Čím více se blížím druhému depu, tím je vítr silnější a silnější. Teď už je to cestou z kopce tak, že když přestanu na chvíli šlapat a chci se v klidu napít nebo najíst, tak mě to úplně zastaví a musím začít šlapat abych nespadl. O cestě do kopce ani nemluvím, chvílemi si připadám že stojím na místě – je to totální očistec!

image

image

Do druhého depa se dostávám psychicky na dně po 8 hodinách strávených v sedle. Honza od někoho vyžebral židli, tak si můžu v pohodě sednout a zanadávat si na počasí. Zase klasika není kam spěchat, převlíkám se do běžeckého, beru batoh s vodou, jídlem a povinnou výbavou a pomalu vybíhám na závěrečný maraton s pocitem, že to nejhorší už jsem si dneska vybral a teď už to bude jen pohoda.

Trasa běhu začíná 5km stoupáním, běží se mi příjemně a v pohodě si užívám okolní krajinu. Předbíhám i docela dost závodníku, kteří neběží ale jdou. Teplota je tak akorát, pod mrakem a vítr v této části hor ani nejde cítit. Čeká mě cca 20km do T2A, jak říkají kontrolní stanici před horami. Zde je časový limit, kdy se rozhoduje zda mě pustí přes hory horní nebo dolní trasou. Nevím proč, ale nějak jsem si zafixoval jedno číslo, které určovalo limit v T2A a pořád si říkal, že jsem v pohodě a časový limit na horní cestu stihnu. Trošku mě znejistěl Honza ve druhém depu, když se mě zeptal jestli to zvládnu v limitu do T2A, tak jsme se dohodli, že se tam zeptá na limit a poběží mi v protisměru naproti. Potkali jsme se zhruba 4km pod horami s tím, že je to na hraně a spíš to vypadá že limit nestihnu. Taky že jo, dorazil jsem tam 3 minuty po limitu Smutný obličej - příště si musím limity lépe nastudovat! Rozhodčí mi ale řekli, že nemám proč smutnit, protože horní cestu už zavřeli před 2 hodinami kvůli špatnému počasí. Trošku mě to rozladilo, ale co se dá dělat. Závod ještě nekončí a je třeba pokračovat. S Honzou jsme se domluvili, že odveze auto do cíle a poběží mi v proti směru naproti spodní trasou. Špatné počasí znamenalo, že k silnému větru se přidal navíc déšť. V poklidu dobíhám ke kontrole před spodní cestou přes hory. Tam mě rozhodčí zastavují a ptají se kde mám parťáka? No musel jsem je trošku ukecat ať mě pustí dál, že se přidám k nějaké dvojici a poběžím s nimi. Smilovali se a já můžu pokračovat. Z počátku trasa stoupá stále nahoru, po horší a horší cestě. Stále prší a všude kolem se valí plno vody a je obtížné vůbec najít co je cesta a co je potok. Občas zapadnu do vody, občas nevím kam dále, ale pořád postupuji dále. Čím jsem dále v horách tím více vyhlížím Honzu, je to fakt boj a jsem opět psychicky hodně dole. Naštěstí se s Honzou konečně setkáváme a dostávám se z nejhoršího. Bolí mě šíleně kolena, jsem promočený až na kost, ale ve dvou to jde lépe. Honza si cestou taky užil svoje, ale cestu do cíle už zná tak se nám jde lépe. Po x hodinách jsme konečně pryč z hor na asfaltu – ona údajně lehčí trasa je ve skutečnosti hodně těžká a na jiných závodech by byla brána jako plnocenná trať pro všechny závodníky. Na asfaltu se zase rozbíhám a přestávají mě bolet kolena a začíná mi být i teplo. Dokonce přestalo pršet a vylezlo i trošku sluníčko. Co více si přát v cíli Veselý obličej.

image

Do cíle jsem dorazil po 14 hodinách a 48 minutách. Jsem rád, že tam jsem a ani mi nevadí že jsem nestihl limit pro horní trasu přes hory – to znamená bílé finišerské triko. V autě se převlečeme do suchého a jdeme se najíst do místní community hall, kde je cetrum závodu. Dnes to byl opravdu dlouhý a těžký den.

Musím říct, že ve Skotsku se mi hodně líbilo a přispěl k tomu i Celtman triatlon. Určitě přijedu znova, protože horní trasa běhu na mě stále čeká a s ní modré finišerské tričko. Závod díky počasí ukázal proč má v názvu extreme – po každé disciplíně jsem si myslel, že to už horší nemůže být, ale ono bylo! Nic těžšího fyzicky a hlavně psychicky jsem zatím neabsolvoval. Po čase, ale nepříjemné zážitky už nejsou tak hrozné a ty příjemné jsou příjemnější. Takže závod všem doporučuji, stoji to za to.

celtman2013

Propašoval jsem tam i Péťu Veselý obličej

Jinak v neděli, kdy probíhalo vyhlašování výsledků, předávání finišerských tričet a společné focení, je počasí jako z katalogu – bezvětří, nebe bez mráčku a teplo…

Výsledky.

Tags: ,

Triatlon | Závody 2013

Zlaté Hory v bledě modrém…

by Honza 3. listopadu 2014 20:52

… a už nám to začalo.

První oficiální kilometry pro sezónu 2015 jsme si přijeli odběhat do zapomenutých krajin Zlatých Hor. Pravdou je, že jsme do toho skočili pěkně po hlavě a za čtyři dny jsme měli v nohách 90 kvalitních kilometrů. Okolí komplexu Ski Příčná, ve kterém jsme byli ubytováni, nám nabízelo ideální podmínky jak pro silový, objemový tak i rychlostní trénink. V podstatě jsme neokusili čistou rovinu a většinu jsme si vydřeli v kopcích.

lanovka_zh

Co nám však dodávalo energii a chuť každé ráno a odpoledne vyrazit do téměř mrazivého počasí, byla nádherně jasná a slunečná obloha. Ranní mrazíky se vždy během prvních kilometrů rozpustily společné s námi. Často nás kroky zavedly až do nedalekého Polska, kousek od města Glucholazy. To byl jeden z příjemnějších výběhů. Běžecké peklo jsme si užívali poblíž ubytování u místní sjezdovky a v okolí zříceniny hradu Edelštejn. Pravdou je, že ze sjezdovky byl hezký výhled, ale kilometrové úseky do solidního kopce v tempu 5 min/km dokáží rozostřit zrak. Do tréninku jsme měli zařazeny i silové prvky jako jsou žabáky, odrazy, jelení skoky a podobné šílenosti… Jak jinak než do kopce ;-)

image

Naštěstí o nás bylo dobře postaráno jak ze strany drahých poloviček, tak ze strany personálu. Po osobní domluvě našim hladovým žaludkům přizpůsobili všechny chody. A jako malý bonus uvádíme zajímavou novinku o spolupráci iniciovanou novým majitelem sportovně rekreačního resortu ve Zlatých Horách, který má zájem tento kraj zviditelnit i po sportovní stránce. Triatlon a náš tým ho zaujal, takže se můžete těšit na kombinaci atraktivních sportů v atraktivním a malebném prostředí. Kdy? To se včas dozvíte Veselý obličej

Tags: , ,

Trénink

Hornická desítka 2014

by Honza 3. listopadu 2014 09:51

Dva osobáky na desítce a Malda se už blíží pod 40!

Víkend po soustředění ve Zlatých Horách, kde jsme tvrdě zahájili novou sezónu a podzimní přípravu, jsme otestovali formu na desetikilometrové distanci ve Frýdku Místku. Letos se konal již 39. ročník Hornické desítky. V zákulisí SK Fuga opět visela ve vzduchu sázka. Asi se nikdy nepoučím, ale vypustil jsem do éteru, že zaběhnu 10 km pod 38 minut s tím, že každá vteřina nad nebo pod je jedno pivo. Samozřejmě, že co je pod 38, platí kluci mě, a co je nad 38 platím já! Na startu stáli kromě mě taky Lumír, Honza M. a Adam. Pro Honzu to byla rovněž výzva, chtěl si vylepšit osobák a zaběhnout 10 km pod hraničních 40 minut.

honza_DSC_2783

Jako každý rok se běželi tři okruhy s malým výběhem v místě startu a cíle. Spočítal jsem si, že musím běžet v tempu 3:48 na km, abych to měl přesně za 38 minut s tím, že v posledním kilometru zrychlím. Samozřejmě, že po startu se celé stádo rozeběhlo jako šílené. Každý si chtěl najít výhodnou pozici. Musel jsem se brzdit, abych nepřepálil. Úvodní kilometr byl jen o pár vteřin rychlejší, takže stačilo tempo držet. Každý měl být okruh pod 12:40, což se mi letos dařilo dokonce i se slušnou rezervou. Hlídal jsem tempo a sbíhal soupeře, což mi psychicky pomáhalo. Do cíle jsem doběhnul chvíli po Lumírovi v čase 37:37!!! Takže na zdraví :-D

Lumír – 36:57
Honza M – 40:10
Adam – 41:55

Výsledky a fotky.

Tags:

Závody 2014

Na plný boty 2014

by Karolína 2. listopadu 2014 16:04

Vítězství v mixech.

S ukecáváním začal Milan už na Havířské desítce, definitivně jsem mu ale „Na plný boty“ kývla, až v pondělí. A čtyři dny nato jsem už zase stála na startu dalšího podivného nočního horského závodu. Pro ty, kteří ještě nejsou fanoušky Havířovských vytrvalců, dodávám, že Milan Holeš je profi běžec z Životic a takové ty horské ultramaratony si dává jako zákusek po obědě. (To, že si k sobě vybral mě, si vysvětluji tak, že letos ještě neměl ve sbírce žádný závod v Mix týmu.)

Letošní ročník Na plný boty startoval z Valašské Bystřice, hodinu před startem jsme se dozvěděli jména tří vrcholků, na nichž byly kontroly, takže jsme si trasu mohli dopředu trochu naplánovat, pořadí vrcholů bylo na nás. Očekávaná vzdálenost byla mezi 30 a 35 km. Našim záměrem bylo pokořit vrcholy v tomto sledu: Zvonový, Ptáčnice, Štípa. Turistická značka vedla jen na Ptáčnici, takže bylo jasné, že půjdeme i terénem.

Ve 22:00 bylo odstartováno. Rozhodnutí oběhnout budovu a dát se po červené nahoru, padlo prakticky ihned, protože Milan uviděl, jak jeho známí orienťáci běží jinam, a jal se je následovat. Já jsem z toho byla trochu zmatená, ale na začátku jsem řekla, že orientaci nechávám na něm, tak jsem s novým směrem musela souhlasit. Vesnicí jsme proběhli docela svižně, zvolnili jsme až s prvním kopcem. Milan mě ujistil, že mám dobré tempo, ale ať to zbytečně nepřeháním. Asi tak za dvě minuty už to asi přehodnotil a navrhl, že si mě zapne na gumu a případně mě potáhne. Tak myslela jsem, že na to dojde až na konci, ale no co. Navíc z Milana vypadlo něco jako, že ještě nikdy v mixech neskončil hůř jak druhý a mě došlo, že to s tím závodem myslí asi fakt vážně. Kontrolu na Zvonovém jsme objevili mezi prvníma. Nebylo to nic jiného, než stan schovaný v hustém lese (mimochodem prodírat se houštím na tom provaze byl fakt zážitek). Trochu jsem se těšila, že nahoře trochu vydechnem, ale nekonalo se. Rychlý seběh dolů, během kterého Milan neustále kontroloval mapu. Pak jsme to střihli mezi nějaké baráky, přes zahradu, pak zas lesem, loukou a pak nevím, jak to Milan dokázal, ale našel cestu. Na Ptáčnici bylo už docela rušno, dorazili jsme tam patnáct minut před půlnocí. Potkali jsme se tam také s první ženou, orientační běžkyní, takže jsme usoudili, že na tom asi nejsme tak špatně. Před námi byla poslední hora, nikoli nejvyšší, ale špatně dostupná, s nejistým chodníkem a s nejprudším stoupáním. Vyrazili jsme rozbahněnými cestami dolů po žluté, té jsme se chvíli drželi, pak ale přišla zkratka po poli a najednou jsme narazili na ohradník. Milan ho zkusil a zahlásil, že kope. Já jsem zaprotestovala, že se mi k býkovi dvakrát nechce, to už byl ale můj parťák uvnitř a mě si držel na vodítku, takže jsem musela taky. Po pár metrech se ze tmy ozvalo takovéto známé zlověstné zafunění a zvuk kopyt řítících se na nás. Nevím jak Milanovi, ale mě teda zatrnulo. Potom se kolem nás přeřítilo stádo koní. No než jsem se uklidnila, tak jsem ještě chvíli musela přemýšlet, jestli nemůžou být v ohradě společně s býkem, nebo co nám tak může udělat naštvaný kůň. Pak už nás čekala jen jedna kravská ohrada cestou na Štípu (doufám, že to byly krávy). Nahoru to byl fakt krpál, ale po necelých třech hodinách závodění jsme získali poslední skalp a běželi roklí dolů, na cestičky už nebyl čas. Jakmile jsme narazili na asfaltku, začal Milan vymýšlet nejkratší trasu jak na základnu. Co čert nechtěl, vyšlo to zrovna na tak sviňský kopec, že oběhnout ho by možná bylo rychlejší. Myslím, že jsem v životě nešla nic nekonečnějšího. Ale dali jsme ho. Nahoře jsem uslyšela známé „popoběhnem“ a už jsem zase vlála na vodítku za Milanem. Seběh byl celkem v pohodě, i ta cesta do vesnice, ale jak Milan uviděl známé značky, zavětřil cíl, napnul lano a sprintovalo se. Dveře do společenského domu ve Valašské Bystřici jsme rozrazili po čtyřech hodinách a dvou minutách od startu.

Moc lidí tam teda zatím nebylo a po rozkoukání jsme zjistili, že jsme první MIX, a já první holka v cíli!!! Ještě pořád z toho mám strašnou radost, takže se pochlubím. Další mix dorazil až 48 minut po nás a první žena až za 26 minut. No prostě bezvadně naplánováno, za což patří velký dík Milanovi. A vůbec jsem moc ráda, že mě tam vzal, protože teď už mám konečně nějaký ten horský dokončený a navíc s bednou! Už teď se těším, až narazíme tu vyhranou bečku a zavzpomínáme si Veselý obličej.

Tags: , ,

Závody 2014

Powered by BlogEngine.NET 1.5.0.7
Theme by Mads Kristensen

Partneři